Paul McCartney byl v Japonsku devět dní vězněm číslo 22. Vrahovi z jakuzy zpíval Yesterday

„Strčil jsem obří pytel trávy úplně navrch do kufru. Proč jsem ho nezastrčil aspoň do svetru?“ — Paul McCartney o lednu 1980.

Bylo středeční odpoledne 16. ledna 1980, něco málo před třetí hodinou, když na letišti Narita přistálo letadlo s nejslavnějším basistou světa. Narita leží zhruba šedesát kilometrů od Tokia, asi jako Mladá Boleslav od Prahy. Paul McCartney sem přijížděl poprvé od roku 1966, kdy tu Beatles hráli v hale Budókan. Tentokrát vezl svou kapelu Wings, manželku Lindu, čtyři děti a v kufru, jak se za pár minut ukázalo, také necelého čtvrt kila marihuany.

Nikdo nemůže říct, že by ho nevarovali. Japonsko patřilo k zemím s nejpřísnějšími drogovými zákony na světě a McCartneymu tam už v polovině sedmdesátých let kvůli dřívějším zatčením odebrali vízum. Tentokrát ho pustili jen proto, že šlo o krátké turné. Tacudži Nagašima, muž, který kdysi přivezl do Japonska Beatles, mu prý předem volal a důrazně opakoval, že marihuana rozhodně ne. Jenže Paul přilétal z New Yorku, kde se na trávu tehdy hledělo úplně jinak (i prezident Carter mluvil o tom, že by se za ni nemělo zavírat). „Měl jsem v New Yorku opravdu skvělou trávu. Věděl jsem, že v Japonsku nic k zakouření neseženu, a tohle bylo moc dobré na to, abych to spláchl do záchodu. Tak jsem si to vzal s sebou,“ vysvětloval o čtyřiadvacet let později.

U celní kontroly otevřel úředník jeho kufr a hned navrchu, mezi oblečením, ležel igelitový sáček s 219 gramy trávy. Paul ho nijak neschovával, prostě tam byl, jako by se ho kufr sám snažil udat. „Když to ten chlapík vytáhl, vypadal rozpačitěji než já. Myslím, že to chtěl nejradši vrátit zpátky a na všechno zapomenout. Jenže ono to tam bylo,“ vzpomínal McCartney. Sáček měl na tokijské ulici hodnotu kolem šesti set tisíc jenů, dnes by to bylo zhruba dvě stě tisíc korun.

Celníci zavolali protidrogové agenty ministerstva zdravotnictví a ti nasadili sedmatřicetiletému muzikantovi pouta. Hodinu ho vyslýchali přímo na letišti a pak ho odvezli do své kanceláře v tokijské čtvrti Nakameguro. Agent Kijoši Kobajaši, který u případu sloužil, o mnoho let později napsal, že Paul celou cestu seděl se sklopenou hlavou a byl bledý jako stěna.

Zpráva se mezitím rozletěla po městě rychleji než auto s agenty. Když dorazili do Nakameguro, stály před budovou už desítky fanoušků a zpívaly Yesterday a další písně Beatles. Agenti stáhli na všech oknech žaluzie, aby nikdo zvenčí nepoznal, ve které místnosti probíhá výslech. První den se na předním dvoře sešlo dvě stě lidí, druhý den tři sta a obsadili i požární schodiště. Kobajašiho prý jeden rozzuřený fanoušek praštil pěstí do obličeje a křičel, že jde o nezákonné zatčení. Nakonec museli povolat pořádkovou policii, aby vězně vůbec dostali ven.

Druhý den ráno byl McCartney na titulních stranách všech britských bulvárních novin. Deník Daily Mail mu věnoval celou první stranu s fotografií spoutaného hudebníka a titulkem PAUL V ŘETĚZECH. Linda, kterou s dětmi a zbytkem kapely ubytovali v luxusním hotelu Okura, novinářům rozčileně řekla: „Už nikdy do Japonska nepřijedu. Je to moje první a poslední cesta!“ (Na tuhle větu si ještě vzpomeneme.)

