Byl to zloděj, britský poslanec, německý špion a nakonec buddhistický opat v Číně: Trebitsch-Lincoln

Jeho otec Náthán Trebitsch pocházel z Moravy a rodinné příjmení je vlastně německé jméno Třebíče. Syn Ignác ale vyrůstal v Maďarsku. Během života vystřídal víc jmen, náboženství a státních občanství, než kolik jiní lidé vystřídají bytů. Historik Bernard Wasserstein jeho stopy hledal v archivech dvanácti zemí a jeho zvolení do britského parlamentu nazval jednou z nejpodivnějších odchylek britských politických dějin. Jeho kolega Hugh Trevor-Roper zase jeho život přirovnal k nekonečnému varieté na třech kontinentech. Policie, diplomaté i novináři půl světa jeho spis několikrát s úlevou uzavřeli, a pokaždé předčasně.

Narodil se 4. dubna 1879 v Pakši, městečku na Dunaji jižně od Budapešti, do ortodoxní židovské rodiny. Doma se mluvilo maďarsky a jidiš a desetiletý Ignác uměl už i německy a francouzsky. Rodina se přestěhovala do Budapešti a otec tam na obilní burze vydělal a zase prohrál jmění. Syn se mezitím zapsal na hereckou akademii, na hodiny ale nechodil. Vysedával v kavárnách, psal smyšlené reportáže o dobrodružstvích v jihoamerických pralesích a prodával je novinám jako skutečné cestopisy. Policie ho znala kvůli drobným krádežím.

V osmnácti se dozvěděl, že s ním budapešťská policie chce mluvit kvůli ukradeným zlatým hodinkám, a odjel do Londýna. Tam se ho ujala anglikánská misie, která obracela na víru chudé židovské přistěhovalce. Jejímu vedoucímu, reverendu Lypshytzovi, se mladík zalíbil. Trebitsch se pak vrátil do Maďarska a se sebou si odvezl zlaté hodinky s řetízkem paní Lypshytzové. Nechal se pokřtít a nastoupil do luteránského semináře v Německu, kde se mu podařilo ukrást další hodinky. Zamiloval se tam do Margarethe Kahlorové, dcery zbožného námořního kapitána ve výslužbě z Hamburku. Pak odplul do Kanady a Margarethe za ním přijela, aby si ho v Montrealu vzala.

V Montrealu pracoval v misii mezi židovskými přistěhovalci. Nejdřív u presbyteriánů, a když zjistil, že anglikáni platí líp, zorganizoval převzetí celé misie bohatší církví. Montrealský arcibiskup v něm prý viděl svého nástupce. Po sporech o plat se ale Trebitsch vrátil do Evropy a podle Trevor-Ropera „neobrátil ani jednoho Žida, zato si přidal do sbírky další zlaté hodinky“.

Arcibiskup z Canterbury ho pak poslal jako kaplana do vesničky Appledore v kentských mokřadech. Kázal se silným maďarským přízvukem, většinou z hlavy, s přípravou, která podle místních historiků spočívala ve výběru citátu z Bible a několika minutách přemýšlení. Manželka později vzpomínala, že je vesnice příjemná, ale vlhká a vesničané velmi milí, i když zvědaví. U zkoušek na jáhna propadl a s církevní kariérou byl konec. V roce 1904 si úředně změnil jméno na Ignatius Timothy Tribich Lincoln. To poslední jméno si vzal po Abrahamu Lincolnovi, kterého obdivoval stejně jako Napoleona.

Pak přišlo jeho největší štěstí. Seebohm Rowntree byl kvakerský milionář z rodiny čokoládovníků z Yorku, jejichž firma později vymyslela tyčinku KitKat. Hledal tajemníka, který by mu po Evropě sbíral údaje o chudobě. Trebitsch se mu představil jako jazykový génius a místo dostal. Tři roky pak cestoval po kontinentu a bydlel v nejlepších hotelech na Rowntreeův účet. Na ministerstvu zahraničí mezitím přibývaly stížnosti britských velvyslanců, které obtěžoval svými nároky. Rowntree byl přesto s jeho prací tak spokojený, že mu bez záruky půjčil přes deset tisíc liber, podle místních historiků přibližně 1,5 milionu liber v cenách roku 2026.

