Článek
V práci jsem vždycky byla ten typ, co si pečlivě hlídá, aby nic nezkazil. Radši jsem byla v pozadí, dělala si svoje a vyhýbala se situacím, kde by na mě mohlo moc lidí koukat. Jedno pondělí dopoledne jsem seděla v kanclu, koukala do přetékajícího inboxu a snažila se prokousat e‑maily po víkendu. Do toho přistál nový e‑mail od vedení, dlouhý skoro jako týden před výplatou, o „nové firemní kultuře“ a „sdílení hodnot“. Jen jsem očima přejížděla ty obraty a v duchu kroutila očima. Hned mě napadlo, že to musím poslat Petře, kolegyni z vedlejší kanceláře, aby se na to taky podívala a „pobavila se“ se mnou.
Když jeden nepozorný klik všechno převrátí
Napadlo mě, že jí to prostě přepošlu s krátkou poznámkou nahoře, něco jako „to si snad dělaj srandu, ne?“. Byla jsem ale ve stresu. Za dvacet minut jsem měla poradu, do toho mi vibroval mobil na stole, někdo se mě něco ptal přes chat. Chtěla jsem to rychle odbavit, a tak jsem bez většího přemýšlení klikala. Napsala jsem tu sarkastickou větu, automaticky zmáčkla „odpovědět“, aniž bych si všimla, že to není jen obyčejná odpověď. Jakmile zpráva zmizela z obrazovky, sjela jsem očima na horní lištu a uviděla název velké distribuční skupiny. V ten moment mi došlo, že jsem právě poslala tu svou „to si snad dělaj srandu“ poznámku celé firmě.
Na chvíli jsem úplně ztuhla na židli. Jen jsem koukala na monitor a cítila, jak mi rudnou tváře a pálí uši. Automaticky jsem začala hledat možnost „odvolat zprávu“ a mačkala ji jako šílená, i když mi bylo jasné, že spousta lidí má nastavený e‑mail v mobilu a tam se to odvolání stejně neprojeví. Bylo to spíš zoufalé gesto než reálná záchrana. Zvedla jsem se od stolu a skoro běžela za Petrou do vedlejší kanceláře. Otevřela jsem dveře a jen ze sebe vyhrkla: „Prosím tě, koukni na mail.“ Petra se na to podívala, začala se smát a řekla, že jsem „vystřelila na celou firmu“. V tu chvíli jsem měla zároveň chuť se smát s ní i jít se schovat někam do kouta.
Když se ozve šéf a celé oddělení se dívá
Během pár minut mi začaly naskakovat nové zprávy. Někomu stačil jeden smajlík, někdo napsal něco ve smyslu „díky, někdo to říct musel“. Část mě to uklidňovalo, protože jsem viděla, že nejsem jediná, kdo ty motivační e‑maily nevnímá úplně nadšeně. I tak jsem ale měla stažený žaludek. Pořád jsem čekala, kdy se ozve šéf. Ten okamžik přišel docela rychle. Na monitoru se objevilo jeho jméno s předmětem: „Můžeme se na chvíli potkat?“. Jakmile jsem to uviděla, bylo mi jasné, že tady mi žádné vysvětlování typu „omylem“ moc nepomůže. Prostě jsem to napsala a poslala všem, tečka.
Cestou do jeho kanceláře jsem měla pocit, že na mě všichni koukají, i když rozumově jsem věděla, že většina lidí má svoje starosti. Zaklepala jsem, vešla dovnitř a on seděl za stolem a díval se na mě takovým výrazem, kde se míchala vážnost s potlačovaným úsměvem. To mě trochu uklidnilo. Nenechala jsem ho ani moc začínat a sama jsem řekla, že to byla nešikovná, ale upřímná reakce a že jsem ji chtěla poslat jen kolegyni. Omluvila jsem se. On řekl, že chápe, že to lidi cítí podobně, ale že tohle není úplně ta cesta, jak to sdělovat. Poprosil mě, ať si příště dvakrát zkontroluju, komu píšu. Nebylo to příjemné, ale zároveň to nebyl ani žádný výslech nebo drama.
Když se z trapasu stane historka do kanceláře
Když jsem se vrátila do kanceláře, cítila jsem, jak ze mě část napětí spadla, i když trapně mi bylo pořád. Každý, kdo prošel kolem a trochu se usmál, mi okamžitě připadal, že ví přesně, co jsem udělala. Petra hned pronesla něco ve stylu, že jsem „hlas lidu“, a tím to celé trochu obrátila v lehkou srandu. Během dne se zastavilo pár lidí, aby mi mezi řečí naznačili, že je to pobavilo nebo že s tím mailem vlastně souhlasí. Pomohlo mi to nebrat se tak smrtelně vážně, ale zároveň jsem měla chuť schovávat se za monitorem. Každý e‑mail, který jsem ten den psala, jsem asi třikrát kontrolovala, komu jde, a radši jsem toho posílala co nejmíň.
Večer doma, když všechen stres trochu opadl, jsem si uvědomila, že to byl asi můj první opravdu velký pracovní trapas. Na jednu stranu jsem se za sebe styděla, protože jsem přesně ten člověk, co si dává pozor, aby nic takového neudělal. Na druhou stranu mě uklidňovalo, že z toho nakonec nebyl průšvih, že to šéf vzal relativně v klidu a že se z toho v kanceláři stala spíš historka než tragédie. Došlo mi, že nejsem robot a že k práci prostě patří i chvíle, kdy něco pokazíme, ať se snažíme sebevíc. Od té doby si sice dvakrát kontroluju, komu píšu, ale už nejsem tak sevřená strachem z každé maličké chyby. Vím, že i když občas uklouznu, svět se nezboří.
