Článek
Když jsem zjistila, že se do nového bytu nevejde všechno z mého dva plus jedna, chvíli jsem to zkoušela nějak vymyslet. Přerovnávání skříní, kupování dalších úložných boxů, schovávání věcí pod postel. Nakonec jsem stejně stála uprostřed pokoje plného krabic a tašek a došlo mi, že to nemá smysl. Bylo toho moc. Rozhodla jsem se, že část nábytku a zbytečností dám na Bazoš. Večer jsem nafotila stůl, poličky a pár dalších kousků, rychle něco napsala k inzerátu a dala to tam. Během pár hodin mi začaly chodit zprávy. Někteří jen psali „aktuální?“, někdo se ptal na rozměry, ale jeden chlap, co psal slušně a konkrétně, mi přišel nejvíc v pohodě. Podepsaný „Petr“, chtěl stůl, domluvili jsme se na sobotní odpoledne. Brala jsem ho jako dalšího Petra z internetu, vůbec mě nenapadlo, že by za tím jménem mohl být někdo, koho znám.
V sobotu dopoledne jsem se snažila vytvořit kolem stolu aspoň trošku pořádku. Zbytek bytu vypadal pořád jako skladiště, ale kolem něj jsem posbírala krabice a tašky na jednu hromadu, ať má aspoň kudy projít. Byla jsem v teplácích, tričku na doma a s rozcuchaným drdolem, prostě stěhovací verze sebe sama. Zrovna jsem si utírala ruce od nějakého prachu do legín, když zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít s tím, že přijde úplně cizí chlap, co si odnese stůl a už ho nikdy neuvidím. Otevřela jsem dveře a v první vteřině jsem jen zaregistrovala vousatého chlapa kolem třicítky. A pak mi to došlo. Ten obličej jsem znala. Byl to Petr z gymplu. Viděla jsem, jak se mu v obličeji taky něco přeplo, chvíli se na mě díval a pak jsme se oba skoro zároveň zasmáli a řekli nahlas svoje jména, jako bychom si potřebovali potvrdit, že se nepleteme.
Stůl v obýváku a kluk ze zadní lavice
Pozvala jsem ho dál, protože stůl byl v obýváku, a hned jsem se začala omlouvat za ten stěhovací chaos. Všude krabice, pytle s oblečením, náhodně poskládané věci, co už neměly svoje místo. On to vzal úplně v klidu, jen prohodil něco v tom smyslu, že „tak tady ses mi ztratila po maturitě“ a ten jeho tón byl přesně stejný jako kdysi. Takový trochu ironický, ale ne zlý. Zatímco si prohlížel stůl, tak jsme si automaticky vyměnili ty základní informace. Co děláš, kde bydlíš, jak dlouho už jsi tady. Dozvěděla jsem se, že bydlí vlastně o dvě ulice vedle, což mě docela zaskočilo. Deset let se nevidíme a přitom chodíme nakupovat do stejného obchoďáku. Byla to zvláštní směs nostalgie a rozpačitosti. Najednou stál u mě v obýváku, a přitom v mojí hlavě byl pořád spojený hlavně se zadní lavicí a hodinami matiky.
Petr si chtěl ověřit, jestli půjde stůl rozložit, aby se mu vešel do auta, tak jsme se pustili do šroubování. On ležel napůl pod stolem, já mu držela desku, aby mu to nespadlo na ruce. V duchu jsem si říkala, jak je zvláštní, že mu teď pomáhám s nábytkem, když jsem mu kdysi dávala opisovat příklady z matiky. Když přišla řeč na peníze, vytáhl přesně tu částku, na které jsme se domluvili přes Bazoš. Automaticky jsem je chtěla vzít, ale pak ze mě vypadlo, že mu klidně dám slevu, když je „ze třídy“, že se mi nechce na známém vydělávat. Jen se zasmál, něco vtipného utrousil o tom, jak od maturity stejně všechno zdražilo, a ty peníze mi stejně strčil všechny. Řekl, že nechce žádnou kamarádskou cenu a že je rád, že stůl dostal dřív, než se k němu dostali ti ostatní zájemci.
Vzpomínky mezi schody, kufrem auta a třídní skupinou
Když jsme měli stůl rozebraný, vzali jsme každý jednu část a šli s tím po schodech dolů. Jak jsem se snažila nespadnout a mezi tím dýchat, napadlo mě, že je to vlastně podobná situace jako kdysi, když jsme před třídní besídkou nosili lavice na chodbu. Řekla jsem mu to nahlas. Okamžitě si vybavil, jak jsem tehdy s jednou lavicí skončila na zemi, takže jsme se tomu smáli na schodech jak puberťáci. U auta jsme ještě chvíli stáli, on skládal nohy stolu do kufru a mezi řečí jsme si připomněli pár lidí ze třídy. Bavili jsme se „kdo kde je“ a „víš o něm něco“. Zmínil, že by bylo fajn někdy udělat menší sraz, a poslal mi přes mobil odkaz na nějakou starou třídní skupinu, kterou prý někdo znovu oživil a začal tam psát.
Když odjel, vrátila jsem se zpátky do bytu, kde mě čekal ten samý nepořádek jako předtím. Sedla jsem si na jednu z krabic a chvíli jen koukala na prázdné místo po stole. Najednou mi ale nepřišlo, že jsem o něco přišla. Měla jsem pocit, že ten stůl neodešel úplně k cizím lidem, ale k někomu, kdo byl kdysi součástí mého života, i když jen v tom školním. Vytáhla jsem mobil a začala se proklikávat ke starým fotkám ze školy. Pár jich tam ještě bylo. Já s hrozným účesem, Petr někde v pozadí, jak dělá obličeje. Uvědomila jsem si, že tyhle nečekané náhody mám vlastně ráda. Připomenou mi, odkud jsem vyšla, i když se mi teď všechno kolem mění kvůli stěhování. Pořád mě to děsí, ale v tu chvíli mi ty změny najednou nepřišly tak dramatické, spíš jako další pokračování něčeho, co se prostě děje.
