Miloval Japonsko, pak pomohl vypálit Tokio. Antonín Raymond z Kladna navrhl vesnici na testy napalmu

Na jaře 1943 vyrostla v poušti Dugway, zhruba sto kilometrů jihozápadně od Salt Lake City, podivná ulice. Stály v ní dvoupatrové dřevěné domy těsně u sebe, mezi nimi úzké uličky, jaké znali obyvatelé tokijských dělnických čtvrtí. Stavitelé nepoužili obvyklé americké rámy z prken, ale složité japonské tesařské spoje na čep. Do stěn osadili posuvné papírové panely šódži a fusuma a dřevo předtím vysušili tak, aby mělo stejnou vlhkost jako v Japonsku. Na stavbě pracovali i vězni z utažských kriminálů, pro které to bylo úplně cizí řemeslo.

Uvnitř domů byly truhly, nízké stolky, sedací polštáře,mMalá ohřívadla na dřevěné uhlí a rádia. Boty stály v předsíni, protože se v Japonsku v domě nenosí. Futony byly přes den uklizené ve skříních, jak je to v japonských domácnostech zvykem. Nejvíc záleželo na rohožích tatami, protože právě ty rozhodovaly, jak bomba prorazí podlahu. Část rohoží vyrobila narychlo zřízená továrna. Další podle historika Dylana Plunga získali z domů, chrámů, obchodů a klubů japonských Američanů na Havaji.

Celá japonská vesnice, dvanáct dvojdomů pro čtyřiadvacet rodin, byla hotová za 44 dní. Pak nad ní začaly létat bombardéry B-17 a B-24 a od května do září 1943 na ni shazovaly zápalné bomby. Když domy shořely, postavili je znovu a zkouška se opakovala. Vyhrála kazetová bomba M-69 plněná napalmem. Muž, který věděl, kam Japonci přes den ukládají futony, a navrhl, jak domy postavit, se narodil na Kladně. Jmenoval se Antonín Raymond a Japonsko miloval.

Narodil se 10. května 1888 jako Antonín Reimann v rohovém domě na kladenském náměstí, který koupil jeho děd Abrahám poté, co se přistěhoval z židovského ghetta v Hostouni. Otec Alois měl v domě obchod s textilem, matka Růžena se starala o šest dětí. Antonín byl třetí a nejstarší syn. Měl dvě starší sestry, Irmu a Elsu, a tři mladší bratry, Františka, Egona a Viktora. Kladno bylo tehdy rostoucí hornické a hutnické město, kam se stěhovali lidé za prací do dolů a do Poldovky. Tamní židovská obec mluvila česky a vedla česky i zápisy ze schůzí.

Kladenská archivářka Irena Veverková, která jeho životu věnovala šestnáct let bádání, popsala, jak malý Antonín celé hodiny sedával na parapetu kuchyňského okna. Díval se odtud na trhy na náměstí a na stavbu nového kostela, který vysvětili v roce 1898. Už tehdy si slíbil, že bude stavět. Lepil si domy z papíru a svítil do nich svíčkami, aby vypadaly obydlené. Kluci z reálky tajně hráli fotbal, který byl tehdy zakázaný, a nastupovali jen pod křestními jmény jako Kladenský Team. Antonín chytal v brance a polovina mužstva byla stejně jako on židovského vyznání.

Když mu bylo dvanáct, matka zemřela a otec zůstal se šesti dětmi sám. Obchod se nedařil, zadlužený dům v roce 1903 vydražili a rodina se odstěhovala do Prahy. Antonín odmaturoval na pražské reálce a nastoupil na techniku. Ještě v roce 1973, když psal paměti, si přesně vybavoval, jak vypadaly kladenské budovy, které mu jako klukovi rostly před očima. Dnes stojí na místě rodného domu banka a na jejím nároží visí pamětní deska.

Na technice ho učili malíř Adolf Liebscher nebo František Klokner, odborník na beton. Mezi studenty tehdy kolovalo portfolio amerického architekta Franka Lloyda Wrighta, které vyšlo v Berlíně. „Wright znovu stanovil principy stavění. Překonal buňku, osvobodil půdorys a nechal prostor plynout. Dal budovám lidské měřítko a spojil je s přírodou, a to vše romanticky, smyslně a originálně, až nám to bralo dech,“ napsal Raymond o mnoho let později. V roce 1910 odešel ze země a na podzim byl v New Yorku. Čeští krajané mu sehnali místo kreslíře u architekta Casse Gilberta, který právě stavěl Woolworth Building, tehdy nejvyšší mrakodrap na světě.

