S hadičkou v srdci si došel na rentgen. Forssmanna za pokus vyhodili, pak dostal Nobelovu cenu

Kdo u nás prodělal infarkt, tomu nejspíš ucpanou tepnu otevřeli tenkou hadičkou zavedenou přes zápěstí nebo třísla. Československo bylo dokonce první zemí na světě, kde se takhle léčí pacienti s infarktem. V roce 1929 ale srdce platilo za nedotknutelné. Nikdo nevěděl, jestli do něj smí vniknout cizí předmět, aniž by se zastavilo. Mladý Werner Forssmann se rozhodl, že to zkusí na sobě. „Po nekonečném zvažování pro a proti jsem se rozhodl jednat, a ten čin se stal mým osudem,“ napsal o mnoho let později v pamětech.

Narodil se 29. srpna 1904 v Berlíně jako jediné dítě právníka Julia Forssmanna, jehož rod pocházel z Finska. Otec narukoval do první světové války a v září 1916 padl v Haliči, když bylo synovi dvanáct let. Chlapce pak vychovávala matka s babičkou v přísném pruském duchu. Silně ho ovlivnil strýc Walter, venkovský lékař z Meklenburska, za kterým jezdil na prázdniny.

V roce 1922 začal studovat lékařství v Berlíně a pokusy na sobě dělal už tehdy. Jeho dizertace zkoumala, jak strava z jater ovlivňuje krev zdravých lidí. Pokusnými osobami byli on sám a jeho kolegové, kteří kvůli tomu denně vypili litr koncentrovaného vývaru z vepřových jater. Ještě víc ho ale fascinovala stará francouzská rytina z roku 1861. Francouzští fyziologové na ní zaváděli hadičku krční žílou až do srdce koně, který u toho klidně stál a po zákroku byl stejně čilý jako předtím. Forssmanna nepřestávalo zarážet, proč to ještě nikdo nezkusil u člověka.

Po promoci chtěl zůstat na univerzitní klinice, jenže vytoužené místo dostal někdo jiný. Tři měsíce proto sloužil na soukromé ženské klinice ve Špandavě, kde ošetřoval horečky v šestinedělí a pomáhal s potraty. Odpoledne prohříval elektrickým proudem chronické záněty, což sám označil za nejtupější zaměstnání, jaké si dovedl představit. Přes známé se mu nakonec podařilo sehnat místo asistenta v nemocnici Auguste-Viktoria-Heim v Eberswalde, asi pětačtyřicet kilometrů od Berlína.

Primář Richard Schneider mu od začátku dával hodně volnosti a svěřoval mu i operace. Forssmann trávil dlouhé noční služby přemýšlením o tom, jak se dostat k srdci. Když se tehdy pacientovi zastavilo, lékaři mu vpichovali adrenalin dlouhou jehlou přes hrudník přímo do srdce. Riskovali přitom, že propíchnou plíci nebo věnčitou tepnu, případně že se krev vylije do osrdečníku a srdce zmáčkne. Forssmann si říkal, že by lék šlo do srdce dopravit mnohem bezpečněji, hadičkou zavedenou žilou od lokte.

Na začátku léta 1929 s nápadem zašel za primářem a požádal ho o pacienta. „Bohužel vám pro takový pokus nemohu dát pacienta,“ odpověděl mu Schneider. Forssmann tedy nabídl sebe, jenže primář zakázal i to. „Co mám říct vaší matce, až vás najdeme mrtvého v rentgenu?“ zeptal se ho. Forssmann neměl žádnou zkušenost s pokusy na zvířatech a bezpečnost zákroku odvodil hlavně z obrázku koně, ale ustoupit nehodlal.

Narazil ale na praktický problém. Potřeboval sterilní nástroje a dost dlouhý močovodový katétr, tedy tenkou gumovou hadičku, jaká se zavádí do močovodu. Všechno bylo zamčené ve skříni a klíč od ní měla operační sestra Gerda Ditzenová. Forssmann si ji několik týdnů získával a vyprávěl jí o svém plánu, až se pro něj nadchla a sama mu nabídla pomoc. Měla jedinou podmínku: pokus se provede na ní.

