Kapitán mu vrazil do krku kapesní nůž a pak ho snědli. Po návratu chtěl nůž zpátky jako suvenýr

To jméno dnes zná spousta lidí, kteří o jachtě Mignonette nikdy neslyšeli. Richard Parker se jmenuje bengálský tygr, se kterým se chlapec Pí plaví přes oceán v knize Yanna Martela a v oscarovém filmu Anga Leeho Pí a jeho život. Skutečný Richard Parker vyplul ze Southamptonu 19. května 1884 za příznivého větru od jihovýchodu, týden poté, co v Praze zemřel Bedřich Smetana. Byl to sirotek z rybářské vesnice Itchen Ferry a čekala ho první opravdová plavba. Žena, která ho vychovala, ho prosila, ať nejezdí. On ale podle jejích slov „chtěl ze sebe udělat muže“.

Australský advokát John Henry Want, komodor jachtklubu v Sydney, si v roce 1883 koupil v Anglii šestnáctimetrovou jachtu Mignonette. Potřeboval ji dostat domů, tedy přes čtyřiadvacet tisíc kilometrů oceánu, a celý rok nemohl sehnat nikoho, kdo by se na tak malé lodi do takové cesty pustil. Nakonec se přihlásil jednatřicetiletý kapitán Tom Dudley, zkušený jachtař, který ale nikdy nepřekročil rovník. Přátelé ho od plavby zrazovali. Dudley ale v Sydney mohl převzít tetin obchod s plachtami a chtěl se tam podívat, než tam přestěhuje ženu a děti.

Posádku sehnal ze stejně zoufalých lidí. Navigátor Edwin Stephens byl šest let bez práce, protože se mu přičítalo jedno dřívější ztroskotání. Námořníka Edmunda Brookse přátelé varovali, že to Mignonette nevydrží, nalákala ho ale vysoká mzda. A sedmnáctiletý Parker byl nejmladší, nejméně zkušený a jako plavčík stál na úplně nejnižší příčce skupiny. Začátek plavby byl přitom idylický. Brooks později vzpomínal, že se Mignonette ukázala jako výborná loď a že byli na palubě spolu spokojení.

Pátého července 1884 se jachta dostala do bouře asi 2 600 kilometrů severozápadně od mysu Dobré naděje, v jedné z nejodlehlejších částí oceánu, zhruba v půli cesty mezi Afrikou a Jižní Amerikou. Dudley nařídil zastavit loď proti větru, aby se posádka mohla vyspat, a Parkera poslal dolů uvařit čaj. Vtom se zvedla vlna vysoká do půli stěžně. Dudley později říkal, že na ten pohled nezapomene, dokud bude živ. Vlna vyrazila kus boku a Stephens u kormidla zakřičel: „Bože, má proražený bok! Potápí se!“

Následovalo pět minut zmatku. Dudley sekerou přesekal lana, kterými byl k palubě přivázaný záchranný člun. Parker vytáhl zdola soudek s pitnou vodou a hodil ho do moře vedle člunu, aby ho mohli vylovit. Nikdy ho už nenašli. Kapitán se brodil zaplavenou kajutou po pás ve vodě a zachránil sextant, chronometr, kompas a šest konzerv, o kterých si myslel, že je v nich maso. Do člunu doletěly jen dvě. Jachta šla ke dnu ani ne pět minut poté, co ji vlna zasáhla.

Člun měřil čtyři metry na délku a sotva metr dvacet na šířku a jeho prkna měla šest milimetrů, byla sotva silnější než tužka. Při spouštění na vodu se navíc prorazil. Když si Brooks prohlédl obě zachráněné konzervy, zjistil, že v nich není maso, ale vařený tuřín.

Nejbližší pevnina, ostrovy Svatá Helena a Tristan da Cunha, ležela přes tisíc kilometrů daleko. Z pár prken si muži udělali mořskou kotvu, aby je vlny nepřevrhly, a první noc museli vesly odhánět žraloka. Dešťovou vodu chytali do nepromokavých kabátů, ale podle Brookse se tak dalo nachytat nanejvýš sklenku na víno. Sedmého července otevřeli první konzervu tuřínu a pět kousků si rozdělili na dva dny.

Pátý den zahlédl Brooks na hladině mořskou želvu a Stephens ji chytil za ploutve. Krev chtěli schovat na později do krabice od chronometru, jenže do ní nastříkala mořská voda a byla k ničemu. Želví maso jim vydrželo asi týden. Od osmého dne začali pít vlastní moč, na těle se jim dělaly vředy a nohy měli oteklé po kolena a zčernalé. Kapitán Dudley si tehdy začal psát dopis ženě Philippě na zadní stranu certifikátu chronometru. Jednadvacátého července připsal: „Jsme tu 17 dní, nemáme jídlo. Všichni čtyři žijeme a doufáme, že pojede kolem nějaká loď. Jinak, drahá, musíme brzy zemřít.“

Někdy kolem 16. července vyslovil Dudley poprvé to, na co mysleli všichni. „Budeme muset losovat, chlapci,“ řekl. Odvolával se na takzvaný obyčej moře, nepsané pravidlo námořníků, podle kterého když dojde jídlo, rozhodne los, kdo zemře, aby ostatní mohli přežít. Stephens i Brooks odmítli. Parkera se nikdo neptal, protože názor plavčíka v očích kapitána nic neznamenal.

