Článek
K paní Janě, která k nám chodí uklízet, jsem měla od začátku zvláštní důvěru. Byla to ta tichá paní, co přijde, udělá svoji práci, občas prohodí pár vět a zase zmizí. Já jsem pořád v práci, takže mi vlastně vyhovovalo, že má klíče, uklidí, zamkne a odejde. Fungovalo to takhle několik let bez jediné komplikace. Až do dne, kdy jsem si odpoledne všimla, že můj oblíbený parfém je nějak prázdnější. Skoro jsem ho poslední dobou nepoužívala, tak mě to zarazilo. Chvíli jsem sama sebe přesvědčovala, že si to jen špatně pamatuju, že jsem se třeba párkrát víc navoněla a zapomněla na to. Ale ten pocit, že něco nehraje, mi v hlavě zůstal.
Parfém mizí znovu a já chystám past
O týden později jsem sáhla po jiném parfému a scénář se opakoval. Flakon byl posunutý jinam, než jsem ho nechala, a taky v něm ubylo. V tu chvíli jsem si v duchu přehrála, kdo u nás byl. Partner parfémy nepoužívá, žádná kamarádka se u nás nestavovala, rodina taky ne. Jen paní na úklid. Najednou se ve mně zvedl vztek, ale zároveň stud, že vůbec připouštím možnost, že by mi někdo, komu dávám klíče od bytu, něco bral. Řekla jsem si, že si to prostě musím ověřit, jinak z toho budu mít hlavu plnou domněnek. Před dalším úklidem jsem si jeden parfém vyfotila, v mobilu jsem si přiblížila přesnou hladinu a schválně ho položila nápadně na kraj komody, abych si byla jistá, že si budu pamatovat, jak byl natočený.
Ten týden jsem na něj ani nesáhla. Když jsem po úklidu přišla domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem šla rovnou do ložnice. Ani jsem si nesundala kabát. Flakon byl posunutý a vůně v něm bylo zase míň, než ukazovala fotka. V tu chvíli jsem věděla, že si to nevymýšlím, že nejde jen o můj dojem. Smíchalo se ve mně zklamání, vztek i hořkost. Někdo, koho jsem si pustila do bytu a komu jsem bez váhání svěřila klíče, mi sahá na věci. Večer jsem seděla u stolu s diářem a rozhodovala se, co s tím. Nakonec jsem si jednu pracovní schůzku přesunula a rozhodla se, že příští týden zůstanu doma a prostě to s ní vyřeším tváří v tvář.
Ostrá otázka, třesoucí se hlas, důkaz
V ten den jsem byla nervózní už od rána. Seděla jsem s notebookem v kuchyni, předstírala práci, ale myšlenky mi pořád utíkaly k tomu, co jí řeknu. Když zazvonila, málem jsem nadskočila. Otevřela jsem a viděla na ní, že je překvapená, že mě vidí. Ale rychle nasadila svůj obvyklý úsměv a ptala se, jestli chci dneska uklidit něco speciálního. Chvíli jsem to ještě v sobě převalovala, ale pak jsem se nadechla a řekla jí, že s ní chci mluvit. V ložnici jsem vzala ten parfém do ruky a rovnou řekla, že mi ubývá a že jsem si to kvůli tomu fotila. Hlas se mi třásl, ale trvala jsem na tom, že to někdo dělá a že kromě ní tady nikdo jiný není.
Nejdřív úplně ztuhla a jen na mě koukala. Pak začala koktat, že určitě ne, že by si nikdy nic nevzala, že by si to nedovolila. Když jsem ale vytáhla mobil a ukázala jí fotku, jak vypadal parfém před týdnem, viděla jsem, jak se jí zaleskly oči a ramena jí spadla. Jako by v tu chvíli přestala mít sílu cokoli předstírat. Pomalu si sedla na kraj postele, sáhla do kabelky a vytáhla skoro prázdný malý flakonek. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to jeden z mých starších parfémů, který jsem už dlouho nemohla najít a byla přesvědčená, že jsem ho někde založila nebo omylem vyhodila. Řekla, že si ho před pár měsíci jednou potichu strčila do kabelky, když od nás odcházela, protože měla pocit, že už si ho skoro nevšímám. A že ho neprodala, že si jen občas stříkla, když od nás odcházela.
Proč kradla: zápach nemocnice a zoufalství
V tu chvíli jsem pořád byla v šoku a první, co ze mě vypadlo, bylo docela ostré: že si přece může koupit obyčejný deodorant, že kvůli tomu nemusí krást. A právě tehdy z ní začala padat slova, která do té doby zadržovala. Začala vysvětlovat, že žije s manželem po mrtvici, že je odkázaný na pleny, že všechny peníze jdou na jeho léky a péči. Že byt je prý pořád trochu cítit močí a ona má pocit, že ten zápach má na sobě nalepený, i když jde z domu. A pak řekla větu, která mě úplně zarazila: že když si u mě na chodbě stříkla trochu parfému na halenku, aspoň cestou na další úklid „nevoněla jako nemocnice, ale jako normální ženská“. V tu chvíli ze mě vztek spadl. Místo toho přišel stud a lítost. Natáhla jsem k ní ruce a prostě ji objala. Lekla se, ztuhla a pak se rozplakala.
Po tom objetí jsme chvíli jen seděly v tichu. V hlavě jsem se snažila srovnat dvě věci, které k sobě vůbec nešly. To, že mě okradla. A to, že za tím nebyla snaha mě využít, ale spíš zoufalství, stud a potřeba na chvíli se cítit normálně. Řekla jsem jí, že krádež je pro mě pořád problém, že to nemůžu jen tak přejít a že potřebuju slyšet, že už na nic v bytě nebude sahat bez dovolení. Zároveň jsem ale otevřela šuplík toaletního stolku, vytáhla dvě starší vůně, které skoro nenosím, a jednu jí podala s tím, ať si ji nechá pro sebe. Tu druhou jsem jí nabídla, že si ji může nechávat u nás a stříknout si, když bude odcházet. Domluvily jsme se, že u nás může dál uklízet, ale že když bude něco potřebovat nebo po něčem toužit, má to prostě říct. A já jsem si v duchu přehrávala, jak rychle jsem si o ní udělala negativní obrázek, aniž bych tušila, co všechno se jí doma děje.