Vybrali si polední pauzu, kdy kolegové po obědě odpočívali a na chodbách bylo ticho. V malém operačním sále si Ditzenová lehla na stůl a Forssmann ji podle pravidel připoutal, jak se to u pacientů dělávalo. Jak to sám popsal v pamětech, „povolila, a bleskově jsem jí připoutal nohy velkým řemenem tak, aby nedosáhla na přezku, a nasadil jí i pouta na ruce“. Pak předstíral, že jí potírá a znecitlivuje paži, a ve skutečnosti si umrtvil vlastní levý loket.

Rychle si nařízl kůži, odhalil žílu a začal do ní zasouvat naolejovanou hadičku. Ve článku, který o pokusu napsal, uvedl, že necítil žádnou bolest, jen „jemné teplo“ při klouzání katétru po stěně žíly, podobné jako při injekci chloridu vápenatého. Když hadička dorazila pod klíční kost, ucítil tam intenzivní horko a slabě zakašlal. Sestra se na to dívala, křičela, ať přestane, a nemohla nic dělat. Teprve když měl v paži asi třicet centimetrů katétru, odepnul ji se slovy, že je hotovo. Ditzenová zuřila, ale nechala se přesvědčit, a když vyšli na chodbu, pomohla mu hadičku visící z paže schovat.

Rentgen byl o dvě patra níž, v suterénu nemocnice. Forssmann tam došel pěšky, s katétrem v žíle. Později s jistou hrdostí napsal, že cesta byla v jejich nemocnici neobvykle dlouhá a vedla po schodech, ale nebylo to nic nepříjemného. Dole si stoupl za rentgenové stínítko. První snímek ukázal, že hadička do srdce ještě nedosáhla. Sestra proto držela před svítící obrazovkou zrcadlo a Forssmann v něm sledoval, jak katétr posouvá dál, až po celých pětašedesát centimetrů. Pak nechal pořídit snímek, na kterém je špička hadičky jasně vidět v pravé srdeční předsíni.

Zpráva se po nemocnici rozšířila rychlostí blesku. Do rentgenu vtrhl rozespalý a rozcuchaný kolega Peter Romeis, kterého zpráva zastihla v posteli při polední pauze. „Ty idiote, co to proboha děláš?“ křičel a v zoufalství se pokusil vytrhnout mu katétr z paže. Forssmann ho podle vlastních slov musel uklidnit několika kopanci do holeně. Měl rentgenový důkaz, že katétr dosáhl jeho pravé srdeční síně, a ještě se u toho přetahoval s kolegou.

Primář Schneider ho za neposlušnost ostře pokáral, ale pochopil, co jeho asistent dokázal, a pomohl mu výsledek zpracovat. Brzy se naskytla příležitost vyzkoušet metodu i v praxi. Na oddělení umírala mladá žena s hnisavým zánětem pobřišnice po potratu a Forssmann jí katétrem pouštěl léky přímo do srdce. Hadička v ní zůstala šest a půl hodiny, pacientce se na chvíli ulevilo, ale nemoci nakonec podlehla. Pitva ukázala, že katétr srdci ani žilám neublížil.

Schneider se pak snažil Forssmanna dostat k některé z velkých kapacit. Oslovil kardiologa Wilhelma Hise, objevitele části převodního systému srdce, i slavného chirurga Augusta Biera, oba ale stáli před penzí a odmítli. Nakonec ho jako neplaceného dobrovolníka přijala berlínská Charité, nejprestižnější klinika Německa, kterou vedl Ferdinand Sauerbruch. Pátého listopadu 1929 vyšel v odborném týdeníku Klinische Wochenschrift Forssmannův dvoustránkový článek O sondování pravého srdce i s rentgenovým snímkem. Berlínský bulvár z něj hned udělal senzaci o lékaři hazardérovi.

Vzápětí přišel dopis od profesora Ernsta Ungera, který tvrdil, že totéž dělal se svými kolegy už v roce 1912. Kolega Bleichröder si tehdy při pokusu stěžoval na bodavou bolest na hrudi, takže hadička byla nejspíš v srdci, jen to nikdo nenapsal. Unger si postěžoval i Sauerbruchovi, který o článku svého pomocníka předem nic nevěděl. Slavný chirurg ho na místě vyhodil. Forssmann jeho slova zapsal takto: „S takovými kousky se habilitujete v cirkuse, a ne na pořádné německé klinice.“ Necelé tři měsíce po nástupu byl zpátky v Eberswalde.