Paul zpočátku věřil, že jde o bouři ve sklenici vody a že ho do druhého dne pustí. Iluze mu vydržela jen do chvíle, kdy za ním první noc přišel britský vicekonzul. Ten mu věcně oznámil, že za pašování takového množství mu podle japonského práva hrozí až sedm let vězení s nucenými pracemi. Teprve tehdy mu došlo, že Linda a děti možná zůstanou v cizí zemi sami a on je dlouhé roky neuvidí.

Výslechy byly důkladné a trpělivé, přesně v japonském stylu. Paul se hned první noc přiznal a omluvil se, jenže vyšetřovatelům to nestačilo. „Musel jsem jim projít celý svůj život. Školu, jméno otce, příjmy, dokonce i medaili od královny,“ popisoval. Pro úředníky přestal být bývalým členem Beatles, který napsal polovinu nejslavnějších písní století, a stal se obyčejným zločincem. V cele mu nikdo neřekl jinak než číslo 22.

Do cely ho převážel osobně agent Kobajaši. Budova tokijského policejního ředitelství se tehdy přestavovala, a tak vazební cely sídlily provizorně ve čtvrti Šinbaši. Po cestě zjistili, že je kvůli nehodě uzavřená městská dálnice, a správce jim musel otevřít závoru. Paul ještě nemluvil s žádným advokátem a Kobajaši si ještě po letech pamatoval, jak vyděšeně se tvářil.

První tři noci McCartney skoro nespal, a když už usnul, pronásledovaly ho noční můry. Spal na tenké japonské matraci položené na podlaze a mýt se musel vodou z nádržky na záchodě (v hotelu Okura na něj přitom čekal luxusní pokoj). Ráno ho v šest probudil křik dozorců. Následoval nástup, při kterém museli všichni vyšetřovaní sedět v tureckém sedu a hlásit se, když zaznělo jejich číslo. „Nejdřív jsem si myslel, že je to barbarské. Bylo to jako v Mostě přes řeku Kwai. Zakřičeli japonsky dvaadvacet a já musel zařvat zpátky: Hai!“ vyprávěl po návratu do Anglie.

Kytaru mu nepůjčili, a když požádal o tužku a papír, aby mohl psát písničky, dozvěděl se, že ani to není možné. Psací potřeby se do cely nedávaly, aby si vězeň tužkou neublížil (Paul později žertoval, že asi měli strach, že si ji strčí do nosu). Jedinou výsadou, kterou mu policie dopřála, byla vegetariánská strava. Paul a Linda tehdy už několik let nejedli maso a policisté mu dovolili kupovat si navíc ovoce a zeleninu.

Po prvních dnech strachu se McCartney začal pomalu otřepávat a dělal přesně to, co uměl odjakživa nejlépe, totiž bavil lidi kolem sebe. Agent Kobajaši ve svých pamětech nešetří jedovatými poznámkami. Paul prý v cele vesele zpíval s ostatními vězni hity Beatles, s chutí snědl misopolévku i zeleninu, kterou mu kuchyně připravila, a jeden z policistů si od něj údajně nechal podepsat autogram.

Další ráno přivezli Paula k výslechu a ten vešel do místnosti s bezstarostným „Ohajó!“, tedy japonským „čau, dobré ráno“. Kobajašimu ruply nervy. „Hej! Neříká se ohajó, ale ohajó gozaimasu!“ osopil se na něj. Chtěl tím hvězdě zvyklé na zacházení v rukavičkách připomenout, že je tady podezřelý a mluví s úředníkem. Paul prý jen nechápavě zíral (a kdo by se mu divil, japonská zdvořilostní gramatika se v Liverpoolu nevyučovala). Kobajaši na celý případ vzpomínal s nelibostí ještě po pětatřiceti letech a nazval ho nejodpornějším za celou svou osmatřicetiletou kariéru.

