Článek
Když se ohlédnu, docela přesně si vybavím ten pocit, že stojím na místě. Bylo mi jednadvacet, seděla jsem v malé kanceláři v Praze, dělala asistentskou práci za směšný plat a pořád řešila, jestli mi na konci měsíce zbyde aspoň něco. Zrovna jsem se rozešla s přítelem, kamarádi dodělávali školy nebo odjížděli na Erasmy a já měla pocit, že jsem oproti nim zůstala stát na místě. Do toho mi na Instagramu vyskočily fotky kamarádky z gymplu – Dubaj, pláže, drahé večeře, značkové věci. Psala, jak si tam krásně vydělává jako hosteska. Napsala jsem jí, co přesně dělá, a ona to nazvala „hostesing pro VIP klienty“, prý doprovod na večeře a akce. A úplně mimochodem dodala, že mě může propojit s koordinátorkou.
Profesionální nabídka, která zněla až nevinně
S tou koordinátorkou jsem pak měla videohovor. Seděla v nějaké kanceláři, působila strašně profesionálně a klidně. Popsala mi, že jde o „společnost pro movité pány“, že nic není povinné a že je to hlavně o doprovodu na večeře, večírky, občas party. Znělo to až směšně nevinně ve srovnání s tím, jaké částky zmiňovala. Mluvila o tom, že budu oficiálně vedená jako hosteska v hotelovém baru, přes něj mi zajistí víza, ubytování v bytě s dalšími dvěma Češkami a první letenku mi zaplatí, jen se to pak strhne z výdělku. Všechno mělo nějaké „oficiální krytí“, což mě uklidnilo. Zároveň jsem ale v sobě cítila stud. Rodičům jsem nakonec řekla jen to, že jedu „pracovat do hotelu v Dubaji“. Že tam budu dělat spíš společnost chlapům než roznášet drinky, jsem si nechala pro sebe.
První dny v Dubaji pro mě byly úplně jiné, než na co jsem byla zvyklá. Byt v moderním domě, klimatizace, bazén na střeše, všechno čisté, nové. Holky, se kterými jsem bydlela, už tam nějakou dobu pracovaly. První dny mě vzaly po nákupních centrech a na pláž a večer jsme měly sraz s koordinátorkou osobně. Tam nám vysvětlila pravidla: slušně oblečené, žádné drogy, vždycky jí napsat, kam jdeme a s kým, a kdy jsme dorazily zpátky. Na svůj první „job“ jsem šla na večeři s postarším Němcem. Povídali jsme si o cestování, o tom, že má doma psa, nic vyloženě nepříjemného. Na konci mi nenápadně podal obálku. Když jsem ji v bytě otevřela a spočítala peníze, motala se mi hlava. Bylo tam víc než můj měsíční plat v Česku.
Když se dobře placené rande zvrhne
Jenže to, co na začátku vypadalo skoro jako dobře placené randění, se začalo pomalu měnit. Večery se prodlužovaly, požadavky některých klientů byly otevřenější a moje vlastní hranice, které jsem si před odletem v hlavě nastavila, se začaly nenápadně posouvat. U některých chlapů jsem se cítila v pohodě, chtěli si povídat, být s někým, pochlubit se, že vedle nich sedí mladá holka. U jiných bylo od začátku jasné, že jim jde hlavně o to „dostat za svoje peníze všechno“. Začala jsem si před schůzkami dávat skleničku, někdy panáka, abych se uklidnila a otupila nervozitu a odpor, který se občas objevil. Peníze jsem utrácela za oblečení, značkové kabelky, kosmetiku, dárky domů. Jako bych sama sobě dokazovala, že když už to dělám, musím z toho aspoň „něco mít“. Zároveň jsem si ale dávala část bokem na účet a sledovala, jak mi úspory rostou rychleji, než bych kdy v Praze dokázala.
Zlom pro mě přišel jeden večer na jachtě. Koordinátorka nám napsala, že jde o partu bohatých chlapů z Ruska a z arabských zemí, že máme být připravené na delší večer. Na lodi se od začátku hodně pilo, hudba byla nahlas a atmosféra byla jiná než na menších akcích. Méně klidu, víc machrování, víc alkoholu. V jednu chvíli mě jeden z těch chlapů chytil za ruku, že budeme tancovat. Několikrát jsem mu řekla, že nechci, snažila jsem se mu ruku vytrhnout, ale on to bral jako legraci, nepustil mě a ostatní se tomu smáli. Do toho se jeden z nich hádal s kapitánem, že se ještě nebude vracet do mariny, že má kroužit dál. Křičeli po sobě a já jsem si uvědomila, že kdyby se cokoli zvrtlo, nemám nad tím žádnou kontrolu. Nic dramatického se nakonec nestalo, policie nepřijela, nikdo neskončil v nemocnici. Ale já jsem jela zpátky do bytu s pocitem, že jsem v prostředí, které už nezvládám. V noci jsem nespala a pořád jsem si v hlavě představovala, co by bylo, kdyby se něco pokazilo, kdybych potřebovala pomoc, co bych řekla rodičům.
Peníze versus návrat domů a k sobě
Po téhle noci jsem začala některé zakázky odmítat. Hlavně větší skupiny, jachty, akce, kde jsem se dopředu necítila dobře. Koordinátorka na to reagovala chladně. Řekla mi, že když budu moc vybíravá, dostanu méně nabídek, a bylo jasně cítit, že jí vadí, že tím přichází o provizi. V bytě jsem se nejvíc sblížila s jednou Češkou, která tam byla o něco déle. Večer jsme si často povídaly o tom, že bychom se chtěly vrátit domů, ale obě nás děsila představa českého platu. Věděla jsem, kolik bych si doma vydělala za měsíc, a kolik jsem tam měla za jeden lepší večer. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím jasnější mi bylo, že mě v Dubaji nedrží nic jiného než peníze. A že to, co dělám, už není něco, s čím bych byla vnitřně v pohodě.
Rozhodnutí skončit nakonec nepřišlo z nějakého velkého morálního prozření, ale z úplně praktického důvodu. Volala mi máma, že jí zjistili zdravotní potíže a že by byla ráda, kdybych přijela aspoň na pár týdnů domů. V tu chvíli jsem si řekla, že jestli mám odjet, tak teď. Koupila jsem si jednosměrnou letenku, ale mámě jsem řekla, že přijedu „na pár týdnů“ a uvidím. Uvnitř jsem už věděla, že se nechci vracet. Koordinátorce jsem napsala, že odjíždím kvůli rodině, snažila se mě přemlouvat, ať zůstanu aspoň do konce sezony, ale už jsem byla rozhodnutá.
Po návratu do Česka jsem se cítila zvláštně prázdná. Na účtu jsem měla částku, o které se mi dřív ani nesnilo, ale neměla jsem z ní radost. Měla jsem pocit, že jsem si je „neměla vydělat“, že jsou spojené s něčím, za co se stydím. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se v sobě trochu uklidnila. Začala jsem chodit na obyčejné pracovní pohovory, podala jsem si přihlášku na kurz, který mě vždycky lákal. Našla jsem si normální práci, kde se rozhodně tolik nevydělá, ale večer si lehám do postele bez toho protivného tlaku v žaludku. Na Dubaj pořád myslím, nedá se tvářit, že se to nestalo. Ale poprvé po dlouhé době mám pocit, že jsem zase víc sama sebou, i když to znamená počítat každou korunu trochu víc než tam.