Forssmann se nevzdal. Začal zkoušet, zda by vstříknutím kontrastní látky do srdce mohl na rentgenu zachytit jeho vnitřní dutiny. Aby si ověřil, že jódový roztok člověku neublíží, nechal si ho několik hodin působit na sliznici úst. Na pokusy potřeboval psy, jenže nemocnice pro zvířata neměla místo, a tak je podle lékaře a historika Lawrence Altmana chovala doma jeho matka. Forssmann je před pokusem uspal, strčil do pytle od brambor a vozil je do nemocnice na motorce. Později mu známý chirurg umožnil pracovat s králíky a psy v berlínské nemocnici v Neuköllnu.

Na sobě zopakoval katetrizaci celkem devětkrát a několikrát si hadičkou vstříkl kontrastní látku do srdce, po které cítil jen podráždění v nose, nepříjemnou chuť a krátkou závrať. Traduje se, že přestal, až když si sedmnácti řezy spotřeboval všechny žíly, které se k tomu hodily. Dobré snímky z tehdejších rentgenů ale nedostal. V dubnu 1931 dostal na kongresu německých chirurgů čtyři minuty, aby své výsledky představil. Sál nezatleskal a do diskuse se nikdo nepřihlásil.

Zatímco Berlín se Forssmannovi smál, v Praze si jeho článek pozorně přečetl internista Otto Klein. Narodil se v roce 1891 v Plzni a vystudoval medicínu na německé části Karlovy univerzity. Za první světové války sloužil jako lékař na východní frontě a pak vedl vojenskou nemocnici v Itálii. Na německé interní klinice pražské Všeobecné nemocnice udělal to, co Forssmann chtěl, ale nesměl. Katétr zaváděl skutečným pacientům.

Při osmnácti pokusech se mu hadička jedenáctkrát dostala až do srdce. Odebíral z něj krev, aby podle takzvaného Fickova principu spočítal, kolik krve srdce za minutu přečerpá. U zdravých srdcí mu vyšlo čtyři a půl až necelých sedm litrů. Výsledky přednesl v listopadu 1929 v Praze a na jaře 1930 na sjezdu internistů ve Wiesbadenu. Forssmanna v článku řádně citoval jako průkopníka. Čeští kardiologové dnes jeho práci označují za vůbec první diagnostickou katetrizaci srdce na světě. Kleinův šéf, profesor Nonnenbruch, pro to ale neměl pochopení a další pokusy mu zakázal.

Sauerbruch vzal Forssmanna po kongresu ještě jednou, opět bez platu, a na začátku roku 1932 ho pro nedostatek vědecké iniciativy odsunul pryč. Forssmann se smířil s tím, že kardiologie pro něj skončila, a dal se na chirurgii a urologii. V Mohuči poznal uroložku Elsbet Engelovou, se kterou se v roce 1933 oženil a měl šest dětí. Už 1. srpna 1932, půl roku před Hitlerovým nástupem k moci, vstoupil do NSDAP a později i do SA. Sám to vysvětloval tím, že hledal otcovskou postavu, kterou mu vzala válka, a lákala ho i kariéra. Asi v roce 1938 mu ale Karl Gebhardt, osobní lékař Heinricha Himmlera, nabídl podporu výzkumu včetně „pokusných osob“. „Používat bezbranné pacienty jako pokusné králíky byla cena, kterou bych za splnění svých snů nikdy nebyl ochoten zaplatit,“ napsal Forssmann. Gebhardt později léčil v Praze postřeleného Reinharda Heydricha. Po jeho smrti dělal v Ravensbrücku pokusy na vězenkyních, kterým lámal nohy a infikoval rány, a v roce 1948 byl za to oběšen.

Forssmann prošel válkou jako zdravotní důstojník v Polsku, Norsku i na východní frontě. Na jejím konci si sám vystavil falešný pochodový rozkaz, dostal se přes Labe a vzdal se Američanům. Domů do Švarcvaldu se v říjnu 1945 vrátil podle vlastních slov unavený a zlomený. Spojenci mu na tři roky zakázali praxi a denacifikační komise ho zařadila mezi takzvané přisluhovače, a tak pomáhal manželce v její venkovské ordinaci. V roce 1950 se s ní usadil v lázeňském městě Bad Kreuznach, velkém zhruba jako Kolín, a léčil tam ledviny a močové cesty.