Severoanglický Darlington tehdy ovládaly tři kvakerské rodiny a Rowntreeovým patřily místní noviny Northern Echo. S jejich podporou Trebitsche liberálové nominovali za kandidáta do parlamentu, přestože byl pořád maďarským občanem. Britské občanství mu úřady udělily až v květnu 1909, uprostřed kampaně. Doporučující dopisy mu psali Lloyd George i Winston Churchill. Voliče Trebitsch strašil, že politika jeho konzervativního soupeře je doženě k tomu, aby jedli koňské maso. V lednu 1910 porazil soupeře, jehož rodina držela mandát patnáct let, o devětadvacet hlasů.

Poslanci tehdy nedostávali plat a Trebitsch nikdy neuměl utrácet málo. Když se v prosinci téhož roku konaly nové volby, už nekandidoval, protože byl na mizině. Přesto si s rodinou pronajal dům ve Watfordu s chůvou, komorníkem, kuchařkou, pokojskou, uklízečkou a zahradníkem. Trevor-Roper to shrnul tak, že platební neschopnost podle Trebitsche nejlépe léčily vyšší výdaje. Pak zkusil zbohatnout na ropě v Haliči a v Rumunsku, kde si v Bukurešti pronajal palác s anglickým komorníkem. V roce 1914 ropné podnikání zkrachovalo a pro podvod ho hledali v Londýně i v Bukurešti.

Když začala válka, měl Trebitsch padělaný Rowntreeův podpis na směnce a žádné peníze. Wasserstein jeho situaci popsal přesně: „Bývalý novinář, bývalý misionář, kaplan bez fary, neúspěšný politik a zkrachovalý podnikatel se rozhodl prosadit v oboru, ve kterém se pak proslavil po celém světě. Stal se mezinárodním špionem.“ Britské námořní rozvědce nabídl, že pronikne k Němcům a falešnými zprávami vláká jejich loďstvo do pasti. Odmítli ho, a tak jel do Rotterdamu a totéž nabídl Němcům, tentokrát proti Britům. Šéf britské námořní rozvědky, kapitán Reginald Hall, ho prokoukl a nařídil jeho zatčení. Trebitsch stihl odplout do Ameriky dřív, než zavřeli přístavy.

V New Yorku se nabízel německému vojenskému atašé Franzi von Papenovi, ale z Berlína přišel pokyn, ať s ním nemá nic společného. Svůj příběh tedy prodal novinám jako bývalý britský poslanec, který se stal německým mistrem špionáže, a vydal o tom knihu. Tvrdil v ní, že kdysi cestoval po Střední Asii převlečený za buddhistického mnicha. Vyhrožoval, že se tam vrátí a pozvedne buddhisty a muslimy proti Britům. „Až uslyšíte o velkém náboženském probuzení, vzpomeňte si na I. T. T. Lincolna,“ napsal. Tehdy to znělo jako další z jeho výmyslů.

Britové na něj najali Pinkertonovu detektivní agenturu, a protože kvůli špionáži vydat nešel, žádali ho za podvod s Rowntreeovým podpisem. V srpnu 1915 ho v New Yorku zatkli. Během čekání na vydání získal důvěru dozorců a v lednu 1916 utekl. Znovu ho dopadli 20. února. Americké úřady ho mezitím využívaly k luštění zachycených německých šifer, o kterých nic nevěděl, a při jedné vycházce s doprovodem utekl. Několik týdnů se skrýval a psal pro noviny, než ho chytili agenti předchůdce dnešní FBI. V Anglii pak dostal tři roky, odseděl si je ve věznici na ostrově Wight a přišel o britské občanství. Když ho v roce 1919 deportovali, ptal se jeden poslanec v parlamentu, proč „tahle nanejvýš nežádoucí osoba“ pořád ještě pobývá v Anglii.

Bez státní příslušnosti a bez peněz se v létě 1919 objevil v Berlíně. S neuvěřitelnou rychlostí pronikl mezi lidi, kteří chtěli svrhnout mladou republiku. Spřátelil se s plukovníkem Maxem Bauerem, pravou rukou generála Ludendorffa a zarytým antisemitou, kterého si židovský dobrodruh z Pakše úplně získal. Zkusil se dostat k excísaři, a když ho nepřijal, začal šířit, že se zbláznil. Pobočníkovi korunního prince pak psal, že doba je zralá vždycky, když to silný muž chce.

