Článek
Sedím na Štědrý den v kuchyni, krájím brambory na salát a z rádia hrají koledy. Všechno vypadá klidně, ale ve mně je napětí. Pořád se mi vrací obraz loňska – můj vlastní křik, třísknutí dvířky od linky, talíř v dřezu a ve dveřích syn s vytřeštěnýma očima. Tehdy mu bylo sedm. Letos osm a já mám pocit, že se od té doby vlastně nic pořádně nevyřešilo. S manželem jsme si na podzim řekli, že tyhle Vánoce budou „nový začátek“. Jenže tím to skončilo. Žádný rozhovor, žádné „co se tam vlastně stalo a proč“. Jen jsem si řekla, že se prostě musím víc hlídat. Mám v břiše těžký pocit a přitom se snažím působit uvolněně, vtipkuju o majonéze a množství salátu, abych hlavně nic neprozradila před synem.
Když se sváteční ticho náhle prolomí
U večeře máme všechno, jak by mělo být. Ubrus, svíčky, ryba, salát, cukroví už nachystané stranou. Všichni se snažíme tvářit, že máme sváteční náladu. Povídáme si, ale tak nějak opatrně, aby se náhodou nic „nezkazilo“. V jednu chvíli se rozhostí ticho a já si všimnu, že syn je nějak zamlklý, i na dárky se ptal míň než obvykle. Sedí naproti nám a dívá se z jednoho na druhého, jako by něco čekal. Nabírám si salát, on taky, a najednou se zeptá: „Mami, proč jste loni tak křičeli?“ Zarazím se s příborem v ruce. Mám pocit, že na chvíli nevnímám nic kolem. Manžel se zasměje takovým tím nuceným smíchem a rychle prohodí, že to nic nebylo, jen hloupá hádka, ať na to nemyslí. V tu chvíli cítím, jak se u stolu změní atmosféra. Navenek sedíme dál, ale je cítit napětí a já vím, že tohle se nedá spravit jednou větou.
Syn se tím nespokojí. Chvíli kouká do talíře, pak se na mě podívá a potichu se zeptá: „To bylo kvůli mně?“ Ta otázka mě fyzicky zasáhne. Dojde mi, že na tu scénu celý rok myslel. Najednou si vybavuju drobnosti – jak se občas ujišťoval, jestli na něj nejsme naštvaní, jak byl citlivější, když jsme s manželem mluvili zvýšeným hlasem. Tehdy mi to nedocházelo, nebo jsem to možná nechtěla vidět. Napadne mě, že bych to teď mohla rychle uzavřít. Říct něco jako „ale kdeže, to si nemysli“ a vrátit se k salátu. Jenže v tu chvíli mi to přijde strašně zbabělé. Uvědomím si, že kdybych to zase zamluvila hezkými slovy, vlastně mu tím potvrdím, že o některých věcech se s rodiči mluvit nemá.
Rozhodnu se přestat zametat věci pod stůl
Zhluboka se nadechnu a položím příbor. Řeknu mu, že to nebylo kvůli němu. Že jsme se s tátou pohádali kvůli sobě, protože jsme byli unavení, naštvaní a měli strach, jak to spolu všechno zvládneme. Že jsme ten večer vůbec nezvládli svoje emoce a že mě mrzí, že to musel slyšet a dívat se na to. Snažím se mluvit normálně, bez velkých slov, aby tomu rozuměl. Výslovně mu řeknu, že za tu hádku nemohl ani trochu, že to byla čistě naše dospělácká chyba. Koutkem oka vidím, jak se na mě manžel dívá. Nejprve trochu podrážděně, jako by mu vadilo, že tu věc znovu vytahuju zrovna na Štědrý den. Pak ale přikývne a dodá, že toho taky lituje. Že někdy křičíme ne proto, že by byl on špatný, ale protože to neumíme jinak.
Synovi se zalesknou oči a pomalu začne mluvit o věcech, které v sobě asi dlouho držel. Řekne, že se bál, jestli se nerozejdeme. Jestli si jeden z nás jednoho dne nesbalí věci a neodejde. A jestli nejsme naštvaní i na něj. Když to říká, rozpláče se. Sedí u stolu, má v ruce příbor a tečou mu slzy. Mě v tu chvíli sevře pocit viny, že jsme ho v tom nechali celý rok samotného. Vstanu, vezmu si židli blíž k němu a obejmu ho. Neřeším, že máme sváteční večeři. Opakuju mu, že i když se s tátou někdy hádáme, pořád ho máme rádi a že naše hádky nejsou o něm. Že se učíme hádat líp, bez křiku a bez třískání. A že když ho něco takhle trápí, chceme, aby se ptal, i když je to nepříjemné a je těžké o tom mluvit.
Vánoce už nejsou dokonalé, ale skutečné
Zbytek večeře už nepůsobí tak dokonale. Občas je ticho, někdo si nenápadně utře slzy, pak zase někdo řekne něco trochu neobratně vtipného a my se tomu zasmějeme. Není to dokonalé, ale je to opravdové. Já cítím zvláštní směs únavy a úlevy. Mám pocit, že jsme po roce konečně přestali dělat, že nic není. Když se přesuneme k vánočnímu stromku, všimnu si, že se syn ke mně častěji tulí. Více mluví o tom, jaké dárky si přál, ale i o tom, že měl strach, když jsme na sebe loni křičeli. Odpovídáme mu už bez uhýbání.
Večer končí podobně jako jiné Štědré dny – hromada papírů od dárků, trochu přejedení, únava. Ale pro mě jsou tyhle Vánoce jiné. Uvědomuju si, že si je asi nebudu pamatovat kvůli tomu, co leželo pod stromkem. Spíš kvůli tomu, že jsme poprvé řekli nahlas něco, co se nám nehodilo do obrazu „ideálních“ svátků. Že jsme na chvíli přestali hrát, jak je všechno v pořádku, a ukázali synovi i sobě, že blízkost není v tom, že se nikdy nepohádáme, ale v tom, že o tom umíme mluvit, i když nám z toho není dobře. A že pro dítě může být hodně důležité slyšet jednoduchou větu: nebyla to tvoje vina.