Ve vazbě se McCartney rozhodl, že nebude chtít žádné zvláštní zacházení. Chodil se mýt s ostatními muži do společné lázně, i když ho to stálo dost odvahy. „Musel jsem se koupat s chlapem, který tam seděl za vraždu. Bál jsem se svléknout se, aby mě neznásilnili. Jenže jsem viděl všechny ty filmy o válečných zajatcích a věděl jsem, že se musí udržovat dobrá nálada,“ přiznal později.

Nejlepší chvílí dne byla kouřová přestávka, které se v cele úředně říkalo „čas na tělocvik“. Jen tehdy směli vězni spolu mluvit. Tlumočníkem se stal mladý radikální student, kterého zatkli kvůli politickým nepokojům a o kterém Paul řekl, že byl velmi chytrý a přesvědčený marxista. Mezi ostatními vynikal gangster s velkým tetováním přes celá záda, znakem japonského podsvětí, který seděl kvůli vraždě. Paul s nimi hrál hru, kterou kdysi hrávali s ostatními Beatles ve studiu v Abbey Road: kdo se dotkne nejvýš na zdi. Vyhrával skoro pokaždé, protože byl vyšší než všichni ostatní.

S jedním sousedem za zdí se dorozumíval po svém. „Já jsem neuměl japonsky a on anglicky. Tak jsme na sebe křičeli slova, která jsme oba znali. Já jsem zakřičel Suzuki, Kawasaki! A on na to: Johnnie Walker!“ vyprávěl v roce 1982 japonskému hudebnímu časopisu.

Linda celou dobu zůstávala v Tokiu a novinářům zarputile opakovala, že bez Paula neodjede, i kdyby měla čekat roky. Pustili ji za ním až pátý den, a to jen do místnosti se skleněnou přepážkou. Manželé, kteří za jedenáct let manželství nestrávili jedinou noc odděleně, přes sklo předstírali polibky a dotýkali se dlaněmi, až se dozorci smáli.

Lindiny dny měly pevný řád. Vodila děti po Tokiu, nakupovala a každý den nosila na policejní stanici vegetariánské sendviče. Paul jí přes svého japonského advokáta Tasuku Macua posílal kytice. Snubní prsten mu při zatčení zabavili, a tak si v cele vyrobil nový z kancelářské sponky. „To je přesně ten druh gesta, na který budeme s Lindou jednou vzpomínat docela romanticky,“ řekl po návratu. Před budovou mezitím držela hlídku padesátka fanoušků, převážně středoškolaček, které zpívaly písně kapely Wings.

Venku se zatím hroutilo turné. Bubeník Steve Holley vzpomínal, že cestou z letiště do hotelu viděli každých třicet metrů plakát s nápisem Wings – nejlepší rocková kapela světa navštíví Japonsko 1980. Visely na billboardech, sloupech i ve výlohách a druhý den ráno byly všechny pryč, jako by se kapela nikdy nenarodila. Japonská rádia i televize přestaly Wings okamžitě hrát. Promotérská agentura Udo Artists vyčíslila ztrátu na zhruba 2,5 milionu dolarů, což by dnes odpovídalo přibližně dvěma stům milionů korun. Paul jim všechno zaplatil do posledního centu ještě před odletem.

Kapela čekala v hotelu čtyři dny a pak 21. ledna odletěla. Kytarista Denny Laine zamířil rovnou do Cannes, kde na hudebním veletrhu podepsal smlouvu na své sólové album s příznačným názvem Japanese Tears (Japonské slzy). Paula, který v té době ležel na matraci v cele, to podle životopisců pořádně naštvalo. Podpora přicházela odjinud: George Harrison s manželkou Olivií poslali telegram, ať drží hlavu nahoře, a jamajský reggae producent Lee „Scratch“ Perry napsal japonskému ministru spravedlnosti dopis. Zdvořile v něm žádal, aby čtvrt kila „bylin“ nepovažoval za přehnané množství.