Třináctého března 1920 obsadili pučisté pod vedením Wolfganga Kappa vládní čtvrť v Berlíně. Trebitsch vešel s čestnou stráží do jídelny hotelu Excelsior a prohlásil: „Moc je v našich rukou.“ Stal se šéfem tisku a cenzorem a novináře urážel arogantními rozkazy. Puč se po čtyřech dnech rozpadl pod tlakem generální stávky. Trebitsch odcházel z kancléřství poslední a na schodech potkal dva muže, kteří přiletěli z Mnichova, aby byli u toho. Byli to Dietrich Eckart a mladý Adolf Hitler.

Po neúspěchu v Berlíně se spiklenci přesunuli do Budapešti, kde po pádu komunistů vládl admirál Horthy. Trebitsch, Bauer a ruský emigrant generál Biskupskij tam spřádali Bílou internacionálu. Byl to spolek poražených, který měl smést mírové smlouvy. Podle maďarského historika Balázse Kántáse měl plán přesné pořadí. Nejdřív tajné tábory v Maďarsku placené padělanými rublemi, pak svržení vlády ve Vídni a hned potom útok na Československo. Následovat mělo převzetí Pruska, svržení bolševiků v Rusku a nakonec válka s vítěznými mocnostmi.

Jeden ze spiklenců, Franz von Stephani, měl židovské předky, ale jako velitel freikorpsu se sedmi vraždami na kontě ho kamarádi prohlásili za čestného Árijce. Navrhl, aby Trebitsche potichu odstranili, protože vraždy Žida si v Budapešti stejně nikdo nevšimne. Trebitsch se o tom dozvěděl včas, sbalil Bauerův kufr s celým archivem spiknutí a utekl do Vídně a do Prahy. Plány pak nabízel Britům, Francouzům i Čechoslovákům. Podle Kántáse mu Francouzi zaplatili 25 tisíc korun a československá tajná služba v Praze mu slíbila půl milionu. Dostal ale jen dvě stě tisíc a o zbytek se pak s Československem marně soudil.

Ve Vídni ho zatkli a odsoudili na čtyři měsíce za to, že dokumenty padělal. Ironií bylo, že tentokrát byly výjimečně pravé. Při odjezdu z Rakouska stihl novinářům říct: „Můj cíl je hluboké tajemství. Zmizím, jako by se po mně slehla zem, a do osmi let se objevím tam, kde to nikdo nečeká.“ Do roka se objevil v Šanghaji.

V Číně se tehdy probírali desítky válečných pánů a Trebitsch se stal poradcem několika z nich, mezi jinými i mocného generála Wu Pchej-fua. Jejich jménem jezdil do Evropy shánět úvěry a zbraně. V roce 1924 přijel do Monte Carla s neomylným systémem na hazardní hru baccara a odjel zcela zruinovaný. O rok později, 27. října 1925, prožil v hotelu Astor House v Tchien-ťinu podle svých slov mystické osvícení. „Vzdal jsem se světa. Vylomil jsem dveře blázince a odešel,“ napsal. Odjel na Cejlon a usadil se v buddhistickém klášteře nedaleko Colomba.

Na Cejlonu ho zastihla zpráva z Anglie. Jeho třiadvacetiletý syn John sloužil jako dělostřelec v kasárnách v městečku Trowbridge. V noci na Štědrý den roku 1925 se tam s kamarádem z kasáren vloupal do domu obchodního cestujícího jednoho pivovaru. Majitel se nečekaně vrátil a vystřelil na ně z revolveru, John střílel zpátky přes škvíru ve dveřích a nakonec ho udeřil lahví od piva. Muž zemřel. Zatkli ho na Boží hod u rodičů jeho dívky a on policistům řekl, že půjde potichu, aby jim nepřerušil oslavu. U soudu se přiznal a dostal trest smrti.

Otec nastoupil na loď do Evropy. Podle agentury Associated Press synovi napsal, že jeho vlastní hříchy zřejmě dopadly na synovu hlavu. Do Anglie ho úřady nepustily a do Německa také ne, vystoupit mu dovolili jen v Amsterdamu. Johna oběsili 2. března 1926 ve věznici Shepton Mallet. Washingtonské noviny Evening Star o tom napsaly s titulkem „Špion prohrál závod, syn popraven“.

