Článek
Když nám na poradě oznámili, že letošní vánoční večírek bude v hotelu za městem, s ubytováním pro všechny, byla jsem zrovna v období, kdy jsem měla chuť spíš zalézt doma do postele a s nikým nemluvit. Čerstvě po rozchodu, do toho uzávěrky, hlava plná všeho možného. Řekla jsem si, že vynechám. Jenže šéfová nezapomněla dodat, že „by bylo fajn, kdybychom přišli všichni“, a podívala se významně i na mě. Nakonec jsem kývla, že tedy pojedu aspoň na chvíli. Přes HR jsem si rovnou rezervovala pokoj, protože jsem nechtěla v jednu v noci shánět taxi z nějaké dálky za městem. Naplánovala jsem si to jasně: dvě skleničky, pár zdvořilostních vět a brzy spát.
Alkohol, bar a kolega z jiného patra
Večírek se rozjížděl pomalu, ale jak přibývalo alkoholu a hudba se zesilovala, začala jsem se uvolňovat i já. Kolegové mě tahali na bar, aby mě „rozveselili po tom rozchodu“, a nechtěla jsem působit jako ta, co kazí zábavu. Skončila jsem u vína a pak u panáků. Někdy v průběhu večera jsem se dala víc do řeči s Davidem z jiného oddělení, kterého jsem doteď znala jen z mailů a z toho, že jsem ho párkrát zahlédla na chodbě. Firma je velká, lidi z jiných pater člověk míjí, ani neví, jak se jmenují. Sedli jsme si vedle sebe k jednomu ze stolů, on byl vtipný, všiml si, že nejsem úplně ve formě, a zeptal se mě, jak to zvládám po tom rozchodu. Nechápala jsem, odkud to ví, ale brala jsem to jako projev zájmu. Víno snižovalo moje zábrany a mně najednou dělalo dobře, že se mi někdo takhle věnuje. Petru z účtárny jsem znala jen z pár společných obědů, sem tam zmínila manžela, ale vždycky jen jako „manžela“, bez jména a detailů. Nikdy mě nenapadlo spojit si to s někým konkrétním.
Později večer se skupinka u stolu začala rozpadat. Někdo šel kouřit, někdo už se loudal k výtahům a na pokoje. David navrhl, že bychom se mohli projít k recepci, že si dáme ještě jednu skleničku na dobrou noc. Připadalo mi to jako normální nápad, tak jsem šla. Cestou začal mluvit o tom, že to doma nemá jednoduché, že s partnerkou už to nefunguje, že je poslední dobou spíš sám. V té náladě a po těch řečech o mém rozchodu to ve mně vzbudilo soucit a zvláštní pocit blízkosti. Když mě pak doprovodil k výtahu a zeptal se, jestli nechci ještě chvíli pokecat u něj na pokoji, slyšela jsem se říkat: „Tak jo, ale jen na chvíli.“ V hlavě už jsem měla pochybnosti, ale zároveň jsem je potlačovala.
Jedna noc, která se vymkla z rukou
Na pokoji šlo všechno rychleji, než jsem čekala. Sedli jsme si na postel, otevřeli si lahev vína, povídali si. Ptal se mě na detaily rozchodu, pochválil mi šaty, položil mi ruku na tu mou. Byla jsem přiopilá, po dlouhé době jsem se cítila hezká a žádoucí. Pořád jsem měla někde vzadu pocit, že to možná není dobrý nápad, ale nechtěla jsem to řešit. Nechala jsem tomu volný průběh. Nakonec jsme se spolu vyspali, bez velkých slov, spíš jako něco, co se prostě stalo. Usnuli jsme vedle sebe a já si před usnutím krátce pomyslela, že je to asi hloupost, ale že po tom všem mám snad právo na jednu noc, kdy na chvíli nemyslím na vlastní bolest.
Ráno mě probudila těžká hlava a ostré světlo v pokoji. Došlo mi, kde jsem a s kým ležím. V rohu jsem si všimla druhého kufru, v koupelně byla další kosmetika, která očividně nebyla jeho. Zarazilo mě to a zeptala jsem se, jestli je tu s někým na pokoji. David bez mrknutí oka řekl něco jako: „Původně jsem měl mít spolubydlícího, ale nepřijel, nechal tu věci, řeší něco v Praze.“ V té rozpačité, ospalé atmosféře jsem to dál neřešila, i když mi to přišlo divné. V tu chvíli jsem měla dost sama se sebou. Zalezla jsem do koupelny, snažila se trochu upravit a vzpamatovat a přemýšlela, jak co nejrychleji nenápadně zmizet, aby nás nikdo neviděl spolu odcházet.
Ranní probuzení, které změnilo všechno
Když jsem vyšla z koupelny, někdo zaklepal na dveře. David úplně ztuhnul, ale šel otevřít. Ve dveřích stála Petra z účtárny. Podívala se na něj, pak přes jeho rameno na mě, která jsem tam stála v jeho tričku s mokrými vlasy. Řekla: „Davide, celou dobu tě hledám, neukázal ses celou noc na pokoji, myslela jsem, že jsi šel jen na bar,“ a úplně automaticky ho chytla za ruku. V tu chvíli jsem si všimla jejich snubních prstenů. Došlo mi, že tohle je ten manžel David z IT, o kterém mi Petra u oběda vyprávěla, jen nikdy neřekla příjmení ani kde přesně dělá. Strašně jsem se zastyděla, něco nesrozumitelně zamumlala, popadla svoje věci a v podstatě utekla z pokoje, aniž bych se na kohokoli z nich pořádně podívala.
Cestou domů autobusem jsem měla pocit, že na mě všichni zírají, i když samozřejmě nikdo netušil, co se stalo. V hlavě se mi vracel celý večer, tentokrát bez alkoholu. Připomínala jsem si všechny drobné signály, které jsem ignorovala – jeho mluvení o „partnerce“, nikdy ne „manželce“, ty dva kufry, cizí kosmetiku v koupelně, jeho napětí při tom ranním zaklepání. Přepadl mě obrovský stud, vina vůči Petře a taky vztek na sebe, že jsem nechala samotu a alkohol převážit nad tím, co normálně považuju za samozřejmé. Od té doby se na firemní večírky dívám jinak. Ne jako na nevinnou zábavu, ale jako na místo, kde člověk snadno udělá něco, co by běžně neudělal. A vím, že už nikdy nechci být ta, která ráno zjistí, s kým vlastně strávila noc.