V den, kdy měl být první koncert, přišlo k prázdné hale Budókan několik věrných fanoušků. Novinářům oznámili, že si lístky nechají na památku a peníze zpátky nechtějí. Skutečný koncert se ale nakonec odehrál, jen jinde a pro mnohem menší publikum, než by kdo čekal.

V cele číslo pět, jen pár metrů přes chodbu od Paulovy cely číslo dvě, seděl Júsuke Takišima, člen jakuzy obviněný z vraždy, která souvisela s pašováním zbraní z filipínské Manily. Poprvé se s Paulem potkal hned druhý den ráno na malém dvorku, který byl cvičištěm jen podle názvu. Chovanci chodili v civilu a Paul tam stál v obyčejných džínách. Takišima uměl anglicky jen „hello“ a „thank you“, ale sebral odvahu a zavolal: „Paul! Hello!“ Po vteřině ticha přišlo „Hello!“, McCartney k němu přistoupil, usmál se a podal mu ruku.

Poslední večer, 24. ledna kolem sedmé, se Takišima rozhodl, že si od Paula vyžádá písničku. Zakřičel přes chodbu: „Paul! Yesterday, please!“ Okamžitě k němu přiběhli dva dozorci, aby ho umlčeli, a vypadalo to, že z toho nic nebude. Jenže pak se z cely číslo dvě ozvalo „OK!“ a Paul začal rukama a nohama bubnovat rytmus do studené dřevěné podlahy. Pak začal a cappella zpívat: Ještě včera se mi všechny starosti zdály tak daleko… Dozorci tentokrát nezasáhli.

„Jeho průzračný hlas mi pronikl do celého těla a otřásl mi duší,“ napsal Takišima o mnoho let později. Když píseň skončila, celé oddělení tleskalo a ozývalo se sborové „Encore!“. Paul toho večera zazpíval celkem čtyři písně. Podle vlastních vzpomínek dal k lepšímu i japonský hit Sukiyaki od Kjú Sakamota a starou píseň Baby Face a sousedé mu odpověděli tradiční japonskou baladou. Takišima se Paula přes studenta tlumočníka zeptal, jestli by ho mohl někdy navštívit. Odpověď si pamatoval celý život: „Ano. Ale jestli přijedeš jako slušný člověk, vyzvednu tě na letišti.“

Takišima pak dostal patnáct let, odseděl si je ve věznici v Mijagi a po propuštění s jakuzou skončil. Podle japonských novinářů žil v polovině minulého desetiletí kdesi v okolí Tokia, pracoval rukama a obdělával pole. V roce 2015 vydal knihu s názvem Yesterday slyšená ve vězení a tvrdí v ní, že právě ten večer v cele mu změnil život.

Dne 25. ledna rozhodl tokijský prokurátor, že McCartneyho obžalovat nebude. Podle oficiálního prohlášení si drogu přivezl jen pro vlastní potřebu a vazba se zrušeným turné byla dostatečným trestem. Japonci přitom našli ještě elegantnější řešení. Zatčením mu propadlo vízum, takže ho úřady mohly považovat za cizince, který do země vlastně vůbec legálně nevstoupil, a jednoduše ho vyhostit. Agent Kobajaši prý zuřil.

V 16 hodin vyšel Paul z policejní budovy a v 17:15 už ho vedli letištní halou v Naritě. Na otázku, jestli teď o marihuaně přemýšlí jinak, odpověděl novináři s typickým humorem: „Ani ne“ V letadle japonské televizi řekl, že mu je líto zklamaných fanoušků. Když se ho zeptali, jestli si v cele zpíval, zanotoval pár japonských slov, a na poslední otázku, zda ještě kouří trávu, odpověděl, že přestal v letadle a nedělá si legraci.