V roce 1914 se vydal malovat do Itálie a severní Afriky a zastihla ho tam válka. Podle Veverkové se dostal na poslední loď, která odplouvala do Ameriky, a na palubě potkal mladou výtvarnici Noémi Pernessinovou, rodačku z Cannes. Vzali se 15. prosince téhož roku a Noémi s ním pak padesát let navrhovala nábytek, látky i interiéry. V roce 1916 dostal americké občanství a z Reimanna se stal Raymond. Díky Noéminým známostem ho Wright vzal k sobě do Taliesinu ve Wisconsinu. Po krátké službě v americké armádě v Evropě ho Wright přemluvil, aby s ním jel do Tokia stavět Imperial Hotel.

Do Japonska přijeli Raymondovi na Silvestra 1919. Z Jokohamy do Tokia jeli autem přes vesnice ozdobené na Nový rok borovicemi, bambusem a lucernami. Obchody byly otevřené do ulice a prodavači i zákazníci si u pánví s žárem ohřívali ruce a popíjeli čaj. Mladí lidé v barevných kimonech zaplnili silnici tak, že auto sotva projelo. Cesta, dlouhá asi jako z Kladna do Prahy, jim trvala tři a půl hodiny. Raymond později psal, že právě tehdy pochopil, že principy moderní architektury Japonci odjakživa používají, aniž by o tom věděli.

Na stavbě hotelu byl Wrightovým hlavním asistentem, ale brzy ho to přestalo bavit. Vadilo mu, že návrh „neměl nic společného s Japonskem, jeho podnebím, tradicemi, lidmi a kulturou“. Wright také beton, který Raymond obdivoval, schovával pod cihly a vyřezávaný kámen. V lednu 1921 ho Wright propustil a o měsíc později si Raymond otevřel v Tokiu vlastní kancelář. Funguje dodnes. První velký zákazník, majitel farmaceutické firmy Hoši, chtěl školu s aulou pro tisíc lidí, knihovnou a bazénem a návrh potřeboval do druhého dne. Raymond ho přinesl ráno a místo schodů navrhl rampy mezi patry.

Prvního září 1923 zasáhlo Tokio velké zemětřesení v Kantó. Požáry pohltily dřevěné čtvrti, zemřelo přes sto dvacet tisíc lidí a dva miliony přišly o střechu nad hlavou. Zničený byl i dům Raymondových. V roce 1924 si v Tokiu postavili vilu Reinanzaka, téměř celou z litého betonu, kterou historici považují za první moderní betonový dům v Japonsku. Japonští tesaři, zvyklí na dřevo, otiskli do betonu letokruhy cedrových prken a nový materiál jim připomínal zdi tradičních skladišť. O vile psal v roce 1927 Pestrý týden pod titulkem Vila českého architekta Raymonda v Tokiu.

Americký občan se zároveň stal zástupcem Masarykovy republiky. V září 1926 mu japonská vláda udělila souhlas a Raymond otevřel v Tokiu československý konzulát, který vedl až do roku 1939. V kanceláři zaměstnával Čechy, většinou bývalé legionáře, kteří pomáhali českým obchodníkům najít japonské partnery. Ministr zahraničí Edvard Beneš mu za to v roce 1928 udělil Řád Bílého lva.

Ve stejném roce, kdy otevřel konzulát, přivedl do Tokia Bedřicha Feuersteina. Pražský architekt z Devětsilu navrhl v roce 1921 pro Národní divadlo scénu k první inscenaci Čapkovy hry R.U.R. a pak pracoval v Paříži u Augusta Perreta, průkopníka betonu. V Japonsku spolu s Raymondem navrhli nemocnici svatého Lukáše a sovětské velvyslanectví. Od roku 1927 stavěli v Jokohamě pro naftařskou firmu Rising Sun Petroleum kanceláře, dvě benzinky a sedmnáct domů pro zaměstnance, které měly vydržet zemětřesení i požár. Ve stejném městě postavil Raymond sídlo a byty i pro americkou Standard Oil. To jméno se mu ještě vrátí. Vztahy mezi oběma muži se ale zhoršily a Feuerstein se v roce 1930 vrátil do Prahy. O šest let později skočil z Trojského mostu.

