Článek
Do Německa na nákup jsem jela poprvé. Přítel to nazýval „výlet na nákup“ a všichni kolem nám tvrdili, jak se to vyplatí, že je tam všechno levnější a kvalitnější. Byla sobota dopoledne, klasický výjezd přes hranice. Já jsem místo nadšení vytáhla mobil a začala si poctivě procházet regály. U každé druhé věci jsem se zastavila, přepočítala si cenu na koruny a v duchu si ji porovnala s naším obchodem doma. Občas jsem si něco vyfotila, hlavně ty věci, o kterých se u nás pořád mluví, jak jsou v Německu „za hubičku“. Nebyla jsem ani nadšená, ani zklamaná, spíš zvědavá. Chtěla jsem si to prostě zažít na vlastní oči, ne jen z řečí.
Setkání u másla, které změnilo čísla v mojí hlavě
U regálu s máslem se najednou objevila starší paní s vozíkem. Vypadala přesně tak, jak si v hlavě představuju typickou německou babičku – upravená, nic okázalého, prostě normální důchodkyně na nákupu. Zamumlala něco, že je to dneska zase dražší. Usmála jsem se na ni a řekla, že se v těch cenách taky moc neorientuju, že jsem z Česka. Nějak přirozeně jsme si začaly povídat. Já míchala angličtinu s pár německými slovíčky, ona na mě mluvila pomalu a jednoduše německy, abych rozuměla i s mojí děravou slovní zásobou. Ptala se, jestli sem jezdíme nakupovat často, odkud přesně jsme, jestli se nám tu líbí. Působila na mě mile, zajímalo ji, jak to máme my, žádná povýšenost.
Postupně jsem z její řeči pochopila, že je v důchodu. V tu chvíli mě napadla vcelku nevinná otázka, jestli to pro ni jako pro důchodkyni není moc drahé. Ona se tak zvláštně usmála a pokrčila rameny, že „na dnešní důchod“ to jde. Pak mezi řečí zmínila, že bere kolem patnácti set eur měsíčně, a protočila oči, jako že dnes už to není žádná sláva. Ukázala na nějaký sýr, že ten býval levnější, a že si teď musí víc hlídat akce, když je něco „im Angebot“. V tu chvíli jsem si těch patnáct set eur v hlavě přepočítala na koruny a úplně mi zatrnulo. Stála jsem tam, držela kostku másla a v hlavě mi blikalo jedno číslo vedle druhého.
Když se „její“ důchod potkal s „našimi“ cenami
Zkusila jsem jí nějak vysvětlit, že moje máma má v Česku důchod sotva třetinu z toho, co říkala ona. A že přitom u nás často platíme za máslo a jogurty stejné, někdy i vyšší ceny než tady. Nešlo mi o polemiku, jen jsem měla potřebu to říct nahlas, možná i sama sobě. Ona se na mě podívala tak trochu nevěřícně a řekla něco jako: „Ale vy už jste taky v Evropské unii, to máte určitě podobné.“ Bylo vidět, že si to neumí moc představit jinak. V jejím světě asi vstup do Unie znamenal, že se to všechno nějak vyrovnalo. Mně v tu chvíli došlo, jak strašně mimo je tahle představa, když člověk zná konkrétní částky z domova. Chvilku jsme tam ještě postávaly, pak jsme se rozloučily a každá jela s vozíkem dál.
U pokladny jsem si skládala nákup na pás a sledovala displej, jak tam naskakují částky. Měla jsem v košíku takový ten „klasický výletní mix“ – něco k jídlu, pár věcí z drogerie, pár věcí, které u nás buď nejsou, nebo stojí nesmysl. Když to všechno projelo, vyšlo to nakonec skoro na stejné peníze, jako bych nechala doma. Rozdíl byl v tom, že jsem za ně měla větší balení a pár značek, které u nás bereme jako dražší. Za mnou stála ta paní s plným vozíkem, přidala si na poslední chvíli ještě nějaký lepší sýr „jen tak“, bez velkého rozmýšlení. Zaplatila v klidu, žádné počítání u pásu, žádné vytahování drobných. Když jsem si vedle sebe položila její důchod a důchod mojí mámy, začal se ve mně zvedat vztek. V tu ránu mě skoro přešlo uspokojení z toho, že jsem někde něco koupila o pár korun levněji.
Hořký pocit z jiného světa za hranicí
Když jsme šli s taškami k autu, pořád jsem v hlavě slyšela to její „to není moc dobrý důchod“ a před očima měla číslo na účtence. Byla jsem fakt naštvaná, ale ne na ni. Ona za to nemohla, byla jen upřímná ve svém nastavení, které je prostě jiné. Vztek byl spíš na ten pocit, že pár kilometrů za hranicí je úplně jiná realita, a přitom jíme úplně stejné rohlíky a máslo ze stejných linek. Připadala jsem si najednou jako z nějakého chudšího kouta Evropy, kde jsou stejné obaly, ale jiné výplaty a důchody. V autě jsem už skoro nic neříkala. Přítel něco vykládal o tom, co kde vyšlo levněji, ale já jsem v duchu pořád přepočítávala ten „její“ a „náš“ svět. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem z toho měla hořký pocit, který se mnou zůstal i dlouho po tom, co jsme ten nákup doma vybalili.
