Článek
Už asi tři roky jsme měli doma uklízečku. Chodila jednou týdně, vždycky ve stejný den, většinou v době, kdy jsem byla v práci. Pro mě to byla velká pomoc – dvě malé děti, práce na plný úvazek, neustálý shon. V určité chvíli jsem prostě přestala zvládat uklízet tak, jak jsem byla zvyklá. S paní jsme spolu mluvily vždycky jen pár minut mezi dveřmi: „Dobrý den, tady máte peníze, děkuju, na shledanou.“ Vztah slušný, ale spíš formální. Brala jsem to jako službu, která se zaplatí a hotovo. Občas jsem si v duchu řekla, že bych jí měla víc poděkovat nebo se zeptat, jak se má, ale zase jsem spěchala k dětem nebo na poradu a nechala to být.
Když vám uklízečka zmizí z života
Jednoho rána v práci mi pípne SMS. Otevřu ji a tam dvě krátké věty: že už dál chodit nebude a že mi děkuje za spolupráci. To je všechno. V první chvíli mě to hodně zaskočilo. Po tolika letech, jen takhle strohá zpráva? Přišlo mi to neosobní a vlastně i trochu neuctivé. Hned mi hlavou proběhlo, jestli jsem jí něco neudělala, jestli jsem se někdy chovala nepříjemně, nebo jestli jí málo platím. Začala jsem přemýšlet, jestli jsem někdy zpozdila platbu nebo s ní mluvila povýšeným tónem. Zbytek dopoledne jsem byla úplně rozhozená. Pořád jsem brala do ruky telefon, otevírala zprávu a zavírala ji, přemýšlela, jestli jí mám zavolat nebo napsat, a pak jsem to vždycky odložila.
Den, kdy měla ještě přijít naposledy
Až někdy kolem oběda mi došlo, že zrovna dneska je její den, kdy u nás uklízí. Začala jsem přemýšlet, jestli dnes ještě přijde naposledy, nebo jestli už nepřijde vůbec. Měla u sebe pořád náš klíč od bytu, nikdy jsme to neřešili, prostě ho měla, aby mohlo být uklizeno, než se vrátíme. Napadlo mě jí napsat, ať mi ho nechá třeba ve schránce, ať mám jistotu. Několikrát jsem začala psát zprávu a pak ji smazala. Říkala jsem si, že je dospělá ženská, určitě ví, co dělá, a nějak to vyřeší. Ale v pozadí toho všeho ve mně zůstávala taková uraženost. Domů jsem pak jela s představou, že mě čeká buď rozdělaný úklid, nebo žádný, a že po uspání dětí vezmu hadr a večer strávím uklízením.
Místo chaosu vůně čisticích prostředků
Když jsem odemkla byt, hned jsem poznala, že tady někdo byl. Bylo cítit čisticí prostředky, podlaha byla suchá, nikde žádné hračky rozházené po zemi. Všechno působilo uklizeněji než obvykle. V kuchyni na stole ležel náš bytový klíč na malém kroužku a vedle něj malá obálka s mým jménem. V tu chvíli mě ten prvotní vztek přešel. Spíš se dostavila zvědavost a nepříjemný pocit z toho, že jsem si hned ráno v hlavě vytvářela představy o nevděčné uklízečce. Otevřela jsem obálku a automaticky jsem si sedla ke stolu, abych si to v klidu přečetla.
Za cizím klíčem schovaný celý život
Uvnitř byly dvě stokorunové bankovky a krátký vzkaz, že mi vrací peníze za úklid, který jsem jí prý omylem zaplatila dvakrát. Já si ničeho takového vůbec nevšimla. K tomu byl přiložený delší ručně psaný dopis. Psala v něm, že jí doktor zakázal zvedat těžké věci, že ji dlouhodobě bolí záda a že teď často hlídá malého vnuka, protože dcera chodí do práce na směny. Napsala, že už to fyzicky nezvládá a že se styděla mi to říct do očí, proto ta SMS. Na konci poděkovala, že díky té práci u nás zvládla zaplatit nějaké staré dluhy, a popřála nám, ať se nám dobře bydlí. Jak jsem to četla, cítila jsem, že mi je úzko. Uvědomila jsem si, že k nám tři roky chodil člověk, o kterém vlastně skoro nic nevím.
Jedna stěrka a úplně jiný pohled
Šla jsem do koupelny a tam mi to došlo naplno. Všude bylo čisto, i ty detaily, kterých si běžně ani nevšimnu. Sprchový kout byl vyčištěný tak pečlivě, jak jsem ho snad ještě neviděla. Na poličce u zrcadla ležela její starší, ale pořád kvalitní stěrka na sklo. Na ní byl nalepený malý papírek s ručně napsaným vzkazem: „Nechte si ji, já ji doma nevyužiji. Ať se vám hezky bydlí. H.“ V tu chvíli se ve mně všechno spojilo – dojetí, stud i obyčejná lítost. Před pár hodinami jsem ji v duchu pomlouvala, že se se mnou ani nerozloučila, a přitom ona tady ještě naposledy odvedla práci na sto procent a nechala mi něco svého. Ten obyčejný kus plastu s lístečkem na mě působil osobněji než všechny naše dosavadní rozhovory.
Stud, vděk a pozdní poděkování
Sedla jsem si na okraj vany s tím papírkem v ruce a chvíli tam jen seděla. Přemýšlela jsem o všech těch ranních myšlenkách, o tom, jak automaticky beru některé lidi ve svém životě jako samozřejmost, jenom proto, že je jim za něco platím. Pak jsem konečně vzala telefon a napsala jí dlouhou zprávu. Poděkovala jsem jí za všechno, co pro nás dělala, omluvila se za pozdní reakci, popřála jí hodně zdraví a napsala, že kdyby někdy něco potřebovala, může se ozvat. Odpověděla až druhý den, zase krátce, že děkuje a že se jí u nás pracovalo dobře.
Už to není jen paní na úklid
Když jsem po pár dnech začala hledat novou uklízečku, přistupovala jsem k tomu úplně jinak. Nešlo jen o to, kdo má nejlepší reference a kolik si říká za hodinu. Při osobní schůzce jsem se víc ptala, jak má kdo nastavený režim, co zvládá a co ne, snažila jsem se vnímat, že je přede mnou konkrétní člověk s nějakým svým životem, ne jen „paní na úklid“. A pokaždé, když v koupelně vezmu do ruky tu stěrku, vzpomenu si na H. a na to, jak mi v jednom odpoledni ukázala, že i vztah, který se zdá čistě praktický, v sobě může mít víc, než jsem byla ochotná vidět.