V roce 1933 si Raymond v horském letovisku Karuizawa postavil letní dům podle nepostaveného projektu Le Corbusiera pro Chile, jen místo kamene a tašek použil cedr a doškovou střechu. Americký kritik mu vyčetl, že okopíroval slavného Francouze. Le Corbusier dům naopak zařadil do svého souborného díla a v květnu 1935 Raymondovi napsal: „Buďte ujištěn, že mezi námi není žádná hořkost, ale udělal jste malou chybu. Opomněl jste mi poslat lísteček, když jste zveřejnil snímky svého tokijského domu, který je mimochodem velmi hezký.“ Z Raymondovy kanceláře vyšli architekti Kunio Maekawa a Džunzó Jošimura, kteří pak určovali tvář poválečného Japonska.

Ve třicátých letech se Japonsko militarizovalo a mezinárodní napětí rostlo. Na přelomu let 1937 a 1938 Raymondovi prodali vilu i letní dům a se synem odjeli přes Indii a Evropu do Ameriky. Cestou se zastavili v Praze. Bylo to naposledy, kdy Antonín viděl své sourozence.

V Pensylvánii koupil farmu u městečka New Hope a podle vzoru Wrightova Taliesinu tam učil mladé architekty. Kromě rýsování s ním sušili i seno. Mezitím Němci obsadili Československo a Raymondův konzulát zanikl. Jeho sourozence dostihl židovský původ, přestože se k židovské víře v roce 1938 už nikdo z nich nehlásil. Sám Antonín přestoupil k evangelíkům a o svém původu podle Veverkové nikdy nemluvil.

Sestry Irma a Elsa a nejmladší bratr Viktor zahynuli v roce 1942, František o rok později a Egon v roce 1944. Antonínovi se nepodařilo zachránit nikoho z nich. Z velké kladenské rodiny Reimannů přežil válku jen on.

Za války se Raymondova kancelář živila zakázkami pro armádu, stavěla prefabrikované domy pro vojenské tábory a letiště. V březnu 1943 si Standard Oil, armádní chemici a vědci z Harvardu pozvali do Elizabeth v New Jersey architekty. Na německou část vesnice v Dugway přizvali Ericha Mendelsohna, židovského architekta, který před nacisty utekl z Berlína. Japonskou část dostal Raymond. Pro Standard Oil už v Japonsku stavěl, Japonsko znal a byl k dispozici.

V pamětech to vysvětlil dvěma větami. „Pro mě a moji ženu to rozhodně nebyl snadný úkol, podílet se na hledání způsobů, jak porazit Japonsko. Přes svou lásku k Japonsku jsem došel k závěru, že nejrychlejší cesta, jak tuto válku ukončit, je porazit Německo a Japonsko co nejrychleji a co nejúčinněji.“ Profesní hrdost ho přitom neopustila. Když viděl britské návrhy japonských domů pro podobné zkoušky, napsal: „Okamžitě jsem viděl, že projektant nikdy nebyl v Japonsku.“

V květnu 1943, kdy dělníci v Dugway dokončovali japonské domy, se Raymondovi zaručili za mladého architekta George Nakašimu, Američana japonského původu, který u nich v Tokiu kdysi pracoval. Nakašima byl i s rodinou zavřený v internačním táboře v Idahu. Díky Raymondovým se dostal ven a nastěhoval se k nim na farmu. Později se stal jedním z nejslavnějších amerických výrobců nábytku.

V noci z 9. na 10. března 1945 shodily americké bombardéry na Tokio přes dva tisíce tun bomb, převážně M-69. Shořelo 267 tisíc budov na ploše větší než celé Kladno a plameny byly prý vidět na 240 kilometrů. Nejopatrnější odhady mluví o 83 tisících mrtvých, japonské zdroje o zhruba sto tisících za něco přes dvě hodiny. Právě 10. března vyšel v Salt Lake City vůbec první novinový článek o Dugway. Německé domy v něm byly „nacistické vesnice“, japonské „stavby pagodového typu“ a architekti jen „soukromí stavební inženýři“.

Hned po válce se Raymond obrátil přímo na generála MacArthura, že by se rád vrátil do Japonska a pomohl jako architekt a inženýr. MacArthur odpověděl, ať přijede co nejdřív. Raymond poprvé letěl letadlem a poprvé bez Noémi. V Jokohamě zjistil, co zbylo z budov, které tam kdysi stavěl pro Standard Oil. „Nezbylo nic než zkroucená ocel a rozbitý beton,“ zapsal si.

