Článek
V pátek odpoledne to v kanceláři vypadalo jako vždycky před víkendem. Někdo už měl kabát v ruce, jiní ještě honili poslední maily, tiskárna ještě naposledy tiskla. Dokončovala jsem jeden e-mail k projektu, chtěla jsem mít čistý stůl, a pak jsem šla za šéfem s drobností, na které jsme se měli domluvit. Seděl u stolu, zvedl hlavu, usmál se a poděkoval mi za to, jak jsem poslední týdny makala. „Odpočiňte si o víkendu,“ řekl a popřál mi, ať si víkend užiju. Odcházela jsem domů s pocitem, že se mi v práci docela daří, a vůbec mě nenapadlo, že je to naposledy, co z té kanceláře odcházím jako zaměstnanec.
Víkend klidu před nečekaným pádem
Víkend byl úplně obyčejný. V sobotu dopoledne jsem uklízela byt a prala, v neděli odpoledne jsem jela za rodiči na návštěvu. Probírali jsme klasická témata, mimo jiné i to, jak to mám v práci. Říkala jsem, že je toho hodně, ale že mám pocit, že mě šéf bere vážně. Večer jsem doma pustila seriál a jen tak ležela na gauči. Na pracovní mail jsem se podívala v sobotu ráno, projela jsem zběžně řádky, nic důležitého jsem nezahlédla a schránku zavřela. Řekla jsem si, že když mi sám šéf říkal, ať si odpočinu, tak to zkusím brát vážně. Ani mě nenapadlo, že by v pondělí mohlo být všechno jinak.
V pondělí ráno jsem vstala jako vždycky, automaticky si uvařila kafe do termohrnku, oblékla se a vyrazila na tramvaj. V hlavě jsem si skládala, co musím ten den stihnout, a měla jsem připravené dvě otázky, které jsem chtěla se šéfem probrat. Cestou jsem projížděla novinky na telefonu, ale pracovní maily jsem neotevírala, to jsem si nechávala až do kanceláře. Když jsem přišla k budově, něco mi nesedělo. Uvnitř byla tma, recepce prázdná, přitom v ten čas už tam obvykle někdo seděl. Zkusila jsem vzít za kliku, ale dveře byly zamčené. Na skle byl přilepený papír s logem firmy a textem, který začínal větou, že naše společnost k určitému datu ukončila činnost.
Šok u zamčených dveří firmy
Chvíli jsem jen stála a zírala na ty úředně znějící věty. „Neočekávaná ekonomická situace… insolvenční správce… další informace budou poskytnuty…“ Četla jsem to několikrát dokola a pořád mi to nedocházelo. Sáhla jsem po telefonu a zavolala kolegyni, která měla být v práci chvíli po mně. „Prosím tě, víš o tom něco?“ vyhrkla jsem, jakmile to zvedla. Nevěděla. Během dalších minut se před budovou začali objevovat další kolegové, všichni se stejným výrazem, s mobilem v ruce. Někdo říkal, že má v mailu z neděle večer hromadnou zprávu z nějaké centrální adresy. Já ji nenašla. Až když jsem ve spěchu rozklikla spam, vyskočil na mě předmět „Důležité oznámení vedení společnosti“. Otevřela jsem ho tam na chodníku, v kabátu a s taškou přes rameno, a došlo mi, že moje práce skončila někdy mezi sobotním úklidem a nedělním odpolednem, kdy jsem byla u rodičů.
První, co mě napadlo, bylo zavolat šéfovi, tomu stejnému člověku, který mi v pátek přál hezký víkend. Nezvedal to. Zkoušela jsem to několikrát, mezitím jsem odpovídala kolegům, co mám v mailu napsané já. Asi po půlhodině mi zavolal zpátky. Zněl unaveně a hodně sklesle. Řekl mi, že o tom věděl už pár dní, ale že z vedení a od právníků dostal jasný pokyn, že o tom nikomu nesmí říct, dokud to nepůjde oficiálně ven. Prý rozhodnutí přišlo od majitele, všechno šlo přes právníky a „komunikovat se to mělo centrálně“. Slyšela jsem, že mu to je nepříjemné, párkrát se omluvil a říkal, že chápe, že jsem v šoku. Jenže ve mně stejně převládal pocit, že mi v pátek lhal do očí, když viděl, jak si balím věci s tím, že se v pondělí zase vrátím.
Telefonát se šéfem a káva bez práce
S několika kolegy jsme nakonec zašli do nedaleké kavárny. Bylo zvláštní sedět v pondělí dopoledne u kafe a vědět, že nemáme kam jít do práce. Vytáhli jsme smlouvy, různé přílohy, někteří už psali partnerům a rodině, co se stalo. Probírali jsme, jestli máme nárok na nějaké odstupné, jak funguje insolvence, kdo bude muset hned na úřad práce a kdo má aspoň nějaké rozjeté jiné možnosti. Já jsem nic rozjetého neměla. Měla jsem jen tenhle job, o kterém jsem si myslela, že je docela stabilní. V hlavě se mi střídal strach z toho, z čeho zaplatím nájem, s prázdnem. Měla jsem pocit, že jsem během jednoho víkendu přišla o něco, co jsem brala jako samozřejmost.
Večer doma jsem si sedla k jídelnímu stolu, před sebe jsem položila pracovní smlouvu, ten nedělní mail a snažila se zorientovat v tom, co vlastně musím udělat. Hledala jsem na internetu informace o insolvenčním řízení, o tom, jak podat přihlášku pohledávky, kde se přesně bere potvrzení pro úřad práce. Mezi tím vším jsem si v hlavě pořád přehrávala ten páteční rozhovor se šéfem. Jeho „děkuju za nasazení“ a „užijte si víkend“ najednou znělo úplně jinak. Došlo mi, že pro firmu jsem byla hlavně položka v rozpočtu, ne člověk, se kterým se dá mluvit na rovinu, i když je to nepříjemné. Ten večer jsem si v duchu slíbila, že už nebudu spoléhat jen na „jistotu“ jednoho zaměstnání a že si začnu dělat aspoň nějakou finanční rezervu a taky plán B, i kdyby to mělo znamenat jen pár hodin bokovky měsíčně. Protože jestli jsem se z toho pondělí něco naučila, tak to, že jistota v práci může skončit jedním mailem ve spamu a papírem na dveřích.
