Článek
Cestou za hranicemi: Jak mě levné polské ceny nalákaly
Říkala jsem si, že ušetřit na potravinách a drogérii přece není žádná ostuda. Kolem mě všichni jezdí do Polska, chlubí se super cenami i plnými kufry. „To musíš zažít!“ přesvědčovala mě kamarádka Lenka, která mě jednoho rána doslova vytáhla z postele se slovy: „Dneska nebudeš litovat, uvidíš!“
Popadla jsem tedy větší kabelku, rychle si sepsala seznam podle doporučení z Facebookových skupin a s očekáváním vyrazila. Hned na hranicích mě přepadl zvláštní pocit – co když přeháním a riskuju kvůli pár korunám? Lenka ale za volantem vypadala neohroženě, znala to tu, byla ve svém živlu. „Neřeš, to je normální, všichni tady jezdí do Biedronky. Jsme Češi, šetříme.“ smála se.
První šok v polském supermarketu: Zmatky, hádky, fronty
Před obřím supermarketem nás zastavily desítky českých aut. V tu ránu jsem si připadala jako na sjezdu vlastního národa, jenže o pohodu tu rozhodně nešlo. U vchodu postával chumel lidí, někteří hádavě gestikulovali na polské prodavače. První, co mě udeřilo, byl zápach levné klobásy, rozléhající se kolem regálů. Dostala jsem strach, jestli nejsme za hranicí úplně zbytečně.
Bloudily jsme mezi uličkami, kde se Češi předháněli v chytání slev. Jedné paní doslova vypadly konzervy z košíku, jejich obsah se vysypal mezi lupínky, a kolem někdo zavýskl něco polsky, čemu jsem nerozuměla. „Tohle fakt potřebuješ?“ pošeptala mi Lenka a ukazovala na levné prací prášky. S tichým povzdechem jsem kývla – kvůli této masovce mi stála fronta skoro půl hodiny.
Když jsem otevřela dveře toalet: Skutečný kulturní šok
Kamarádka mezitím potřebovala na toaletu, a tak jsem ji následovala. Otevřela jsem dveře a málem se mi sevřelo srdce – nepořádek, žádný toaletní papír, zatuchlý vzduch. „Ty jo, to myslí vážně?“ povídám tiše, Lenka mávla rukou: „Klid, jsou to jen záchody… Počkej, vydrž, určitě to bude stát za to!“
Cítila jsem se ale rozčarovaně. Představovala jsem si, jak tu někdo sbírá z podlahy zboží, pak si bez umytí rukou nabírá pečivo. Přepadl mě zvláštní stud a moje radost z úspor se rozplývala. Všude bylo plno, tlačenice, nákupní hysterie. Najednou mi to celé přišlo trochu nedůstojné.
Dramata u kasy: Úspora za cenu nervů
Nákupní vozík jsme měly plný, ale nálada klesala. „Pani, proszę szybciej!“ ozýval se za mnou netrpělivý Polák, zatímco Lenka zápasila s polskými názvy na letácích. Pokladní byla nekompromisní, při jakémkoli zádrhelu jen mlčky pokrčila rameny a šla dál. Stála jsem tam s tikající nervozitou, místo vítězného pocitu jen úleva, že to mám za sebou.
Před autem jsem si spočítala útratu: ano, bylo to o něco míň. Ale stálo mi to za ten shon? Prohlížela jsem si lepkavé sáčky, neznámé etikety, polskou slaninu. „Nebude vadit, že to vezeme přes hranice?“ ptala jsem se Lenky. Jen se uchechtla: „Neboj, tuhle otázku si kladu pokaždé. Zatím nikdy nic…“
Domů se slzami v očích místo radosti
Cestou domů jsem přemýšlela, jestli mi pár ušetřených stokorun vyváží trpký zážitek z celého výletu. V kufru voněla levná káva, ale já cítila spíš zklamání. Nejen z toho, co jsem viděla, ale asi i ze sebe, že jsem se nechala strhnout.
Zavrtala jsem se do sedačky a sžíralo mě svědomí. Nejsem přece žádná snobka, ale tahle masová hrabárna mě rozladila. Popravdě, největším šokem nebyly nízké ceny, ale prostředí – ta atmosféra, kdy z úspor zmizí pocit radosti a zůstane jen únava. Když jsme se před domem loučily, řekla jsem Lence: „Možná to někdy zkusím znovu… Ale napřed si rozmyslím, co je skutečně úspora.“
Redakce příběh redakčně zpracovala a anonymizovala. Jména, věk a detaily byly změněny. Smysl a jádro sdělení zůstaly zachovány.
