Článek
Vladimír Hrabánek se narodil 22. ledna 1938 v Praze do rodiny šoféra. Nic v jeho původu nenasvědčovalo tomu, že by měl jednou patřit k nejvýraznějším postavám legendárního divadla Semafor.
Vyučil se frézařem v pražském ČKD Sokolovo a v oboru také pracoval. Už během učňovských let ho ale pohltilo ochotnické divadlo. Později získával další zkušenosti na scéně Malého avantgardního jeviště.
Zatímco jeho vrstevníci směřovali po vyučení do továren, Hrabánka večer co večer táhlo za oponu. Nejdřív jako ochotníka, potom jako člověka, který chtěl v divadle zůstat natrvalo.
Konkurz, který nevyšel
V roce 1960 se přihlásil do konkurzu na doplnění souboru tehdy mladého divadla Semafor. Hledali se hlavně lidé, kteří uměli zpívat, a Hrabánek neuspěl.
Místo aby odešel, nabídl se alespoň jako kulisák a technikář. Semafor ho přijal. Profesionální smlouvu podepsal 16. května 1960.
Nebyl angažován jako herec. Měl pracovat v zákulisí, starat se o techniku a kulisy, ale v pracovní náplni měl i povinnost zaskočit v malých rolích, když bylo potřeba.
Právě z této nenápadné smlouvy se zrodilo jedno z nejdelších angažmá v dějinách Semaforu.
Zpočátku dělal všechno, co bylo třeba. Tahal kulisy, pracoval jako rekvizitář, pomáhal s technikou a objevoval se v drobných jevištních výstupech. Když se Semafor plně profesionalizoval, stal se inspicientem a hercem.
Postupně se vypracoval na hrajícího inspicienta, asistenta režie, intendanta a spolurežiséra. Staral se také o výpravu představení a s Jiřím Suchým spolurežíroval hru Únos turecké houslistky.
Semafor pro něj nebyl jen zaměstnání. Byl to celý svět, ve kterém se vyznal od jeviště přes šatny až po sklad kulis. V divadle působil téměř padesát sezon, od roku 1960 až do své smrti.
Muž, kterému se svěřoval Jiří Suchý
Jiří Suchý si k Hrabánkovi během let vybudoval mimořádně blízký vztah. Nevnímal ho jen jako technika nebo kolegu, ale jako člověka s mimořádně praktickým pohledem na život.
„Měl takový svůj selský rozum, selskou moudrost, a já jsem se mu kolikrát svěřoval se svými problémy, se kterými jsem nešel ani za psychologem,“ řekl Suchý.
Hrabánek si získal soubor svou dobrosrdečností, přímým jednáním a smyslem pro humor. Herci ho zvali na zkoušky, protože dokázal přesně pojmenovat, co v inscenaci nefunguje.
Z muže, kterého Semafor původně nechtěl jako herce, se tak stal člověk, bez něhož se neobešel provoz divadla ani řada jeho inscenací.
S Janem Werichem se pojí věta, která se v souvislosti s Hrabánkem často připomíná: „Každé divadlo musí mít svého Hrabánka.“
Ať už ji Werich pronesl přesně v této podobě, nebo se z ní časem stalo divadelní rčení, vystihuje Hrabánkovu roli dokonale. Nebyl hvězdou plakátů, ale byl mužem, který divadlo držel pohromadě.
Diváci si ho pamatovali i z foyeru. Před představením je osobně vítal u dveří, často v papučích. Na jevišti hrál v inscenacích Čarodějky, Sladký život blázna Vincka, Revizor v šantánu, Nevěsta předaná Kubovi, Smutek bláznivých panen a Poslední štace. Právě v některých z těchto rolí dostal větší prostor než ve filmu.
Filmový mistr epizod
Vedle Semaforu se prosadil i ve filmu. Jeho filmografie se blíží osmi desítkám epizodních postav. Hlavní roli nikdy nedostal, přesto si ho diváci pamatují lépe než řadu herců, kteří stáli v titulcích výš.
Měl chraplavý hlas, jadrný projev a zvláštní schopnost vytvořit z několika vět celou postavu. Režiséři ho obsazovali jako dělníky, řemeslníky, řidiče, taxikáře, prodavače, hostinské, zřízence nebo strážné.
Objevil se ve filmech Transport z ráje, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Svatba jako řemen, Marečku, podejte mi pero!, Adéla ještě nevečeřela, Tři veteráni, Vesničko má středisková nebo S čerty nejsou žerty.
V Marečku, podejte mi pero! hrál svářeče Horu, spolupracovníka Kroupy staršího. Ve Vesničko má středisková ztvárnil školníka Pavlíčka. V Třech veteránech byl velitelem stráže. Byly to malé výstupy, ale přesně takové, v nichž dokázal zanechat stopu.
Objevoval se také v seriálech Arabela, Létající Čestmír, Chlapci a chlapi, Zdivočelá země nebo Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.
Jednu z posledních filmových rolí mu nabídl Václav Vorlíček v rodinné komedii Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko z roku 2001. Hrabánek v ní hrál barona.
Vladimír Hrabánek byl známý svérázným humorem a bezprostředností. Kolegové mu říkali Hraboš a vzpomínali na něj jako na člověka, který dokázal odlehčit napjatou zkoušku, provozní malér i obyčejný den v divadle.
Sám měl rád historky ze zákulisí, drobné absurditky i lidské slabosti. Nebál se mluvit o vlastním životě s nadsázkou a nikdy se nestylizoval do role velkého umělce. Možná právě proto působil tak věrohodně na jevišti i před kamerou.
Vzpomínky na pětačtyřicet let v Semaforu shrnul v knize Sloužil jsem v Semaforu, kterou vydala Mladá fronta v roce 2005. Nebyla to strohá kronika divadla, ale osobní vyprávění o lidech, kteří Semaforem prošli, o Jiřím Suchém, Jiřím Šlitrovi, hercích, zpěvácích a zákulisí.
Vladimír Hrabánek zemřel 21. srpna 2008 v Praze ve věku sedmdesáti let. Podlehl těžké nemoci. Poslední rozloučení se konalo 28. srpna přímo v divadle Semafor v Dejvické ulici. Nad jeho rakví promluvil Jiří Suchý. Poté následovala mše v Kartuzích na Mladoboleslavsku, kde měl Hrabánek chalupu.
Zdroje:
https://www.jiri-suchy.cz/vladimir-hrabanek/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/1449/vladimir-hrabanek
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/ve-veku-70-let-zemrel-herec-vladimir-hrabanek-156597
https://www.ceskatelevize.cz/lide/vladimir-hrabanek/
https://www.mlp.cz/katalog/titul/slouzil-jsem-v-semaforu/2509530
https://www.kinobox.cz/osobnosti/19473-vladimir-hrabanek
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/vladimir-hrabanek-56798
