Článek
Už třetím rokem jsem seděla na stejné pozici a náš vztah se šéfem byl pořád dost formální. Vykali jsme si, řešili jsme úkoly, drželi si odstup. Vždycky jsem z něj měla trochu respekt, možná až zbytečný, takže jsem si radši všechno připravovala předem, aby nebylo vidět, že něco nestíhám nebo si s něčím nevím rady. Jedno dopoledne po pravidelné poradě za mnou přišel a řekl, ať se po skončení na chvíli zastavím v jeho kanceláři. To mi nepřišlo nijak zvláštní, takové krátké schůzky jsme mívávali. Jenže tentokrát začal mluvit klidněji než jindy a po chvíli navrhl, jestli bychom nezašli na oběd a neprobrali nový projekt v klidu mimo ruch kanceláře.
Když pracovní oběd začne měnit atmosféru
V první chvíli mě to úplně zaskočilo. Do té doby jsme spolu nikdy nikam „mimo“ nešli, všechno se řešilo buď v zasedačce, nebo u něj v kanclu. Napadlo mě, jak to asi bude vypadat zvenku a co na to řeknou kolegové, kteří si všímají každé drobnosti. Zároveň jsem ale cítila, že je to šance probrat projekt do hloubky a ukázat, že ho zvládnu. Nakonec jsem jen řekla, že klidně, a domluvili jsme se, že vyrazíme za chvíli. Skočila jsem si pro peněženku a bundu, snažila se u toho působit co nejvíc normálně a v hlavě si srovnávala, co vlastně chci k tomu projektu říct. Cestou z budovy se mě snažil bavit o běžných věcech z práce, ale já jsem pořád cítila lehkou nervozitu a spíš jsem odpovídala kratšími větami.
V restauraci jsme si sedli, objednali jídlo a prvních pár minut vypadalo přesně tak, jak jsem čekala. Rozpočty, termíny, rozdělení úkolů, očekávání vedení. On vysvětloval, proč je pro něj ten projekt důležitý, a já jsem se snažila dávat konkrétní návrhy, aby bylo vidět, že nad tím přemýšlím. Postupně se ale rozhovor začal posouvat k tomu, jak to u nás v týmu vlastně funguje. Kdo kde naráží, co koho brzdí. Překvapilo mě, jak otevřeně mluvil o tom, že i on má svoje pochybnosti a že tlak shora není vždycky tak jednoduchý, jak to vypadá. To mě uklidnilo. Začala jsem mu říkat věci, které bych v plné zasedačce asi nahlas neřekla, třeba co mě frustruje na některých procesech. Ke konci jsme se dostali i k osobnějším tématům – zmínil rodinu, já svoje koníčky – a já jsem si uvědomila, že se smějeme stejným věcem a že ho poprvé nevnímám jen jako „šéfa“, ale jako normálního člověka.
Výhled po návratu do kanceláře
Cestou zpátky do kanceláře jsem měla zvláštní smíšený pocit. Bylo mi s ním vlastně příjemně, ale zároveň jsem si uvědomovala, že tohle není úplně běžná pracovní situace. Když jsme vešli do open space, měla jsem skoro dojem, že se na nás všichni dívají, i když reálně si každý pořád koukal do svého monitoru. Pár lidí utrousilo něco ve stylu „tak co, dobrý oběd?“ a já jsem odpovídala co nejvíc neutrálně, že jsme řešili nový projekt. Nechtěla jsem z toho dělat velkou věc. V průběhu dne jsme se se šéfem párkrát potkali na chodbě nebo pohledem přes stoly a mně přišlo, že je v tom něco trochu jiného než dřív. Pořád tam byl respekt, ale přidalo se k tomu i nějaké porozumění a možná i lehká nesmělost na obou stranách.
V dalších dnech jsem si všimla, že ke mně přistupuje trochu jinak. Častěji se mě ptal na názor, nechával mi víc prostoru rozhodovat o detailech projektu a méně kontroloval každou drobnost. Bylo to příjemné a trochu mi to lichotilo. Zároveň jsem si ale dávala pozor, abych nezačala moc vyčnívat před ostatními způsobem, který by vypadal zvláštně. Nechtěla jsem, aby si někdo myslel, že mám nějaké výhody proto, že jsme spolu byli na obědě. Na poradách jsme si občas vyměnili krátký pohled, když přišla řeč na něco, co jsme už probírali jen my dva. Měla jsem pocit, že máme navíc společný kontext, který ostatní neznají. A právě to ve mně vyvolávalo potřebu držet si hranice a hlídat, kam až to chci pustit.
Výhody, pohledy a kde končí hranice
Po pár týdnech jsme spolu něco řešili mezi dveřmi a on jen tak mimochodem zmínil, jestli bychom si někdy znovu nezašli na oběd a nenavázali na debatu o projektu. Reagovala jsem úplně spontánně tím, že jsem hned zmínila kolegyni, které se ten projekt taky týkal, a navrhla, že by šlo jít ve třech. Řekla jsem to klidně, bez výčitek nebo výmluv, ale v hlavě jsem měla jasno, že chci, aby to zůstalo v profesionální rovině. On jen přikývl, usmál se a řekl, že to dává smysl. Necítila jsem z něj žádné zklamání nebo nátlak, spíš pochopení. Od té doby se to mezi námi zase trochu srovnalo.
Co mi jeden oběd ve skutečnosti dal
Dnes spolu máme vztah, ve kterém je víc respektu a víc otevřenosti než dřív, ale zároveň jasnější hranice. On ví, že se na mě může spolehnout u náročnějších věcí, já vím, že za ním můžu přijít i s ne úplně hotovým nápadem. Když se na sebe občas podíváme jinak než jen pracovně, vybaví se mi ten jeden oběd, kdy jsme na chvíli neřešili jen role a výkazy, ale i to, jací jsme jako lidi. A jsem ráda, že jsem si tehdy včas nastavila, jak chci, aby to mezi námi fungovalo dál.
