Článek
Na tohohle zubaře jsem narazila po několika týdnech obvolávání ordinací. Všude měli plno, nebo brali jen děti. Když mi sestra v téhle ordinaci do telefonu řekla, že mě vezmou, ulevilo se mi. Na prohlídku jsem šla sama. Partner byl v práci a mně přišlo zbytečné, aby šel se mnou. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že to prostě vydržím a budu mít na pár let klid. V čekárně jsem si v duchu opakovala, že je to jen rutinní prohlídka. Když mě sestra zavolala dovnitř, působila mile. Mezi tím, co si chystala věci, se mě pár věcí nenuceně zeptala a něco málo sama povídala. Ten normální tón a pár obyčejných vět mě docela uklidnily.
Kdy se z rutinní prohlídky stane špatný pocit
Ten klid zmizel v momentě, kdy vešel doktor. Sotva pozdravil, vzal si moji kartu, letmo se mi podíval do pusy a hned prohlásil, že na svůj věk mám dost špatné zuby. Byla to první věta, kterou ke mně vůbec pronesl. Zkusila jsem mu vysvětlit, že jsem byla skoro rok bez zubaře, protože jsme se stěhovali a já nemohla nikoho sehnat. Jen mávl rukou, že „to nikoho nezajímá“, a dál si cosi psal do karty. Z toho, jak se mnou mluvil, jsem měla pocit, že ho vlastně obtěžuju už jen tím, že tam sedím. Sestra, která předtím působila uvolněně, najednou ztichla a dívala se spíš do počítače než na mě. Atmosféra v místnosti se během pár minut úplně změnila.
Když pak na chvíli odešel pro nějaké nástroje, zůstali jsme v ordinaci jen se sestrou. Naklonila se ke mně a potichu řekla: „Příště sem nechoďte sama, jo?“ Zůstala jsem na ni koukat, trochu v šoku, protože jsem nevěděla, jak to myslí. Hlavou mi proběhlo několik možností, ale žádná nedávala úplně smysl. Chtěla jsem se doptat, ale v tu chvíli už bylo slyšet doktora na chodbě. Sestra se narovnala, přepnula zpátky do profesionální role a tvářila se, jako by nic neřekla. Vzala jsem to tehdy spíš jako zvláštní poznámku, která mi úplně nezapadla, ale neměla jsem sílu to řešit.
Když bolest není „jen nepříjemný tlak“
Samotné ošetření začalo tím, že mi dal injekci. Byla jsem zvyklá, že se pak chvíli čeká, než začne působit, ale on za chvilku vzal vrtačku a začal. V momentě, kdy se dotkl zubu, jsem ucítila ostrou bolest. Reflexivně jsem zvedla ruku, jak jsem to znala z předchozích návštěv u jiných zubařů, jako znamení, že to bolí. On mi ale ruku odstrčil a okřikl mě, ať se „takhle necukám“. Chytil mi hlavu dost pevně, úplně bez ohledu na to, že jsem se snažila mu naznačit, kde přesně to bolí. Slyšela jsem, jak sestra tiše navrhuje, jestli nedáme ještě jednu injekci, ale doktor ji jen zpražil pohledem a odbyl to: „Tohle zvládneme.“ V tu chvíli jsem se cítila spíš jako nějaký předmět, na kterém se pracuje, než jako pacient.
Když přestal vrtat, začal mi vysvětlovat, co všechno se stane, pokud si hned nenechám udělat drahou korunku a ještě jedno ošetření vedlejšího zubu. Mluvila jsem jen těžko, měla jsem pusu plnou tamponů a necítila jsem půlku obličeje. Popisoval různé možné komplikace takovým způsobem, že jsem se cítila úplně zahnaná do kouta. V hlavě mi běželo, že bych to aspoň chtěla probrat doma s partnerem, zjistit si ceny, možnosti, ale nedokázala jsem to nahlas říct. Jen jsem přikyvovala, protože jsem měla pocit, že jiná varianta tam vlastně není. On si moje přikyvování vyložil jako souhlas a hned diktoval sestře termíny na další zákroky. Seděla jsem v křesle, pořád trochu v šoku, a nechala to plynout.
Věta, která všechno převrátila
Na konci návštěvy se jeho chování najednou změnilo. Byl skoro přívětivý, podal mi vytisknutý rozpis výkonů a mezi řečí utrousil, že „některým pacientkám by prospělo naučit se spolupracovat“. Ta věta mě zasáhla víc, než jsem čekala. Cítila jsem se ponížená a zároveň jsem měla vztek sama na sebe, že jsem se během ošetření neozvala. V čekárně se mi trochu motala hlava, ruce se mi třásly, když jsem se snažila složit papíry do kabelky. Když mi sestra podávala kartičku pojišťovny, nenápadně mi do ruky přistrčila malý lísteček s číslem na jiného zubaře a jen šeptla: „Kdyby něco…“ Nic víc. Stačilo to. Vzala jsem si ten lístek a šla pryč.
Cestou domů mi postupně docházelo, co nejspíš myslela tou větou, abych sem nechodila sama. Že když je člověk na takovém místě úplně sám, je mnohem těžší ozvat se proti někomu, kdo je v pozici autority a navíc má nad vámi v tu chvíli moc. Večer jsem si sedla k počítači a zadala jeho jméno do vyhledávače. Našla jsem několik recenzí, které popisovaly velmi podobné zkušenosti. Najednou mi do sebe zapadlo víc věcí, které jsem během návštěvy vytěsňovala s tím, že to asi moc řeším. Druhý den ráno jsem zavolala do ordinace a další termín zrušila, i když jsem věděla, že shánění nového zubaře bude zase běh na dlouhou trať. Pak jsem napsala stručnou, ale konkrétní recenzi, aby měl někdo další možnost si něco takového předem přečíst. A v duchu jsem poděkovala té sestře, že mi aspoň naznačila, že nejsem jen přecitlivělá pacientka, která „nespolupracuje“.
