Článek
Z té odpolední kávy jsem odcházel spíš vyšťavený než vyloženě naštvaný. Nebylo tam nic, kvůli čemu bych si řekl, že to byla katastrofa, jen to celé mělo takový ten známý průběh, kdy sedíte naproti někomu, kdo je s vámi jen napůl. Holka, se kterou jsem se sešel přes aplikaci, po očku koukala do mobilu, občas něco odepsala a mezi tím reagovala tak, že jsem měl pocit, že ji spíš vytrhuju z nějakého důležitějšího programu. Nesnažil jsem se z toho dělat závěry ani uražené ticho, normálně jsme dopili kávu a rozešli se. Jen jsem si cestou znovu uvědomil, jak mě tyhle schůzky poslední dobou unavují. Ne ani tím, že by byly vyloženě špatné, ale tím, kolik energie stojí být někde, kde od začátku cítím rozptýlenou pozornost. Protože jsem ale slíbil kamarádovi, že dorazím večer k němu na grilování, jel jsem rovnou tam.
Když stačí úplně obyčejná situace
Na zahradě už sedělo pár lidí kolem našeho věku a řešilo se přesně to, co se na takových akcích řeší vždycky. Kdo přinesl maso, kdo pečivo, jestli je dost ledu, kdo si dá pivo a kdo ještě řídí. Já jsem se tentokrát moc nehrnul do hovoru. Spíš jsem stál u stolu, přenášel misky, otvíral věci a dělal všechno možné kolem, abych nemusel hned přepínat do společenské nálady. Po té schůzce jsem na to prostě neměl kapacitu. Za chvíli přišla kamarádova sousedka, bylo jí něco přes třicet a měla s sebou malého syna. Ve dveřích mě poprosila, ať jí podržím branku a vezmu od ní misku, protože v druhé ruce měla ještě tašku. Udělal jsem to a v ten moment mě překvapilo, jak moc mě tohle obyčejné zapojení uklidnilo. Nebyl v tom žádný tlak, žádné oťukávání, jen normální situace, ve které člověk prostě zareaguje.
Pak si sedla na kraj stolu a po chvíli si všimla, že jsem nějaký zamlklý. Zeptala se, jestli jsem v pohodě, a já jí bez nějakého velkého rozmýšlení řekl, že jdu rovnou ze schůzky, která na mě zase působila tak, že z druhé strany vlastně není moc velký zájem. Nechytla se první věty jen proto, aby něco řekla, ani nepřikývla způsobem, kterým se podobné věci často jen přejdou. Prostě poslouchala a zeptala se, co přesně mi na tom vadilo. Tím mě vlastně úplně odzbrojila. Najednou jsem mluvil víc, než jsem čekal. Nejen o té jedné schůzce, ale i o tom, jak často mám poslední dobou pocit, že člověk při seznamování soutěží s mobilem, notifikacemi a s tím, že vedle vás běží ještě několik dalších otevřených možností. A že mě na tom neunavuje ani tak odmítnutí, jako spíš trvalý pocit, že u toho druhého nikdy nejsem doopravdy přítomný celý.
A najednou bylo všechno klidnější
Do toho ji dvakrát přerušil syn. Jednou chtěl pití, podruhé pomoct se zipem. Vždycky se k němu otočila, vyřešila to, co potřeboval, a pak se vrátila přesně tam, kde jsme skončili. Neměla potřebu se omlouvat víc, než bylo nutné, ani se netvářila, že tím naše povídání skončilo. Jen plynule pokračovala. Seděli jsme vedle sebe, kolem běžela normální zahradní party, lidi si něco podávali, někdo se smál u grilu, ale mně v tu chvíli hlavně docházelo, jak moc je pro mě nezvyklé být s někým, kdo je opravdu soustředěný. Neřešil jsem, co mám říct dál, abych udržel pozornost. Neměl jsem pocit, že musím každých deset vteřin něčím zaujmout. To samo o sobě změnilo celé tempo toho večera.
Později jsem v žertu prohodil, že si asi rozumím líp s maminkami než s holkami v mém věku. Zasmála se tomu, ale pak to pojmenovala mnohem přesněji, než bych to v tu chvíli uměl já. Nešlo podle ní o děti ani o věk. Spíš o to, že mi sedí ženy, které už vědí, co chtějí, a nemají potřebu stát pořád jednou nohou někde jinde, kdyby se náhodou objevilo něco zajímavějšího. Jakmile to řekla nahlas, okamžitě mi to dokonale zapadlo. Nebylo to nijak převratné zjištění, spíš věc, kterou jsem už asi nějakou dobu cítil, ale neuměl jsem si ji srovnat do jedné jednoduché věty.
Co mi vlastně celou dobu chybělo
Když se večer všechno pomalu chýlilo ke konci a já ještě pomáhal kamarádovi odnosit sklenice a uklidit stůl, začal si mě dobírat, že jsem celou dobu visel u jeho sousedky. Nechal jsem to být, ale řekl jsem mu, že vedle ní jsem měl po dlouhé době pocit, že jsem s jedním člověkem, a ne s člověkem plus mobilem plus dalšími otevřenými možnostmi okolo. Cestou domů mi to pak celé docvaklo ještě víc. Nehledám maminky jako nějaký svůj typ a vlastně ani nehledám nějakou konkrétní kategorii žen. Jen hledám klid, pozornost a přímost. A zatím se mi častěji stává, že to nacházím u zralejších žen než na schůzkách, kde si oba jen opatrně nechávají otevřená zadní vrátka.
