Článek
Když dopoledne zazvonil zvonek, byla jsem zrovna v půlce pracovního hovoru. Kurýr stál před dveřmi se dvěma krabicemi, jednu na moje jméno, druhou pro souseda o patro výš. Převzít mu balík pro jistotu mám celkem ve zvyku, takže jsem jen přikývla, podepsala se na displej a všechno proběhlo strašně rychle. Kurýr už se otáčel k výtahu a já jsem zavřela dveře, položila obě krabice vedle sebe na stůl a vrátila se k notebooku, jako by se nic nedělo. V hlavě jsem měla jen to, abych dokončila hovor a stihla další úkoly.
Omylem otevřený balík a první panika
Později, když jsem měla chvilku času, jsem se natáhla automaticky po horní krabici. Vzala jsem nožík, projela pásku, odklopila víko a vůbec mě nenapadlo podívat se na štítek. Až když jsem v krabici uviděla účtenku a na ní sousedovo jméno, úplně jsem se zarazila. Došlo mi, že držím cizí zásilku, kterou jsem právě bezmyšlenkovitě otevřela. V krabici byly nové sportovní boty, nic intimního, ale stejně jsem měla nepříjemný pocit, jako bych mu zasáhla do soukromí. Najednou jsem se cítila trapně, hloupě a hlavou mi začalo běžet, co všechno jsem tím vlastně porušila.
První reakce byla úplně instinktivní: „Jak to rychle napravit.“ Zkusila jsem zavolat na infolinku dopravce. Proklikávala jsem se nekonečným hlasovým automatem, mačkala různá čísla, ale živého člověka jsem se nedovolala. Tak jsem šla zazvonit sousedovi, že se mu hned přiznám. Nikdo ale neotvíral, pořád nebyl doma. V tu chvíli jsem si představila, jak na mě později křičí, proč mu otevírám balík, a bylo mi z toho úzko.
Google, zákony a nečekaný rozhovor s policií
Sedla jsem si zpátky k počítači a začala googlit, co na tohle říká zákon. Vyskakovaly na mě články o listovním tajemství, přestupcích a možných pokutách. Jak jsem to četla, připadala jsem si skoro jako někdo, kdo úmyslně šmejdí v cizí poště, i když jsem rozumově věděla, že to byla jen nepozornost. Jenže moje vnitřní nastavení „radši desetkrát zbytečně řešit, než něco zanedbat“ se ozvalo naplno. Chvíli jsem si říkala, jestli nejsem hysterická, ale nakonec jsem si našla číslo na místní služebnu policie a rozhodla se tam zavolat. Ne na tísňovou, jen na tu „běžnou“, že se prostě zeptám.
Na druhém konci se ozval klidný mužský hlas, představil se a já jsem ze sebe začala soukat celý příběh. Připadala jsem si u toho trochu trapně, ale chtěla jsem být upřímná. Čekala jsem, že mi aspoň naznačí, že jsem to přehnala, nebo mě začne poučovat. Místo toho se po krátké pauze ozvalo něco ve smyslu, že lidi dělají schválně mnohem horší věci a že jsem nic zásadního neprovedla. Poradil mi, ať balík zase co nejlépe zalepím, napíšu krátkou omluvu a předám ho sousedovi, až ho uvidím. Dodal jen, ať si příště radši dvakrát přečtu jmenovku. Jeho normální tón a věcnost mě úplně uklidnily. Zavěsila jsem a připadala si trochu přecitlivělá, ale zároveň se mi hodně ulevilo.
Reakce souseda a co jsem si odnesla
Odpoledne zazvonil zvonek znovu. V kukátku stál soused s papírem v ruce, na kterém měl napsáno, že zásilka je uložená u mě. Vzala jsem do ruky přelepený balík i lísteček s omluvou, otevřela dveře a šla rovnou k věci. Řekla jsem mu, že jsem si balíky omylem popletla, jeho krabici otevřela a hned si to uvědomila. Podala jsem mu balík i lístek a čekala, co řekne. Chvíli se na mě díval, pak jen pokrčil rameny a prohodil, že hlavně, že mu to nikdo neukradl. Poděkoval, vzal si krabici a ještě poznamenal, že aspoň ví, že boty dorazily v pořádku. V tu chvíli napětí, které jsem v sobě celý den nosila, polevilo.
Večer, když bylo ticho a já už nemusela pracovat, mi došlo, jak rychle si z malé nehody dokážu v hlavě udělat skoro trestný čin. Uklidnila jsem se, ale zároveň jsem si z toho něco vzala. Jednak úplně prakticky: vždycky zkontrolovat jméno na balíku, i když kurýr stojí ve dveřích a spěchá. A pak i to druhé – že není potřeba panikařit dřív, než je opravdu proč, ale zároveň je v pořádku chtít věci řešit férově a s čistým svědomím, i když to zvenku může působit přehnaně. Od té doby beru jak kurýry, tak svoje sklony obracet se hned na „oficiální autority“ o něco víc s nadhledem.
