Článek
Historka zní takhle. Třetího června 1914 vystoupal třiačtyřicetiletý slovenský přistěhovalec na střechu dvanáctipatrové budovy ve Washingtonu, kde na něj dole čekali úředníci patentového úřadu a zástupci armády. Na hrudi měl připnutou podivnou kovovou konstrukci s plátnem. Skočil, konstrukce se rozevřela jako deštník a on bezpečně přistál. Pak prý skočil ještě z letadla z výšky 600 metrů. Tak to stojí ve slovenských encyklopediích i v článcích k výročím. Doložit se z toho dá jediná věc, a to datum.
Štefan Banič se narodil 23. listopadu 1870 v Neštichu, dnes části Smolenic u Trnavy, v rodině malého rolníka. Po obecné škole pracoval na statku hraběte Pálffyho, pak se vyučil zedníkem a stavěl na Smolenickém zámku, romantickém sídle v Malých Karpatech, které dnes slouží Slovenské akademii věd jako kongresové centrum. Z práce na panství ho ale vyhodili kvůli tomu, co si myslel o maďarizaci a o Apponyiho zákonech, které v roce 1907 omezily výuku ve slovenštině. Ještě téhož roku, ve třiceti sedmi letech, odjel za prací do Ameriky.
Nebyl zdaleka sám. Ze Slovenska tehdy odcházelo do zámoří až padesát tisíc lidí ročně a americké přístavy mezi lety 1899 a 1913 zaregistrovaly přes 451 tisíc přistěhovalců, kteří se hlásili ke slovenské národnosti. Banič už byl ženatý, ale do Ameriky odjel sám. Jeho jediný syn Ján se narodil až po jeho návratu, o třináct let později.
Horník, který se večer učil anglicky
V Americe nejdřív pracoval na farmách a v dolech, až se usadil v Greenville v okrese Mercer na západě Pensylvánie. Byl tam horníkem, kameníkem a nakonec dělníkem ve strojírně, kde si ho všimli jako zlepšovatele. Večer chodil na průmyslovou školu a naučil se anglicky. Údajně tam měl i románek s nějakou Polkou, ale jeho pravnučka, fotografka Silvia Vaculíková, tomu moc nevěří. „Doma sa však o takých veciach veľmi nehovorilo,“ řekla deníku Pravda.
Noviny byly tehdy plné letadel. Bratři Wrightové létali od roku 1903, Francouz Louis Blériot v roce 1909 přeletěl kanál La Manche a o odvážných aviaticích se psalo skoro denně. Ti aviatici ale často umírali, protože když jim ve vzduchu selhal motor nebo se letadlo rozpadlo, neměli kam utéct. V roce 1912 viděl Banič na vlastní oči leteckou nehodu. Podrobnosti se nedochovaly, nevíme ani, kde to bylo a jestli pilot přežil. Podle pozdějších životopisců ho ale ta chvíle přiměla přemýšlet, jak by se letec mohl zachránit.
Nebyl jediný, koho to tehdy trápilo. V Petrohradě viděl v roce 1910 zahynout slavného pilota Lva Macijeviče divadelní herec Gleb Kotělnikov, vrhl se do konstrukce padáku, vložil do ní všechny úspory a hned v roce 1911 měl hotový padák složený v batohu na zádech. Čtvrtého února 1912 vystoupal na první plošinu Eiffelovy věže pařížský krejčí Franz Reichelt, rodák z českého Štětí, v obleku, který se měl ve vzduchu rozevřít v padák. Policie mu povolila pokus jen s figurínou a přátelé ho až do poslední chvíle přemlouvali, ať neskáče sám. Skočil, oblek se neotevřel a Reichelt dopadl z výšky 57 metrů na zem. Kamery to natočily a týdeníky jeho smrt promítaly v kinech. O měsíc později seskočil Američan Albert Berry nad St. Louis z letadla ve výšce 460 metrů s padákem, který měl uložený v plechové nádobě pod trupem, a přežil.