V listopadu 1949 vyrazil s americkým inženýrem Erikem Florem prozkoumat místo pro přehradu na řece Tadami. Cesta přes zasněžené hory byla pěšky nemyslitelná, a tak místní horalé svázali z klád a židlí nosítka a nesli Flora i Raymonda na ramenou. Podle Raymondových vzpomínek odmítli jakoukoli platbu, protože to prý dělají pro Japonsko. Z té spolupráce vznikla firma Pacific Consultants, která funguje dodnes. V roce 1951 dostavěl Raymond pobočku časopisu Reader's Digest přímo naproti císařskému paláci. Tokijští obyvatelé se zlobili, že Američané dostali pozemek, kde měl být park. Budova dostala cenu Japonského architektonického institutu, přesto ji o dvanáct let později zbourali.

Snadný člověk nebyl. Jeho newyorský společník, slovenský architekt Ladislav Rado, o něm řekl, že měl „velmi velké a přehnané ego“ a že „si myslel, že je Bůh“. Před klienty, kteří měli vlastní nápady, prý vybuchoval. Rado s ním přesto vydržel až do konce. Raymond mezitím postavil v Takasaki koncertní síň, jejíž betonovou střechu tvoří dvanácticentimetrová žebra složená jako harmonika s rozpětím šedesát metrů. Za Nanzanskou univerzitu v Nagoji dostal druhou cenu institutu a v roce 1964 Řád vycházejícího slunce.

V roce 1973 se Raymond vrátil do Pensylvánie a na podzim 1976 zemřel nedaleko své farmy v New Hope, v osmaosmdesáti letech. V Japonsku se za něj sloužila zádušní mše. Někteří japonští architekti mu Dugway vyčítali. V roce 2003 předal americký historik tokijskému archivu válečných škod kopie zprávy Standard Oil. Překladu se ujal architekt Hiroši Misawa, Raymondův poválečný žák a překladatel jeho pamětí. V roce 2005 to pro deník Akahata shrnul slovy, která se dají číst jako epitaf. „Zkoumat a zveřejnit Raymondův podíl na tokijském náletu je těžká věc, znamená to obžalovat vlastního učitele. Historická fakta ale musí vyjít najevo. Proč se na pokusu podílel, když do té doby tolik dělal pro japonskou architekturu? Ten rozpor je nezměrný.“

Kladno udělilo svému rodákovi v roce 2010 čestné občanství in memoriam. Každé dva roky vyhlašuje soutěž pro studenty architektury, jejíž vítězové jezdí na stáž do Raymondovy tokijské kanceláře. Architekt David Vávra ho nazval „nejplodnějším českým architektem 20. století a rozhodně jedním z nejoriginálnějších“. Jeho tokijský ateliér se podílel i na stavbě budovy českého velvyslanectví v Tokiu, kterou dokončili rok po jeho smrti.

Zdroje:

https://zidovskelisty.info/2016/11/21/pred-40-lety-zemrel-antonin-raymond-zakladatel-novodobe-japonske-architektury-z-kladna/

https://www.slanskyobzor.cz/?cat=11

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350002/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350003/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10262550261-sumne-stopy/210522162350004/

https://www.raymondfarmcenter.org/theraymonds

https://raymondsekkei.co.jp/history/

https://search.worldcat.org/title/Antonin-Raymond-%3A-an-autobiography/oclc/790134

https://apjjf.org/wp-content/uploads/2023/11/article-1445.pdf

https://www.loc.gov/item/ut0664/

https://www.jcp.or.jp/akahata/aik4/2005-03-06/15_01.html

https://www.aaa.si.edu/collections/george-nakashima-papers-10793/biographical-note

https://apnews.com/article/f6eb2ecb48c6db92c0d1a149402cf18b

https://nsarchive.gwu.edu/document/28509-document-8-headquarters-xxi-bomber-command-tactical-mission-report-mission-no-40

https://en.pacific.co.jp/group/message/

https://ucp-press-web10.uchicago.edu/ucp/books/book/distributed/A/bo217887981.html

https://tokyo.czechcentres.gov.cz/blog/2026/07/rezidencni-pobyt-viteze-architektonicke-souteze-o-cenu-a-raymonda