Článek
Když jsem sahala za zrcadlo své dcery, objevila jsem tajemství, které mi vyrazilo dech
Dny po smrti mé třináctileté dcery Jany byly jako zlý sen. Chodila jsem po domě a omylem volala její jméno, jako kdyby mohla jen tak přijít z venku, v ruce batoh a úsměv na rtech. Bylo to ticho, které křičelo nejvíc — její pohled v rodinném albu, prázdné křeslo u stolu, neodložená knížka v rohu postele.
Když jsem třídila její věci, pocítila jsem bolest ztráty naplno
Byla středa ráno, kdy jsem se odhodlala vejít poprvé do jejího pokoje. Hrudník jsem měla stažený, v žaludku kámen. Každý její svetr voněl Jany vůní, v zásuvkách jsem nacházela zmačkané vzkazy pro kamarádky, barevné gumičky, sešity popsané drobným písmem.
Chtělo se mi křičet, jak moc mi chyběla. Nic mě nemohlo připravit na tu sílu prázdnoty, která na mě padala s každou nalezenou drobností.
Objev bulky na hlavě změnil naše životy
Ještě před Vánocemi se Jana jednou večer při česání zarazila a sáhla si na hlavu. „Mami, mám tu takový zvláštní výstupek,“ poznamenala nevinně. Připadala jsem si trochu směšně, jak jsem ji hned hnala k lékaři.
Jenže po několika dnech při vaření omdlela. Večer, kdy nám lékař sdělil tu krutou diagnózu, mi utkvěl v paměti jako noční můra: nádor. Jakoby se zastavil čas.
Bojovali jsme až do konce, ale nemoc byla silnější
Janina nemoc se šířila rychleji, než jsme stíhali chápat. Zažila jsem bezesné noci i náhlé návaly naděje, ale každé ráno bylo těžší. Ona sama nás však překvapovala odhodláním.
Chtěla žít, smála se a utěšovala ostatní, že všechno zvládneme. „Neboj, mami, ještě si spolu zazpíváme,“ řekla mi jednou tiše a já jsem věděla, že bojuje i za nás.
Naděje nalezená v nejtemnější chvíli
O několik dní později jsem procházela Janiny věci a narazila na velké zrcadlo. Chtěla jsem ho sundat, abych jej uklidila do sklepa. Když jsem s ním pohnula, zpoza rámu vypadl složený papír.
Srdce mi začalo divoce tlouct. „Co to je?“ zamumlala jsem nahlas, i když v pokoji nebyl nikdo než její stará plyšová kočka.
Vzkaz, který změnil všechno
Se zatajeným dechem jsem papír rozložila. Byla to dlouhá stránka, popsaná důvěrně známým rukopisem. Četla jsem první věty a nemohla spustit oči: „Mami, vím, že se bojíš. Já jsem se bála taky. Ale život nejsou minuty a diagnózy, je to smích, hádky a objetí…“
Jak jsem pokračovala, rozplakala jsem se. Psala o tom, jak ji štvalo, když jsem jí nutila jíst polévku, ale vždycky mě měla ráda. Vyzývala nás, ať nezapomínáme být spolu a dělat bláznivé věci, protože prý nikdy nevíme, kolik času nám zbývá.
Pocity, které nelze popsat
Padla jsem na postel u jejích oblíbených polštářů. V tu chvíli mi připadalo, že tam Jana sedí se mnou, natáhne ke mně ruku a usměje se tím svým způsobem. „Mami, nebreč, já byla šťastná. Každý den byl dar,“ četla jsem dál, hlas se mi třásl.
V tu chvíli jsem věděla, že její slova budu číst stokrát, tisíckrát, kdykoliv mi bude zle. Byla to vzpomínka i útěcha v jednom.
Rodičovské srdce nikdy nepřestane bolet, ale vzkaz léčí
Od toho dne zrcadlo i s jejím vzkazem zůstává v jejím pokoji. Synek František tam chodí každé ráno a jen tiše říká: „Jani, dneska se mi o tobě zdálo.“
Otočím se k němu a šeptám: „O čem?“ „Že se smála a tancovala,“ odpoví a já zase cítím ten starý známý tlak na prsou, ale tentokrát je v tom i kousek radosti.
Když člověk ztrácí, pochopí, co znamená žít
Dívám se na její pokoj a chápu, že vzkaz nebyl jen pro mě. Byl pro nás všechny – pro sestry, které si ubližovaly kvůli oblečení, pro brášku, který nic neřekl, když ho bolela noha, i pro mě, která často zapomínala na to nejdůležitější.
Od té chvíle už nic není jako dřív. Ale klidně bych vyměnila všechno na světě, abych ji ještě jednou slyšela říct: „Mami, všechno bude dobrý.“
Redakční poznámka
Příběh vznikl na přání rodiny zachovat vzpomínku na Janu a najít útěchu ve slovech, která po sobě zanechala.