Deštník připnutý na hrudi
Banič na to šel jinak než ostatní. Místo látkové kopule, která visí nad hlavou na šňůrách, postavil kostru podobnou deštníku. Podle patentu se letec navlékl do popruhů pod pažemi, kolem pasu a mezi nohama. Na hrudi měl připevněná žebra z teleskopických trubek, která držely pružiny, a pod nimi bylo napnuté plátno. Vpředu bylo plátno vykrojené, aby letec viděl, kam padá. Šňůrkami mohl jednotlivá žebra stáhnout, zmenšit tak plochu a zrychlit pád, a mohl si tak lehce ovlivnit, kde přistane. Když konstrukci nepotřeboval, celá se složila do malého prostoru. Jeden slovenský web o ní po letech napsal, že víc než dnešní padák připomíná výbavu komiksového Batmana.
Pomáhat mu měl inženýr František Jankovič z Klčovan u Trnavy, který vystudoval v Americe, ale i to víme jen z pozdějších vyprávění. Historik parašutismu Emil Tencer pak Baničův vynález prý označil za první použitelný letecký padák, protože podle něj vyřešil takzvané plavání ve vzduchu. Banič svému vynálezu zřejmě opravdu věřil. Zkoušel ho na sobě, nejspíš nejdřív někde v Greenville, ale ani to nikdo nezdokumentoval.
Třetí červen 1914 je skutečně důležité datum. Toho dne Banič podal přihlášku svého vynálezu na americký patentový úřad. Stojí to černé na bílém v patentovém spisu, kde je kolonka s datem podání. O skoku samotném ale nikdo nenašel jediný dobový novinový článek, fotografii ani úřední zápis. Prameny se dokonce neshodnou ani na tom, z jak vysoké budovy Banič skočil. Podle některých měla patnáct pater, podle jiných jednačtyřicet.
Jenže v tehdejším Washingtonu žádná taková budova nestála. Americký Kongres v roce 1899 a znovu v roce 1910 zákonem omezil výšku domů v hlavním městě, na obchodních ulicích nejvýš na 130 stop, tedy asi na čtyřicet metrů. Agentura TASR uvádí jako pravděpodobné místo skoku budovu Cairo z roku 1894, kvůli které byl první zákon vůbec přijat. Cairo měla dvanáct pater a dodnes je nejvyšším obytným domem Washingtonu. Jednačtyřicetipatrový dům v americkém hlavním městě nestojí ani dnes.
Slovenské texty také tvrdí, že patentový úřad tehdy vyžadoval praktické předvedení, a proto musel Banič skočit. Americký patentový úřad ale od vynálezců od roku 1880 nechtěl ani zmenšený model a k udělení patentu stačil popis a výkresy. Neznamená to, že Banič neskočil. Mohl skočit z menší výšky, jinde nebo jindy a vyprávění se během let mohlo zvětšit. Datum podání patentu se ale s datem skoku nápadně shoduje, takže je možné, že se jedno slilo s druhým. Deník Pravda k výročí přiznal, že se Baničův příběh pro nedostatek historických pramenů poddává spíš fikci než řeči faktů. A dodal, že by z Baniče někdo zřejmě rád udělal slovenského Járu da Cimrmana.
Patent za pár dolarů
Patent dostal 25. srpna 1914 pod číslem 1 108 484, tedy za necelé tři měsíce od podání. „Budiž známo, že já, Stephan Banic, poddaný císaře Rakouska-Uherska, bydlící v Greenville v okrese Mercer ve státě Pensylvánie, jsem vynalezl jistá nová a užitečná zlepšení padáků,“ začíná listina, kterou podepsal před dvěma svědky. Na svou konstrukci získal ve Spojených státech sedmnáctiletou patentovou ochranu. V Evropě mezitím už měsíc zuřila válka.
Co se dělo dál, víme zase jen z vyprávění. Banič prý patent přenechal americké armádě, podle jedněch za pár dolarů, podle druhých úplně zadarmo. Za odměnu se stal čestným členem Americké společnosti pro podporu letectví. Americké krajanské weby pak tvrdí, že jeho padák byl standardní výbavou amerických letců za první světové války a zachránil spoustu životů. Pensylvánský Senát v roce 1989 v usnesení napsal, že mnozí veteráni vděčí za život Štefanu Baničovi.