O pár dní později se Parker přiznal, že v noci, když ostatní spí, tajně pije mořskou vodu. Vypil jí asi litr a pak ještě půl. Dostal průjem, měl bolesti a už jen ležel na dně člunu. Dudley návrh na losování zopakoval a Brooks znovu odmítl. „Zemřeme všichni spolu. Nechtěl bych, aby mě někdo zabil, a nechtěl bych zabít nikoho jiného,“ řekl.

V noci na 24. července, asi ve tři hodiny ráno, začal kapitán šeptem přemlouvat Stephense. Brooks kormidloval a Parker ležel na dně, ani jeden je neslyšel. Dudley už o losování nemluvil. Chlapec je podle něj stejně umírající, kdežto oni dva mají doma ženy a děti, a tak nemá smysl, aby riskovali sami sebe. Oběť měla být určená předem. Stephens zaváhal a odpověděl jen tak, že se uvidí, co přinese ráno.

Ráno 25. července se na obzoru neukázalo nic. Stephens kapitánovi kývl, že souhlasí. Dudley poslal Brookse na příď, ať se prý vyspí, a ten si přetáhl přes hlavu nepromokavý kabát, protože tušil, co přijde. Kapitán se pomodlil za spásu jejich duší, vytáhl kapesní nůž s bílou rukojetí a poklekl k chlapci, který ležel s rukou přes obličej. Stephens se připravil, že mu podrží nohy, kdyby se bránil. Podle jedné z pozdějších výpovědí stihl Parker ještě zašeptat: „Já, pane?“ Pak mu Dudley vrazil nůž do krku. Podle Dudleyho to trvalo asi patnáct vteřin.

Brooks ležel metr od nich a pod kabátem uslyšel jen „malý zvuk“. Když ho zvedl, omdlel. Za minutu nebo dvě se probral a viděl, jak ti dva pijí chlapcovu krev. Jeden z naběračky na vodu, druhý z prázdné plechovky od tuřínu. Brooks, který zabití až do konce odmítal, je pak sám poprosil o kapku. Další čtyři dny žili všichni tři z Parkerova těla. Dudley na to později vzpomínal slovy: „Byli jsme jako šílení vlci, kdo dostane víc, a aby muži, otcové dětí, spáchali takový čin, nemohli jsme být při smyslech.“

Devětadvacátého července v půl sedmé ráno zahlédl Brooks na obzoru stěžeň. „Plachta! Bože můj, loď jede přímo k nám!“ vykřikl. Rychle stáhli improvizované plachty, které si ušili z košil, aby je vítr neodnesl pryč, a veslovali proti větru ze všech sil. Byla to německá plachetnice Moctezuma, která se vracela z Jižní Ameriky do Hamburku s nákladem barvířského dřeva. Jeden z jejích námořníků později vypověděl, že v člunu uviděl pár kousků masa a malý kus žebra.

Trosečníci záchrancům všechno pověděli bez vytáček. Dudley dokonce požádal kapitána Moctezumy, aby mohli Parkerovy ostatky odvézt do Anglie. Kapitán to odmítl a jeho muži zbytky hodili do moře. Člun si ale Dudley vzít směl. Cestou do Evropy pak sepsal zprávu, ve které příběh trochu přikrášlil. Napsal, že se všichni dohodli chlapci „ukrátit trápení“ a že byl Parker už skoro bez života. Brooks ale později pod přísahou vypověděl, že zabití nikdy neschválil a že nebylo vůbec jasné, kdo z nich zemře první. Za čtyřiadvacet dní v člunu je proud unesl asi 1 450 kilometrů na západ a první dny na německé lodi nemohli ani ležet, ani chodit.

Šestého září 1884 přistála Moctezuma ve Falmouthu na jihu Anglie. Trosečníci šli rovnou na celnici, kde museli podle zákona vypovědět, jak přišli o loď. Mluvili otevřeně, protože nikoho z nich ani nenapadlo, že by udělali něco trestného. Dudley tu svou verzi dokonce sám opravil a přiznal, že chlapce zabil kvůli jídlu, ne ze soucitu, a že mu pomáhal Stephens. Za kanibalismus na moři do té doby v Anglii nikoho nesoudili. Dudley šel ještě dál. Před celníkem vytáhl z kapsy kapesní nůž a na vlastním krku mu předvedl, kam chlapce bodl. „Pak jsem mu tam vrazil nůž,“ řekl.

Opodál poslouchal policejní seržant James Laverty a požádal ho, ať mu nůž vydá. Dudley ho podal, ale chtěl ho zpátky, prý na památku. Laverty slíbil, že ho vrátí, až ho nebude potřebovat jako důkaz. Odpoledne pak dorazil telegram z Londýna a starosta Falmouthu podepsal zatykač. Všichni tři skončili ve vězení obvinění z vraždy.

