Článek
V neděli ráno sedím ve vlaku k rodičům a v hlavě si přehrávám známý scénář. Máma se zase zeptá, jak to zvládám s nájmem. Táta prohodí něco o tom, že za jejich časů bylo jednodušší si našetřit. Mám na sobě staré džíny, vytahaný svetr a bundu, kterou nosím několikátou sezonu. Ne proto, že bych si nemohla dovolit nové, ale přesně naopak. Na účtu mám peníze, které by mi stačily na několik životů, ale oni o tom nemají tušení. Když vystupuju z vlaku a jdu známou cestou k domu, uvědomuju si, že se zase chystám chovat stejně jako vždycky. Vím, jaké věty řeknu, na co se zeptám já, kdy se zasměju. Celkem mi to jde, ale poslední dobou mě tenhle způsob fungování unavuje.
Hra na chudou dceru pokračuje doma
U oběda se všechno odehrává podle plánu. Ještě ani dojíme polévku a máma už nadhazuje, že četla nějaký článek o tom, jak jsou dneska drahé nájmy, a jestli to zvládám. Přikývnu, trochu si ze sebe udělám legraci, že jsem zase zdražení energií podcenila, a řeknu, že to nějak lepím a že jsem dostala menší prémie. Do detailů nejdu. Ve skutečnosti pořád bydlím v malém podnájmu, kde slyším sousedy přes zeď a kde opravdu počítám, kolik žere který spotřebič. Ale už to není nutnost, spíš zvyk a způsob, jak před světem zakrýt to, co se mi stalo. Uvnitř mě bodne, když mluvím o výplatě, jako by na ní stál celý můj život. Vybaví se mi ten večer před rokem, kdy jsem na mobilu zkusila zkontrolovat tiket jen tak ze srandy a seděla pak v kuchyni snad hodinu, než mi došlo, že to není omyl. A jak jsem si dost rychle řekla, že rodičům neřeknu nic. Vzpomněla jsem si na bratrance a dědictví po dědovi, jak se kvůli tomu v rodině řešila každá koruna a jak kvůli tomu dodnes nejsou vztahy dobré.
Po výhře jsem fungovala dost prakticky. Otevřela jsem si nový účet, našla si finančního poradce, kterého mi doporučil známý, a domluvila pár základních investic. Nechtěla jsem, aby mi ty peníze jen ležely. Zároveň jsem si ale řekla, že navenek nezměním skoro nic. Pořád chodím do práce, i když bych nemusela. Jednak potřebuju režim, jednak se nechci vysvětlovat, proč najednou „nemusím“. V kanceláři se před kolegyněmi občas tvářím jako někdo, kdo si nemůže dovolit drahou dovolenou nebo nový telefon. Někdy už mám pocit, že to přeháním, když odmítám úplně obyčejné věci jen proto, aby všechno působilo uvěřitelně. Jediné, co jsem si potají dopřála, byl lepší notebook a odborný kurz, po kterém jsem dlouho toužila. I na to mám připravenou historku o splátkách přes e‑shop a slevě z práce. Nikdo se neptá.
Miliony na účtu, život jako dřív
Poslední měsíce ale vidím, že u rodičů jsou peníze větší téma než kdy dřív. Mají starý kotel, ve zdi v ložnici se jim dělá vlhký flek a oba mají zdravotní problémy, kvůli kterým berou míň směn. Máma u jednoho oběda jen tak mezi řečí řekne, že na nový kotel šetří a že když se ten starý fakt rozbije, možná si budou muset půjčit. V tu chvíli je mi těžko. Vím, že jim to můžu zaplatit jedním převodem a skoro si toho nevšimnu. Chvíli mlčím, pak ze mě vypadne, že jim s částí pomůžu, protože nám prý v práci něco doplatili a mně je trapné si to nechat celé. Oni nejdřív mávají rukou, že to není potřeba, že jsem sama, že si mám šetřit. Nakonec je přemluvím, že je to „jen něco navíc“. Od té doby jim častěji přivezu větší nákup, někdy jim zaplatím společný výlet nebo večeři. Vždycky u toho vymyslím nějakou záminku, aby to nepůsobilo nápadně.
Když jim pak posílám větší částku na účet kvůli kotli a opravě zdi, volá mi táta. Ptá se opatrně, jestli jsem se náhodou nezadlužila, protože je mu divné, že „najednou mám“. Slyším v jeho hlase směs starosti a nedůvěry a je mi úzko. Vysvětluju, že jsem víc šetřila, že se sešly prémie a nějaké doplatky a že to mám spočítané. On to navenek přijme, ale cítím, že tomu úplně nevěří. A že máma začne dřív nebo později víc šťourat, zatím jen opatrně nadhazuje otázky typu „a co že ti teď tolik přidali“. Dochází mi, jak moc celé moje tajemství stojí na tom, že mi prostě věří, co říkám, a moc se neptají. A jak rychle by se všechno mohlo změnit, kdyby se někdo rozhodl ty moje historky ověřit.
Kdy by měla pravda konečně vyjít
Na jaře je vezmu na prodloužený víkend do penzionu asi hodinu od domova. Nic okázalého, žádný wellness, jen čistý pokoj, polopenze, procházky. Vysvětluju to tím, že kamarádka z cestovky měla akční zaměstnaneckou nabídku a že by byla škoda to nevyužít. U večeře máma začne mluvit o tom, že ji mrzí, že mi v životě nemohli víc pomoct. Že ví, jak bojuju s nájmem, a že když se dívá na sestřenice a bratrance, připadám jí mezi nimi pořád jako ta „chudá“, co si nemůže nic dovolit. Sedím naproti nim, těžko se mi mluví a vím, že v tom okamžiku bych mohla všechno říct. O výhře, o účtech, o tom, jak jim už rok lžu. Touha ulevit si je silná, ale stejně silná je představa, jak by je zabolelo, že jsem jim to tak dlouho tajila a předstírala před nimi něco jiného. Nakonec jen řeknu, že mi pomohli dost, že jsem díky nim obstála, i když to nebylo snadné. A v duchu si potvrdím svoje rozhodnutí: radši jim budu dál pomáhat postupně a pod různými záminkami, než abych jim přesně popsala, kolik peněz mám, a riskovala, že se náš vztah úplně změní.
