Článek
Probudilo mě pípnutí telefonu někdy kolem druhé ráno. Manžel spal vedle mě, klidně, ani se nehnul. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to neignorovat, ale displej svítil tak, že jsem se po něm automaticky natáhla. Na obrazovce byla zpráva od „Autoservis“: „Mrzí mě, že musíš domů, ještě teď tě cítím.“ Chvíli jsem jen seděla v posteli a koukala na ta slova. Bylo mi jasné, že žádný servis takhle nepíše. Cítila jsem tlak na hrudi a v hlavě mi běželo spousta scénářů. Nakonec jsem telefon odemkla, kód jsem znala kvůli dětem a navigaci. V tom zvláštním šoku jsem ještě svým mobilem rychle nafotila pár těch zpráv, jen pro jistotu, a pak jeho telefon položila zpátky na noční stolek.
Zjistila jsem, že „Autoservis“ nejsou brzdy
V hlavě se mi hned rozjelo, jestli mám vůbec právo v tom číst dál. Seděla jsem v té tmě a přemýšlela, jestli tím sama něco nepřekračuju. Pak mi došlo, že se potřebuju chránit, že nejde jen o něj, ale i o mě a děti. Otevřela jsem konverzaci a během pár vteřin mi bylo jasné, že „Autoservis“ není žádný servis. Byla to nějaká žena, samá srdíčka, fotky, domluvy na schůzky „když budu mít hodně práce“. Sjížděla jsem starší zprávy a začaly mi naskakovat souvislosti s jeho „služebkami“, náhlými přesčasy a pozdními návraty. Udělalo se mi fyzicky špatně, třásly se mi ruce, musela jsem se několikrát nadechnout. Přemýšlela jsem, jestli ho hned vzbudit, ale představa hádky uprostřed noci, kdy děti spí v pokoji vedle, mě nakonec zastavila.
Ráno jsem fungovala jako automat. Snídaně, svačiny, připravit děti do školy a školky, všechno jako obvykle. Snažila jsem se na něj moc nedívat, protože jsem se bála, že se rozbrečím nebo něco vyhrknu. On vypadal trochu nervózně, jednou mezi řečí nenápadně zmínil, jestli mu náhodou v noci někdo nevolal, že prý slyšel nějaký zvuk. Řekla jsem, že jsem zahlédla nějakou zprávu, ale že jsem byla rozespalá a neřešila to. Nechtěla jsem to otevřít ve dveřích mezi botami a aktovkami. V práci jsem se nedokázala na nic soustředit, pořád jsem měla před očima ty věty z mobilu. O polední pauze jsem zavolala kamarádce a všechno jí řekla. Byla první, kdo o tom věděl. Řekla, že je dobře, že jsem si ty zprávy nafotila, a poradila mi, ať nespěchám s rozhodnutím a dám si čas.
Když se výmluvy zhroutí během pár vět
Odpoledne jsem zavolala mámě, jestli by si na pár hodin nevzala děti, že prý potřebuju dodělat něco do práce z domova. Souhlasila bez řečí, byla to pro mě velká úleva. Jakmile byt ztichl, sedla jsem si s manželem v obýváku. Řekla jsem mu, ať mi vysvětlí, kdo je „Autoservis“ a proč mu ve dvě ráno píše, že ho „ještě cítí“. Ztuhl, ale hned začal s trapnou výmluvou, že je to nějaký známý ze servisu, kterému pomáhá s fakturami, a že si dělají srandu. Bylo to až směšné, kdyby mi z toho nebylo tak úzko. Vytáhla jsem svůj mobil, ukázala mu nafocené zprávy a některé mu nahlas přečetla. Viděla jsem, jak mu spadl ten naučený výraz, chvíli mlčel a pak přiznal, že je to žena, se kterou se vídá „jen pár měsíců“.
Další dny byly plné rozhovorů a hádek. Jednou jsem na něj křičela, že mi lhal do očí, jindy jsem seděla v autě před barákem a jen brečela, aby to děti neviděly. On pořád opakoval, že mě miluje a nechce přijít o rodinu, a zároveň mluvil o tom, že s ní musí „něco dořešit“. V hlavě mi naskakovaly všechny ty večery, kdy měl práci, vypnutý telefon a já si říkala, že to přeháním, že je jen unavený. Teď mi to všechno najednou začalo dávat smysl a připadala jsem si strašně naivní. V jednu chvíli mi došlo, že vedle něj nedokážu jen tak ležet a dělat, že se nic nestalo. Řekla jsem mu, ať si na čas vezme věci a jde spát k bráchovi.
Rozvod v hledáčku a já v zrcadle
Když poprvé opravdu odešel s taškou v ruce, přišla zvláštní kombinace úlevy a paniky. Úleva, že se nemusím tvářit, že je všechno v pořádku, a zároveň strach, co bude dál. Hypotéka, děti, práce, společné věci. Večer, když děti usnuly, jsem sedla k počítači a začala zjišťovat, co by pro nás znamenal rozvod, jak je to s majetkem a péčí o děti. Připadala jsem si od toho všeho odpojená, jako by se to netýkalo mě. Zároveň jsem si domluvila termín u psycholožky, protože jsem měla pocit, že se mi všechno hroutí a že to sama nezvládnu. Manžel mi mezitím psal, že se s ní rozešel a že chce zkusit párovou terapii. Já ale cítila, že nejdřív potřebuju pochopit sama sebe, než s ním zase sednu do jedné místnosti.
Během dalších týdnů jsme spolu několikrát mluvili, hlavně kvůli dětem. Bral si je na hřiště, občas je přivezl domů ze školy a já měla pocit, že přichází cizí chlap v jeho známé mikině. Už to nebyl ten člověk, kterému jsem bez přemýšlení věřila. Začala jsem si víc všímat sama sebe. Kdy jsem unavená, co vlastně chci, že nechci žít jen proto, aby „byl klid doma“. Neumím zatím odpovědět, jestli se rozvedeme, nebo spolu zůstaneme. Vím ale, že zpátky do původního nastavení už se nevrátím. Ta jedna zpráva ve dvě ráno mi vzala jistotu, kterou jsem brala jako samozřejmost, ale zároveň mě přiměla přestat předstírat, že nic nevidím, a začít o svém životě rozhodovat víc sama za sebe.
