Článek
Když se v práci začalo mluvit o tom, že končím, všichni mi přáli hodně zaslouženého volna. Usmívala jsem se a říkala, jak se těším, až budu víc s vnoučaty a konečně si odpočinu. Uvnitř jsem ale pořád počítala. Věděla jsem, kolik platím nájem, kolik stojí jídlo, léky a drobnosti, na které jsem byla zvyklá. Po rozvodu žiju už roky sama v nájemním bytě, takže jsem si nemohla říct, že když bude nejhůř, podrží mě manželův příjem. Doma jsem si sedla ke stolu, vzala papír a tužku a zkoušela psát, kolik asi tak můžu čekat a jak z toho vyjdu. Bylo to spíš hádání než nějaký plán, ale uklidňovala jsem se tím, že mám něco málo našetřeno a že stát přece nenechá člověka úplně bez prostředků.
Šok z výměru důchodu a první studená sprcha
Když přišel výměr důchodu, seděla jsem s obálkou u kuchyňského stolu možná deset minut a jen na ni koukala. Bála jsem se ji rozbalit kvůli tomu číslu uvnitř. Nakonec jsem ji otevřela a bylo jasné, že z toho nájem a běžný život prostě nezaplatím. První reakce byla, že to musí být chyba. Hned další den jsem šla na sociálku. Úřednice se na papír podívala a úplně klidně mi vysvětlila, že jsem měla hodně let na částečný úvazek, přerušení kvůli dětem a že tohle je prostě výsledek. Zkoušela jsem namítat, že jsem přece celou dobu pracovala, jak to šlo, ale viděla jsem na ní, že pro ni jsem jen další rodné číslo a kolonka v systému. Vyšla jsem ven s pocitem, že teď platím za všechna rozhodnutí, která mi dřív připadala samozřejmá.
Doma jsem si sedla k internetovému bankovnictví a prošla všechny trvalé příkazy. Zrušila jsem časopis, kabelovku, různé drobné služby, které mi dřív dělaly radost a ani jsem je neřešila. V hlavě jsem si stanovila, že na úspory sahám jen v krajní nouzi – kdyby se něco pokazilo v bytě nebo kdybych musela na nějaký větší zákrok. Vzala jsem telefon a zavolala dceři. Nechtělo se mi do toho, ale zeptala jsem se, jestli by mi do začátku mohla trochu pomoct, a hned jsem k tomu dodala, že jim za to víc pohlídám děti, aby nemuseli tolik platit za družinu a různé kroužky s hlídáním. Slyšela jsem, jak se zarazila. Řekla mi, že taky počítají každou korunu a nechce, abych kvůli nim někde po večerech dřela. Nakonec jsme se domluvily, že jí pomůžu s hlídáním, jak jen to půjde, a já si k důchodu zkusím najít nějakou brigádu.
Škrtání všeho zbytečného a boj o přivýdělek
Začala jsem procházet inzeráty a obvolávat nabídky pro důchodce – úklidy, výpomoc v obchodě, hlídání dětí u cizích rodin. Všude po mně chtěli, abych si něco vyplnila online, registrovala se do nějakých systémů, zadávala hesla. V tomhle se opravdu necítím jistá a chvílemi jsem měla chuť to vzdát. Zjišťovala jsem si taky, kolik si vlastně můžu oficiálně přivydělat, aby mi důchod nekrátili. Strávila jsem několik odpolední na telefonu s pojišťovnou a sociálkou. Každý mi říkal něco trochu jiného, odkázal mě na nějakou vyhlášku nebo web. Teprve po čase jsem se dopátrala k tomu, že v řádném starobním důchodu si můžu přivydělat bez omezení. Do té doby jsem se v těch předpisech cítila bezradně. Volala jsem i na úřad práce kvůli příspěvku na bydlení a z toho, co mi četli z tabulek, jsem měla pocit, že počítají s nájemným, které už dnes neexistuje, a s tím, že člověk bydlí ve vlastním nebo má našetřeno. Nakonec jsem vzala menší úklid ve večerních hodinách. Byla jsem sice unavená už z té představy, ale myšlenka, že mi peníze nevyjdou, mě děsila víc než ta únava.
Po pár měsících takového režimu mě začala bolet záda a koleno. Skončila jsem u praktické doktorky, která mě poslala na další vyšetření. Všude dlouhé čekací lhůty, spousta papírů a u některých léků jsem zjistila, že doplácím částky, které mi v součtu každý měsíc výrazně zatíží rozpočet. Mezi dveřmi mi doktorka řekla, že bych měla víc odpočívat a ideálně už po večerech neuklízet. Přikývla jsem, ale pořád jsem přemýšlela, z čeho bych pak platila nájem. Viděla jsem, že to chápe, ale zároveň mi nemá moc co nabídnout. Odcházela jsem s recepty a žádankami v kabelce a s pocitem, že celý systém počítá s tím, že někde doma sedí manžel, který mě živí, a já si jen chodím pro „přilepšení“.
Tělo slábne, iluze o státu se rozpadají
Jednou jsem se sešla na kávě s kamarádkou ze školy, která je taky první rok v důchodu. Ani jsem neplánovala o tom mluvit, ale nějak to ze mě vypadlo. Všechno – obavy, výčet plateb, únava. Ukázalo se, že to má hodně podobné. Nízký důchod kvůli péči o děti, nájem, doplatky, pocit, že jsme někde mezi, ani chudí, ani zajištění. Seděly jsme tam a obě nám docházelo, že problém není v tom, že bychom málo pracovaly nebo špatně počítaly, ale v tom, že systém je nastavený podle představy klasické rodiny ve vlastním bytě někde na menším městě. Domů jsem šla o něco klidnější, protože jsem věděla, že v tom nejsem sama. Zároveň jsem si ale řekla, že si budu víc hlídat informace, ozvu se, když něco nesedí, a nebudu automaticky věřit, že stát ví, jak se dneska opravdu žije.
