Článek
Seděli jsme u stolu jako každý všední den. Na talíři těstoviny se zeleninou a trochou sýra, já v hlavě ještě napůl v práci. Všechno taková rutina, až do chvíle, kdy mezi dvěma sousty syn prohodil, že u Matyho doma mají maso skoro každý den, a proč my ne. V tu ránu jako by se mi v hlavě rozsvítilo velké světlo „kontrola“. Najednou jsem měla pocit, že stojím před nějakou porotou, která rozhoduje, jestli jsem dost dobrá máma. Přitom to byla jen zvědavá dětská otázka. Ale mě to zaskočilo tak, že jsem chvíli jen koukala na ty těstoviny a nevěděla, kde začít.
Když dětská otázka otevře dospělá témata
Začala jsem blekotat něco ve stylu, že maso není potřeba každý den a že zelenina je taky důležitá. Sama jsem slyšela, jak to zní, jako když bych mu četla nějakou příbalovou informaci. Neosobně a nepřesvědčivě. V hlavě mi jelo: „Řekni pravdu, ale ne úplně. Ať to nevypadá, že na to nemáte.“ Protože realita je taková, že maso prostě nekupujeme denně. Jednak kvůli zdraví, ale taky proto, že když děláme větší nákup, tak prostě počítáme každou položku. Jenže tohle jsem nahlas neřekla. A on se na mě podíval těma svýma velkýma očima a zeptal se: „A je to proto, že jsme chudí?“
V tu chvíli mě úplně polilo horko. Ta představa, že si náš šestiletý kluk myslí, že něco nemá, protože „na to nemáme“, mi byla hrozně nepříjemná. Okamžitě jsem začala vysvětlovat, že chudí nejsme, že máme všechno, co potřebujeme, jen prostě maso nejíme každý den. Že si vybíráme, co jíme, a že to tak chceme. A jak jsem se do toho pustila, začala jsem tam přimíchávat i to, že zvířata nejsou jen jídlo, že je nechci jíst jen tak bez rozmyslu, že to má být něco výjimečnějšího. Najednou jsem mluvila o penězích, o etice, o zdraví, všechno v jednom. Sama jsem cítila, že v tom dělám chaos, a podle jeho výrazu mi bylo jasné, že on z toho má v hlavě jeden velký chaos.
Když vlastní vzpomínky vstoupí do současnosti
Když večer usnul, vzala jsem si mobil a sedla si na gauč. Vrátilo se mi to celé zpátky. Začala jsem si do vyhledávače psát otázky typu „kolikrát týdně jíst maso“ a pročítala si různé články. Do toho se mi vynořila vzpomínka na mámu, jak vždycky říkala, že bez masa člověk není najedený. Jak jsme u babičky měli „pořádné jídlo“ jen tehdy, když na talíři byl řízek nebo něco podobného. Zajímavé, jak jsem to tehdy brala jako samozřejmost, a dneska to mám úplně jinak, ale zároveň to ve mně pořád někde zůstává. Měla jsem směs pocitů. Trochu vinu, jestli mu něco neodpírám. Ale zároveň úlevu, protože jsem si uvědomila, že vlastně nejíme nijak špatně. Když jsem to pak vyprávěla partnerovi, začali jsme řešit i to, jak to asi na syna působí, když slyší ostatní děti, co mají doma každý den, a že se možná jen srovnává a zkouší pochopit, jak to máme my.
Druhý den odpoledne jsme si spolu skládali lego a mně bylo jasné, že se k tomu musím vrátit. Nechtěla jsem, aby mu v hlavě zůstalo jen moje zmatené vysvětlování z večeře. Řekla jsem mu, že jsem nad tím přemýšlela, a zkusila to vzít úplně jednoduše. Řekla jsem, že maso nejíme každý den z několika důvodů. Jednak je dražší než třeba luštěniny nebo těstoviny, takže ho kupujeme méně často. Taky že ho tělo nepotřebuje tolik, jak se dřív říkalo, že je v pohodě mít i dny bez masa. A že mi přijde fér jíst zvířata méně často, ale tak, aby to bylo kvalitní maso, ne jen proto, aby něco bylo na talíři. K tomu jsem přidala, že v tom sama pořád hledám, co je pro nás nejlepší, a že nemám přesnou odpověď, jak je to „správně“.
Jak si najít vlastní „správně“ a zůstat v klidu
On se na mě podíval a zeptal se, jestli je to teda špatně, když někdo jí maso každý den. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak snadno bych mohla sklouznout k tomu, že z našeho způsobu udělám ten jediný správný. Tak jsem mu řekla, že to špatně není. Že to každý dělá podle sebe, jak je zvyklý a co mu dává smysl. A že my si to děláme po svém a je to v pořádku. Abych to trochu odlehčila, navrhla jsem mu, že si někdy spolu vybereme maso v obchodě a vymyslíme, jak ho doma uvaříme, aby to pro něj nebylo něco, o čem se jen mluví. Viděla jsem, jak se mu ulevilo. Pokrčil rameny, něco zabručel ve smyslu „tak jo“ a za chvíli už řešil, jestli má jeho lego auto mít jedno nebo dvě sedadla.
Večer, když jsem chystala další večeři bez masa, došlo mi, jak moc mě ta jeho jednoduchá otázka zasáhla. Donutila mě si sama před sebou přiznat, proč to vlastně děláme tak, jak to děláme. Nejen kvůli zdraví, nejen kvůli penězům, nejen kvůli zvířatům. Je to směs toho všeho a není to dokonale srovnané. Ulevilo se mi, že jsem mu nakonec nelhala ani neudělala z nás „chudou rodinu“ nebo naopak nějaké dokonalé zastánce správné výživy. Došlo mi, že tyhle rozhovory o jídle nejsou jen o tom, co má na talíři, ale hlavně o tom, jak se spolu bavíme. Že mu předávám svoje hodnoty i tím, že přiznám, že je sama ještě hledám. A že možná právě to je v pořádku.