Boeing japonských aerolinií odstartoval půl hodiny po půlnoci, natankoval na Aljašce a přistál v Amsterdamu. Nizozemci ho jako vyhoštěného cizince odmítli pustit z tranzitu, a tak si místní televize musela vystačit s rozhovorem přímo na letišti. Na otázku, jak se dostal z vězení, odpověděl suše: „Pěšky.“ Domů na farmu v Sussexu pak doletěl soukromým letadlem. Jeho poslední slova z Japonska podle novin zněla: „Teď chci jen domů a poslouchat, jak roste tráva.“ (Že jde o dvojsmysl, asi není třeba dodávat.)

Hned po návratu si McCartney sedl a začal psát. Každé ráno strávil pár hodin nad rukopisem, dokud měl detaily čerstvě v hlavě, a výsledkem bylo dvacet tisíc slov o devíti dnech v cele. Pro člověka zvyklého psát texty písní na pár desítek slov to byl úctyhodný výkon. Útlou knížku nazval Japanese Jailbird (Japonský kriminálník), dal ji vytisknout jen pro rodinu a každé z dětí dostalo jeden výtisk. „Bylo to katarzní. Nikdy jsem nevěděl, co to slovo znamená, ale přesně to to bylo. Zbavil jsem se toho,“ řekl v roce 2014.

Kytarista Laurence Juber, který text četl, o něm tvrdil, že má zvláštní, téměř zenovou atmosféru. Dcera Stella McCartney si knížku vybrala jako jedinou věc, kterou by si vzala na pustý ostrov (vedle Bible a Shakespeara), protože jí připomíná, jak je důležitá rodina a svoboda. Veřejně by podle Paulova přání neměla vyjít, dokud žije. Japonsko se mu do hudby dostalo jinak. Na desce McCartney II, která vyšla v květnu 1980, je instrumentálka Frozen Jap. V Japonsku ji raději přejmenovali na Frozen Japanese, protože slovo „Jap“ tam zní urážlivě a mnozí v názvu viděli narážku na zatčení.

Wings se z japonské rány už nevzpamatovali a na jaře 1981 se rozpadli. McCartney o dvacet let později připustil, že si zatčení možná podvědomě přivodil sám, protože hledal způsob, jak kapelu ukončit. Rok 1980, který pro něj začal v tokijské cele, skončil ještě hůř. V prosinci zastřelil Mark David Chapman v New Yorku Johna Lennona.

Do Japonska se Paul vrátil až v březnu 1990 a v tokijské hale Tokyo Dome zazpíval Yesterday znovu, tentokrát pro desítky tisíc lidí. Na pódiu s ním stála i Linda, která kdysi přísahala, že sem už nikdy nepřijede. K nám dorazil poprvé v červnu 2004, kdy jako vůbec první z Beatles vystoupil v Česku, a na pražské Kolbence mu Yesterday zpívalo zhruba padesát tisíc lidí.

Zdroje:

https://www.the-paulmccartney-project.com/interview/paul-mccartney-ten-days-in-the-life/

https://www.thetimes.com/culture/music/article/paul-mccartney-beatles-wings-drugs-bust-gc7f0pd37

https://www.beatlesbible.com/1980/01/16/paul-mccartney-arrested-marijuana-possession-tokyo-japan/

https://www.washingtonpost.com/archive/lifestyle/1980/01/26/ex-japanese-beatle/0c132093-533d-4c3f-a512-6612d2dff6d7/

https://www.the-paulmccartney-project.com/interview/my-life-in-the-shadow-of-the-beatles/

https://www.vice.com/ja/article/kiyoshi-kobayashi-interview/

https://bunshun.jp/articles/-/15705?page=2

https://nikkan-spa.jp/949562

https://www.nikkan-gendai.com/articles/view/book/169047

https://www.the-paulmccartney-project.com/1980/01/80-japan-tour-cancelled/

https://au.rollingstone.com/music/music-news/paul-mccartney-lee-scratch-perry-flashback-29499/

https://www.the-paulmccartney-project.com/1980/02/paul-mccartney-wrote-his-japanese-jailbird-memories/