Ve skutečnosti americké letectvo padák tohoto typu nikdy nepoužilo. Podle leteckého historika Dana Abbotta začali američtí piloti padáky nosit až po válce, a to padáky jiné konstrukce. Baničův deštník s kovovými žebry byl na kokpity tehdejších letadel příliš objemný a pilot by ho na sobě v letadle těžko měl.
Prý všechno prohrál v kartách
V roce 1920, po třinácti letech, se Banič vrátil domů. Odjížděl z Uherska, vracel se do nového Československa. Ve Smolenicích ho nečekala sláva, ale klevety. Po vsi se šířilo, že v Americe zbohatl a všechno pak prohrál v kartách. Nastoupil jako zednický mistr a střelmistr v místním lomu a ve volném čase se staral o ovocné stromy. Narodil se mu jediný syn Ján.
Ještě jednou se jeho jméno objevilo v novinách. V roce 1929 objevil Ján s kamarády v kopcích nad Smolenicemi krápníkovou jeskyni Driny, dnes přístupnou veřejnosti, a Banič jim prý odstřelem otevřel chodbu dovnitř. O padáku doma skoro nikdo nevěděl. Štefan Banič zemřel 2. ledna 1941 v rodném Neštichu, uprostřed války a skoro zapomenutý.
Slavný se stal až po smrti. V roce 1970, ke stému výročí jeho narození, mu odhalili pomník před bratislavským letištěm. O pět let později jeho příběh oprášil historik Štefan Jastrabík v knize o Smolenicích. Když se letiště přestavovalo, pomník zmizel i s parčíkem, aby uvolnil místo parkovišti. Podle Pravdy si toho z Bratislavanů nevšiml nikdo kromě několika příbuzných a bývalých výsadkářů. Na letiště se vrátil až v roce 2019. Ve Smolenicích mu výsadkáři v roce 2006 postavili další pomník a na hřbitově má náhrobek ve tvaru padáku. Slovenská národní banka mu v roce 2020 věnovala stříbrnou desetieurovou minci, na které je padák z jeho patentu.
Americké Greenville si na něj vzpomnělo v roce 1989, k 75. výročí patentu, oslavou, na kterou přijeli i důstojníci armády a letectva, a o rok později dostalo bronzovou pamětní desku. Slovák Slavo Mulík, který v Americe udělal přes dva tisíce seskoků, pak založil nadaci, která na Baničovu počest uděluje parašutistům medaile.
Čeští diváci ho mohli poznat z televizního filmu Miliónový chlap, který v roce 1987 natočil režisér Peter Hledík a Baniče v něm hrál Jiří Kodeš.
Zdroje:
https://spravy.pravda.sk/domace/clanok/288312-ukazal-americanom-ako-sa-da-padat-pomaly/
https://dennikn.sk/1296821/historik-stefan-banic-mal-technicky-talent-ale-moderny-padak-nevynasiel/
https://hnonline.sk/history/starsie-dejiny/541438-mytus-o-slovenskom-vynalezcovi-banicovi-muz-ktory-nevymyslel-padak
https://www.idnes.cz/technet/technika/stefan-banic-padak-vynalez-patent-zednik.A211208_143959_tec_technika_alv
https://www.irozhlas.cz/node/5937961
https://www.teraz.sk/spravy/pred-110-rokmi-predviedol-stefan-banic/799106-clanok.html
https://sita.sk/slovak-banic-ziskal-pred-storocim-americky-patent-na-padak/
https://www.bts.aero/o-letisku/press/tlacove-spravy/odhalenie-pomnika-stefana-banica-a-zakladneho-kamena-terminalu/
https://spectator.sme.sk/culture-and-lifestyle/c/stefan-banic-the-slovak-often-called-the-inventor-of-parachute
https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/berrys-leap-111412656/