Zpátky v Číně se dal vysvětit na buddhistického mnicha a přijal jméno Čao Kung. Při svěcení mu na temeni vypálili jizvy, což je bolestivý rituál, který podle Wassersteina naznačuje, že tentokrát možná opravdu věřil. „Těžko si představit, že by se podvodník dobrovolně podrobil tak mučivě bolestivému vypalování hlavy,“ napsal. V roce 1931 už byl opatem vlastního kláštera v Šanghaji. Novicové mu museli odevzdat všechen svůj majetek. Na cestách po Evropě si z Riviéry a z Berlína přivezl skupinku Evropanů, většinou zoufalců z hospodářské krize, a v Šanghaji z nich udělal své sluhy. Wasserstein to shrnul větou, že z archy spásy se stala otrokářská loď.

V roce 1934 se s deseti učedníky pokusil připlout z Kanady do Anglie. Úřady ho pět dní držely v Liverpoolu a pak poslaly zpátky. Králi Jiřímu V. za to poslal telegram, že urazil Čínu i miliony asijských buddhistů, kteří za ním stojí. Prohlašoval o sobě, že je vtělením dalajlamy a pančhenlamy zároveň. V roce 1937 vyzval Číňany, ať se vzdají Japoncům jako duchovně nadřazené rase. O dva roky později vzkázal britské, francouzské, německé i sovětské vládě, ať odstoupí, jinak tibetští mistři rozpoutají síly, o jejichž existenci nemají tušení.

Pak se obrátil na šéfa gestapa na Dálném východě Josefa Meisingera, přezdívaného varšavský řezník. Nabídl mu, že pozvedne buddhisty Asie proti Britům, a navrhl, aby ho poslali za Hitlerem. Slíbil, že jakmile bude s vůdcem o samotě, vystoupí ze zdi tři tibetští mudrci a dokážou jeho moc. Meisinger to vzal vážně. V květnu 1941 ale do Skotska přiletěl Rudolf Hess, údajně na radu astrologů, a v Německu přišla tvrdá razie proti astrologům a všem podobným nápadům.

V letech 1934 až 1938 psal stárnoucí opat maďarskému ministerstvu, premiérovi i admirálu Horthymu, že nikdy nepřestal být maďarským občanem a chtěl by se vrátit domů. Úřady jeho žádosti nechaly ležet. Zemřel v Šanghaji 6. října 1943, oficiálně na žaludeční potíže, bylo mu čtyřiašedesát let. Brzy se rozšířila zvěst, že ho na žádost Němců otrávili Japonci, podle jedné verze kvůli dopisu, ve kterém Hitlerovi vyčítal pronásledování Židů. Důkaz se nikdy nenašel. Novinář Josef Nedava, který byl na jeho pohřbu, byl přesvědčený, že rakev byla prázdná.

V maďarské literatuře po sobě přece jen zanechal stopu. Jenő Rejtő, mistr humoristických dobrodružných románů, kterého znají i čeští čtenáři, se jím inspiroval v knize Špinavý Fred, kapitán. Jednoho z jejích podvodníků přímo nazval „pravým Trebitschem“. Rejtő zemřel v lednu 1943 na nucených pracích u Voroněže, tedy ve stejném roce jako jeho předloha.

Zdroje:

https://www.nybooks.com/articles/1988/06/02/his-brilliant-career-2/

https://real.mtak.hu/106530/1/ATrebitsch-ugyiratnyomdaibeliv.pdf

https://appledorehistory.org.uk/bygone-appledore/trebitsch-lincoln-conman-curate-of-appledore/

https://www.rowntreesociety.org.uk/wp-content/uploads/2019/11/Seebohm-Rowntree-and-Trebitsch-Lincoln.pdf

https://foxedquarterly.com/jonathan-law-bernard-wasserstein-secret-lives-of-trebitsch-lincoln/

https://time.com/archive/6663871/british-commonwealth-of-nations-lincoln-son/

https://api.parliament.uk/historic-hansard/commons/1916/jun/27/trebitsch-lincoln

https://hansard.parliament.uk/commons/1919-07-17/debates/1410e288-aa4c-4457-9d32-d4518e54fda6/CommonsChamber

https://history-commons.net/artifacts/2565236/tribitsch-lincolns-activities-in-and-since-the-kapp-putsch/3587497/

https://www.holokauszt.mnl.gov.hu/kuriozumok/buzgo_mocsing_az_igazi_trebitsch.html