Článek
Na ten večer jsem se připravovala už od rána. Věděla jsem, že po všech těch týdnech, kdy jsme se doma míjeli mezi prací a jeho služebkami, tohle bude náš první klidný večer jen ve dvou. Před odchodem jsem stála u zrcadla déle než obvykle, upravovala si vlasy, několikrát si předělala linku na očích, vyměnila náušnice. Nešlo o žádnou zvláštní příležitost, ale já jsem ji v sobě tak brala. V hlavě jsem si představovala, jak spolu v klidu sedíme, povídáme si, možná se dostaneme i k tématům, která jsme poslední dobou odsouvali, třeba k dovolené nebo k tomu, jak si vlastně představujeme další rok. Měla jsem pocit, že ten večer by nám mohl pomoct si zase trochu víc rozumět.
Když jsme přišli do restaurace, všechno tomu začátku tak nějak nahrávalo. Tlumené světlo, svíčka na stole, tichá hudba v pozadí, nic přehnaného, ale příjemné. On se na mě podíval a řekl, že mi to v těch šatech fakt sluší. Posadili nás ke stolu u okna, objednali jsme si pití a já cítila, jak ze mě postupně opadává napětí z celého týdne. Jenže hned po objednání on vytáhl mobil s tím, že „jen rychle něco dořeší“. Začal psát maily a odpovídat na zprávy. Trochu mě bodlo u srdce, ale řekla jsem si, že je to jen na chvíli a že to za chvíli odloží. Svůj mobil jsem položila na stůl spíš ze zvyku, s neurčitou představou, že si možná po jídle uděláme společnou fotku, abych měla vzpomínku na ten náš „konečně spolu“ večer.
Ve chvíli, kdy se na displeji objevilo nečekané jméno
Když nám donesli víno, telefon se mi na stole rozsvítil. Na displeji se objevilo jméno bývalého přítele, o kterém jsem několik měsíců neslyšela vůbec nic. Jako by se mi na vteřinu zastavil dech. Jen jsem na to jméno koukala, prsty na skleničce, a snažila se tvářit, že si jen tak odemykám mobil. Rychle jsem otevřela zprávu, která začínala: „Vím, že možná nemám právo psát, ale prosím, přečti si to…“. V tu chvíli se ve mně smíchala zvědavost s panikou. V hlavě mi proběhlo, že bych to měla hned zavřít, odložit na potom, možná na nikdy. Jenže jsem nedokázala nečíst dál. Jakmile jsem ten první řádek viděla, bylo jasné, že pokračuju.
Zpráva byla dlouhá. Omlouval se za to, jak náš rozchod proběhl, připomínal konkrétní situace, kdy mi ublížil, a psal, že ho to pořád mrzí. Zmiňoval, že mě dlouho nemohl dostat z hlavy, že mu došlo, kolik věcí zůstalo nevyřčených, kolik omluv nikdy neřekl. Jak jsem ta slova četla, měla jsem pocit, že se mi v břiše svírá něco těžkého a známého. Všechny emoce, o kterých jsem byla přesvědčená, že už patří minulosti, se najednou objevily zpátky. Vůbec jsem to nečekala. Najednou jsem cítila, jak se mi začínají tlačit slzy do očí. Snažila jsem se to zastavit mrkáním a tím, že jsem se zhluboka nadechla. Přesto jsem v tu chvíli už nebyla přítomná u stolu v restauraci, ale někde úplně jinde.
Když u stolu zůstali tři – já, partner a moje minulost
Přítel si všiml, že jsem zmlkla a že se na něj najednou nedokážu pořádně podívat. Naklonil se ke mně a potichu se zeptal, co se děje. Reflexivně jsem telefon otočila displejem dolů a přikryla ho rukou, jako bych se za něj styděla. Vymáčkla jsem ze sebe, že nic, že jen nějaká blbá zpráva. Podle jeho výrazu jsem ale viděla, že mi to moc nevěří. Chvíli se na mě díval a pak se přímo zeptal, kdo psal. Na chvilku jsem zůstala sedět, civěla jsem na vidličku, a pak jsem vyhrkla, že to psal bývalý, ale že to nic není. V tu chvíli jsem viděla, jak mu ztuhl obličej. Odsunul ruku z mého předloktí a lehce se opřel dozadu. Neřekl nic ošklivého, jen jsem z něj cítila, že najednou neví, jak se mnou být v tomhle okamžiku u stolu.
Zbytek večeře byl zvláštní. On mluvil dál, ale hlas měl tišší, držel se spíš témat kolem práce a praktických věcí, skoro se mi nedíval do očí. Já jsem před sebou měla talíř, mechanicky jedla a zároveň měla hlavu úplně mimo. V duchu jsem si pořád dokola vyčítala, že jsem tu zprávu otevřela zrovna teď. Zároveň jsem ale nedokázala přestat si v hlavě přehrávat jednotlivé věty z toho, co mi bývalý napsal. Srovnávala jsem, jak jsem se kdysi cítila v tom starém vztahu, a jak se cítím teď vedle současného partnera. Uvědomovala jsem si, že tím srovnáváním mu ve skutečnosti strašně křivdím, protože sedí přede mnou, snaží se, vzal mě na večeři, a já jsem tam s ním jen napůl. Romantika, na kterou jsem se těšila, byla pryč a já jsem měla chvílemi chuť se zvednout od stolu a prostě utéct domů, jen abych nemusela řešit ani jeho, ani sebe.
Večer, kdy došlo, že minulost sama nezmizí
Cestou domů v tramvaji mezi námi bylo dlouho ticho. Každý jsme koukali jinam, oknem ven nebo do země. Až po pár zastávkách přítel tiše řekl, že měl dneska pocit, jako by s námi u stolu seděl ještě někdo třetí. Ta věta mě zabolela, ale zároveň jsem přesně věděla, co tím myslí. Přiznala jsem, že ten vztah s bývalým jsem asi nikdy pořádně neuzavřela, spíš jsem od něj utekla a tvářila se, že je to za mnou. Stručně jsem mu řekla, co v té zprávě stálo a že vlastně nevím, co to se mnou dělá. Večer jsem nakonec skončila sama v posteli, on odešel spát na gauč o něco dřív a moc jsme spolu už nemluvili. Ještě jednou jsem si tu SMS přečetla a rozhodla se, že mu teď neodpovím. Došlo mi, že dřív, než budu něco chtít od současného vztahu a od druhých, musím si nejdřív ujasnit sama v sobě, co vlastně s tou svojí minulostí chci dělat a jak ji mám uzavřít. A že to asi nebude na jednu odpověď v noci z postele.
