Článek
Všechno to začalo úplně obyčejnou sobotou. Noc předtím nám s přítelem praskl kondom a já jsem se probudila s jasným rozhodnutím, že to nechci nechat být. Věděla jsem, že čím dřív si dojdu pro pilulku po, tím líp, takže jsem vstala, najedla se narychlo a sedla na tramvaj. Cestou jsem přemýšlela, jak to v lékárně proběhne. V hlavě jsem si opakovala jednu neutrální větu, abych tam nezačala zmatkovat. Trochu jsem se bála, jestli se mě nebudou vyptávat na osobní věci, ale uklidňovala jsem se tím, že je to běžný lék a že se tohle prostě stává.
Když se diskrétní dotaz změní v ponížení
Lékárnu jsem si vybrala podle nejjednoduššího kritéria – byla po cestě z bytu a věděla jsem, že má o víkendu otevřeno. Uvnitř bylo docela plno, ve frontě stáli asi čtyři lidi, tak jsem si stoupla na konec a koukala spíš do mobilu, jen abych nemusela navazovat oční kontakt. Když na mě přišla řada, zvedla jsem oči, naklonila se trochu blíž k okénku a potichu řekla, že bych chtěla nouzovou antikoncepci. Čekala jsem, že se mě zeptá na váhu a kdy k tomu došlo, jak mi to popisovaly kamarádky. Místo toho ale lékárnice ztuhla, zamračila se a dost nahlas zopakovala: „Jako že chcete tu pilulku po?“
Najednou jsem si extrémně uvědomovala všechny kolem, i když je klidně možné, že to tak bylo jen v mojí hlavě. Došlo mi, že to slyšeli všichni za mnou, a cítila jsem, jak se začínám červenat. Než jsem stihla cokoliv říct, zvedla hlas a začala mi vysvětlovat, že tohle není bonbón, že si ničíme zdraví a že kdybych byla zodpovědná, tak tohle řešit nemusím. Zmohla jsem se jen na to, že jsem zadrhávala něco ve smyslu, že vím, co chci, a že je to moje věc. Přerušila mě a dodala, že ona „takhle něco“ z náboženských důvodů prodávat nebude a ať si to vyřeším se svým gynekologem.
Střet s lékárnicí a tichá záchrana kolegyně
Za mnou ve frontě lidi ztichli, někdo si nahlas odkašlal. Najednou jsem se cítila strašně poníženě, připomnělo mi to situace ze školy, kdy mě učitelka sprdla před celou třídou. Zároveň mě ale začal přepadat vztek. Mluvila se mnou, jako bych byla nezodpovědná patnáctiletá holka, ne dospělá žena, která pracuje, platí si pojištění a jen se snaží řešit situaci včas. Nadechla jsem se, cítila jsem, jak se mi třese hlas, ale stejně jsem jí řekla, že na tohle nemá právo, že je to moje tělo a moje volba. Vysvětlila jsem jí, že gynekolog o víkendu neordinuje a že právě proto jsem přišla co nejdřív do lékárny.
Ona jen pokrčila rameny a úplně klidně pronesla, že mě přece k ničemu nenutí a že ať jdu jinam. V tu chvíli už se otáčela k dalšímu zákazníkovi a dávala najevo, že jsem pro ni jen otravná epizoda, kterou chce mít rychle za sebou. To mě dorazilo. Zastavila jsem ji a řekla jsem, ať zavolá vedoucí nebo někoho jiného, kdo mi lék normálně vydá. Chvíli na mě koukala uraženě, ale pak odešla dozadu. Po pár vteřinách vyšla starší lékárnice, působila klidněji a profesionálněji. Z jejího výrazu jsem pochopila, že asi část rozhovoru slyšela. Podívala se na mě omluvným pohledem, nic nekomentovala, jen se mě normálně zeptala na to, co bylo potřeba, a pilulku mi prodala.
Když jsem vyšla ven, rozklepaly se mi ruce. Mísila se ve mně úleva, že lék mám, s pocitem ponížení a vzteku. Měla jsem chuť se rozbrečet hned za rohem, ale nějak jsem to potlačila a pomalu šla na tramvaj. Cestou jsem si v hlavě přehrávala, co se stalo, a napadlo mě, že kdybych jela do nějakého velkého anonymního centra, možná by to proběhlo bez problému. Zároveň mi to přišlo absurdní – přemýšlet, kde je „bezpečné“ si říct o běžný lék, který je úplně legální a určený přesně na situaci, ve které jsem byla.
Doma jsem to hned řekla příteli. Poslouchal mě, naštvalo ho to možná ještě víc než mě a hned navrhl, ať si na provozovatele lékárny oficiálně stěžuju. Chvíli jsem váhala, protože jsem to chtěla prostě nechat být, ale pak se mi vybavila představa nějaké mladší holky, třeba osmnáctileté, kterou by takové kázání úplně odradilo a radši by to neřešila vůbec. To mě přesvědčilo. Ještě ten večer jsem si našla online formulář, všechno popsala včetně jmen, času a průběhu. Napsala jsem to nejen kvůli sobě, ale i proto, že nechci, aby se z podobných „morálních soudů“ stal v lékárnách standard. Pocit studu ve mně zůstal, ale stejně tak i rozhodnutí, že podobné chování už nechci jen tak přejít.
