Článek
Během dvou týdnů mi zmizely dva malé balíčky, které kurýr nechal přede dveřmi. U nás v domě je to bohužel běžné. Člověk není hned u zvonku, kurýr to položí na rohožku a jede dál. Do té doby jsem to bral jako nepříjemnost, která se může stát jednou. Když se to ale opakovalo, měl jsem vztek hlavně proto, že to musel dělat někdo z domu. Se sousedy se moc neznám, v podstatě se jen pozdravíme, nikoho si netroufnu z ničeho podezírat, ale zároveň jsem měl čím dál silnější pocit, že si ze mě někdo dělá dobrý den. Ten den mi měl přijít další balík a řekl jsem si, že už to nechci nechat být.
Stačila jedna krabice
Vzpomněl jsem si na starý mobil, který jsem měl doma v šuplíku. Ještě šel zapnout, takže mě napadlo dát ho do krabice a nechat sdílet polohu. Vzal jsem obyčejnou krabici od bot, naházel do ní staré letáky, aby nevypadala nápadně, a navrch přidal papír s větou: „Jestli tohle čteš, právě jdu za tebou.“ Nebyl to žádný plán na konfrontaci nebo scénu. Chtěl jsem jen vědět, kam ta věc zmizí, jestli opravdu končí v některém z bytů, a ne třeba někde venku nebo u úplně jiného člověka. Krabici jsem pak postavil přede dveře tak, aby vypadala jako normálně doručený balík, a čekal jsem, co bude.
Ještě předtím jsem poprosil sousedku naproti, jestli bude chvíli doma, a kdyby bylo potřeba, půjde se mnou. Nechtěl jsem pak stát sám u cizích dveří a někoho z něčeho obviňovat bez svědka. Souhlasila, že když zaklepu, půjde se mnou. Já jsem si sedl v bytě ke dveřím, potichu, a průběžně kontroloval polohu na mobilu. Nebylo to nijak dlouhé, ale člověku to čekání stejně připadá delší. Asi po dvaceti minutách se krabice pohnula. Ne prudce, prostě se najednou přestala ukazovat přede dveřmi, ale jinde.
Poloha ukázala konkrétní dveře
Nejdřív jsem koukal, jestli to není nějaká nepřesnost. Chvíli jsem ještě počkal, ale poloha se ukazovala pořád zhruba na stejném místě, o patro výš u jednoho bytu. Nebylo to někde před domem ani na ulici, opravdu to mířilo dovnitř. Zaklepal jsem na sousedku, ona vyšla se mnou, a šli jsme nahoru. Když jsme zazvonili, otevřel kluk, mohlo mu být tak šestnáct. A hned za jeho nohou jsem tu krabici uviděl. V ten moment mi došlo hlavně to, že to není žádný náhodný člověk zvenku, ale někdo, koho jsem celou dobu potkával na chodbě.
Nezačal jsem křičet. Jen jsem mu řekl, ať mi tu krabici podá, že ví, proč jsem přišel. On úplně ztuhl a bylo vidět, že ten vzkaz uvnitř už četl. Ke dveřím přišla i jeho máma a během pár vteřin se z toho stal hlavně hodně trapný moment pro všechny zúčastněné. Nikdo tam nedělal velkou scénu, spíš se najednou nevědělo, co přesně říct. Kluk nakonec přiznal, že vzal i ty dva předchozí balíčky. Nešlo o nic promyšleného, prostě bral všechno, co někdo nechal venku přede dveřmi. To mě vlastně na tom štvalo skoro nejvíc. Žádný konkrétní důvod, jen to, že to tam bylo.
Z jednoho z těch dřívějších balíčků měl ještě jednu věc doma neotevřenou, druhá už byla rozdělaná, takže jeho máma mi hned nabídla peníze aspoň za to, co už nešlo vrátit. V tu chvíli jsem to ani moc neřešil. Jasně, nebylo mi to jedno, ale po pravdě mi šlo víc o to, aby to skončilo a já nemusel pokaždé přemýšlet, jestli mi něco zase zmizí z chodby. Večer jsem ještě napsal dopravci, že chci balíky předávat jen osobně a ať nic nenechávají přede dveřmi. Na dveře jsem si dal papír, aby vždycky volali. Celé to nakonec neskončilo hádkou ani nějakou velkou dohrou. Spíš mi v hlavě zůstalo to trapné ticho na chodbě ve chvíli, kdy se ukázalo, kdo to celou dobu dělal.