Mezitím se jeho metoda vydala do světa bez něj. Od roku 1941 z ní André Cournand a Dickinson Richards z Kolumbijské univerzity v New Yorku udělali spolehlivý nástroj. Měřily se jím tlaky v srdci, odebírala krev a odhalovaly vrozené vady. Cournand v prvním článku výslovně napsal, že první byl Němec Forssmann. Forssmann o tom dlouho nic nevěděl. Až na začátku padesátých let v dětské nemocnici v Basileji viděl, že se jeho nápad běžně používá. V roce 1954 dostal medaili od východoberlínské akademie věd a poctu na sjezdu chirurgů, takže úplně zapomenutý nebyl.

V říjnu 1956 oznámili ve Stockholmu, že Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství dostanou Cournand, Richards a Forssmann. Podle jedné verze ho zpráva zastihla, když zrovna operoval ledvinu, podle jiné ho telefonát vytáhl z hospody. Nobelova komise prý měla potíže neznámého lékaře vůbec najít. „Cítím se jako vesnický farář, kterému právě oznámili, že se stal kardinálem,“ řekl novinářům. Odměna 38 633 dolarů se dělila mezi tři. Na Forssmanna připadlo v dnešních penězích kolem tří a půl milionu korun.

Při předávání v prosinci 1956 zaznělo ve slavnostní řeči, že Forssmann nedostal potřebnou podporu, ale naopak kritiku tak přehnaně tvrdou, že mu vzala chuť pokračovat. Ve své přednášce pak Forssmann férově zmínil i Ungera a jeho kolegy a také pražského Kleina. Klein však v sále neseděl. Jako Žid odešel v březnu 1939, těsně před okupací, přes Británii do Argentiny a vedl oddělení v nemocnici v Buenos Aires. Nobelova komise o jeho práci podle českých kardiologů vůbec nevěděla. V roce 1964 přijel jako třiasedmdesátiletý do Prahy na evropský kardiologický kongres a náhodou potkal profesora Jiřího Widimského. Byl dojatý, že ho tu někdo zná a že nebyl zapomenut.

V roce 1958 se Forssmann stal primářem chirurgie v Evangelické nemocnici v Düsseldorfu, ale vítání se nedočkal. Jeho předchůdce nechtěl odejít, ke slavnému nováčkovi se lepila pověst venkovského doktora bez chirurgické praxe a místní lékaři mu odmítali posílat pacienty. Kuratorium nemocnice po zkušební době chtělo, aby nositel Nobelovy ceny složil zkoušku způsobilosti. Když to lékařská komora odmítla, dalo mu výpověď. Spor nakonec urovnalo rozhodčí řízení a Forssmann na místě vydržel až do penze v roce 1969.

Zemřel 1. června 1979 ve švarcvaldském Schopfheimu na infarkt. Ironií osudu ho zabila nemoc, při jejíž dnešní léčbě hrají katétry zásadní roli. K jejich využití kdysi pomohl otevřít cestu. Na náhrobku, který sdílí s manželkou, stojí latinsky Aut pulvis aut cinis aut nihil - prach, popel, nebo nic.

Nemocnice v Eberswalde dnes nese jeho jméno. A profesor Jiří Widimský, který kdysi v Praze potěšil zapomenutého Otto Kleina, měl syna Petra. Ten pomáhal vybudovat českou síť center, kde dnes katétrem zachraňují lidi s infarktem ve dne v noci.

Zdroje:

https://www.lidovky.cz/domov/kuriozita-v-zajmu-nemocnych.A090713_000092_ln_noviny_sko

https://www.aktuality.sk/clanok/0HSm2zf/ako-sa-lekari-dostali-do-srdca/

https://www.spektrum.de/news/der-doktor-der-sich-selbst-einen-katheter-ins-herz-legte/1628568

https://www.medmuseum.siemens-healthineers.com/en/stories-from-the-museum/cardiac-catheterization

https://www.ardalpha.de/wissen/geschichte/historische-persoenlichkeiten/werner-forssmann-nobelpreis-herz-katheter-102.html

https://www1.wdr.de/stichtag/stichtag3786.html

https://www.nobelprize.org/prizes/medicine/1956/forssmann/biographical/

https://www.deutsche-biographie.de/dbo046061.html

https://academic.oup.com/eurheartj/article-abstract/41/13/1323/5814228

https://www.denik.cz/zdravi/ikem_angioplastika_vyroci.html