Město se ale postavilo za ně. Člun vystavili, ať se lidé přijdou podívat a nechají nějaké drobné pro trosečníky, a kauci za všechny tři složil majitel místního obchodu se starožitnostmi, který se jmenoval Old Curiosity Shop jako slavný Dickensův román. Nejsilnější chvíle přišla u soudu. Parkerův starší bratr Daniel, také námořník, přišel do soudní síně a všem třem podal ruku. Prokurátor pak obžalobu proti Brooksovi stáhl a udělal z něj korunního svědka. Brooks vypovídal proti kapitánovi i Stephensovi a Dudley, který celé líčení poslouchal klidně, se po jeho skončení rozplakal.

Veřejnost i námořníci stáli na straně obžalovaných a na jejich obhájce se pořádala sbírka. Obyčej moře byl starý jako mořeplavba sama. V roce 1821 například trosečníci z americké velrybářské lodi Essex, jejíž potopení inspirovalo Bílou velrybu, losovali, kdo zemře, a los padl na mladého Owena Coffina. Vláda ale chtěla případem jednou provždy dát najevo, že vražda zůstává vraždou i na moři.

Dudley a Stephens dostali trest smrti s doporučením milosti. Královna Viktorie ho na radu ministra vnitra změnila na šest měsíců vězení bez nucených prací a z vězení vyšli 20. května 1885, přesně rok a den poté, co Mignonette vyplula ze Southamptonu. Případ R v Dudley and Stephens dodnes platí jako precedens, že nutnost zachránit vlastní život neomlouvá vraždu nevinného.

Dudley se s rozsudkem nikdy nesmířil. Hned po propuštění odplul s rodinou parníkem do Sydney a dokončil tak cestu, kterou Mignonette nezvládla. Převzal tetin obchod s plachtami a firma T. R. Dudley and Co. měla brzy čtyřicet zaměstnanců. V roce 1900 ale začaly v sydneyském přístavu hynout krysy. Dudleyho dílna měla vadnou kanalizaci a krysy lezly až do místností, kde rodina spala. Sedmnáctého února onemocněl a 22. února byl mrtvý, ve 46 letech jako první oficiální oběť morové epidemie v Sydney.

Stephens se vrátil na moře, ale propadl depresím a pití a zemřel v roce 1914 v Hullu jako chudý a zlomený muž. Brooks zůstal v Southamptonu a prý v opilosti po nocích křičel, že on to neudělal. Zemřel v roce 1919.

Podivné shody jmen si veřejnost všimla až po devadesáti letech. V roce 1974 otiskl spisovatel Arthur Koestler v Sunday Times dopis čtenáře, který upozornil na Poeův jediný román Příběhy Artura Gordona Pyma z roku 1838. Trosečníci v něm hladovějí na vraku lodi a vzbouřenec jménem Richard Parker navrhne, aby jednoho z nich snědli. Losují třísky, které drží v ruce vypravěč Pym, a v tu chvíli podle jeho slov cítí „veškerou zuřivost tygra“. Nejkratší třísku vytáhne Parker. Ostatní ho pak jedí čtyři dny, stejně dlouho jako posádka Mignonette, a i u Poea se to stane v červenci. Podle Poeovy postavy pak Yann Martel pojmenoval i svého tygra.

Je tu ale jeden rozdíl. Poeův Parker si los sám navrhl a prohrál. Skutečného Richarda Parkera se nikdo nezeptal a žádný los se nekonal. U kaple na Peartree Green v Southamptonu, nedaleko místa, kde stávala jeho vesnice, dnes stojí pamětní kámen bez těla. Píše se na něm, že zemřel po devatenácti dnech strašlivého utrpení v otevřeném člunu, a pod tím stojí slova svatého Štěpána z Bible: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Stephens po letech vzpomínal, že Parker až do konce každý den doufal, že uvidí loď. Přijela čtyři dny po jeho smrti.

Zdroje:

https://www.bailii.org/ew/cases/EWHC/QB/1884/2.html

https://lawlibrarycollections.umn.edu/classic-cases-criminal-regina-v-dudley-stephens

https://cdn.nationalarchives.gov.uk/documents/on-the-record-s5e2-trials-murder.pdf

https://www.usni.org/magazines/proceedings/1886/april/case-mignonette

https://paperspast.natlib.govt.nz/newspapers/DUNST18850102.2.13

https://davidkiddhewitt.wordpress.com/2017/11/06/homicide-by-natural-necessity-the-mignonette-tragedy/

https://www.thegenealogist.co.uk/featuredarticles/discover-your-ancestors/periodical/123/cannibals-of-the-high-seas-2895/

https://hekint.org/2017/02/01/plague-sydney-1900/

https://memorials.rmg.co.uk/m2793/

https://hungarianreview.com/article/the-book-in-the-mirror-or-the-case-of-the-eaten-sailors/