Utekla indiánům a její společnice ji pak chtěla zabít. Mary Inglesová došla domů po 42 dnech nahá

Mary Draperová se narodila v roce 1732 ve Filadelfii irským přistěhovalcům a dětství strávila na tehdejší hranici osídlení ve Virginii. Otec jí zmizel na lovecké výpravě na západ a už se nevrátil. Mary neměla sestru, a tak trávila dny s bratrem Johnem venku. Rodinné historky tvrdí, že přeskočila plot stejně dobře jako on, z místa vyskočila skoro do výšky vlastní hlavy a do sedla se vyhoupla bez pomoci, rovnou ze země. Ve stáří to prý ráda vyprávěla vnoučatům. Netušila, jak moc se jí takové schopnosti jednou budou hodit.

V osmnácti, v roce 1750, se vdala za o tři roky staršího Williama Inglese. Podle rodiny to byla vůbec první svatba bílých osadníků za pohořím Allegheny. Usadili se s Draperovými v malé osadě Draper's Meadows, kde dnes stojí kampus univerzity Virginia Tech. Okolní lesy tehdy patřily indiánům, osadníků tu bylo jen pár rodin a do nejbližší pevnosti to bylo daleko. Inglesovým se narodili dva synové, Thomas a George.

Mezitím mezi Brity a Francouzi propukla válka o severoamerické vnitrozemí, tatáž, kterou čeští diváci znají z filmu Poslední Mohykán. Indiánské kmeny se v ní přidaly na obě strany. Jen tři týdny před tím, než válka dorazila do Draper's Meadows, utrpěla britská armáda generála Braddocka u řeky Monongahela drtivou porážku od Francouzů a jejich indiánských spojenců. Mezi důstojníky, kteří z masakru vyvázli, byl i třiadvacetiletý George Washington.

Ráno 30. července 1755 byli muži z osady na poli, kde se sklízelo obilí. Ze severu, od řeky Ohio, se mezitím k domům připlížila zhruba šestnáctičlenná skupina válečníků z kmene Šavanů, spojenců Francouzů. Nejdřív je zahlédla Maryina švagrová Bettie. Vběhla do domu pro spící dítě a pokusila se utéct zadem, jenže kulka jí přerazila pravou ruku. Útočníci ji dostihli a dítě zabili.

Maryina matka zemřela, stejně jako plukovník James Patton, velitel místní milice, který prý stihl dva útočníky ještě zasáhnout šavlí. Zahynul i soused z vedlejšího stavení. William Ingles uviděl nad osadou kouř a běžel neozbrojený k domu, ale za ním se pustili dva válečníci s tomahavky. Na útěku lesem přeskočil padlý kmen, zakopl a zůstal ležet. Pronásledovatelé kmen oběhli a přeběhli ho. Ani si nevšimli, že jim zmizel. Šavané odešli s koňmi naloženými kořistí a s pěti zajatci: s třiadvacetiletou Mary, jejími syny Thomasem (4) a Georgem (2), zraněnou Bettie a sousedem Henrym Leonardem. Domy za sebou zapálili.

Cesta k řece Ohio trvala měsíc. Mary směla jet na koni a vézt děti, protože s ní podle syna jednali ohleduplněji než s ostatními. Měla na starosti zraněnou Bettie a indiáni ji posílali samotnou do lesa sbírat kostival, ze kterého dělala obklady na přeraženou ruku. „Říkala, že měla často příležitost utéct, ale nedokázala opustit své děti,“ zapsal později její syn John. (Mary sama nejspíš psát neuměla, a tak celý příběh známe hlavně z jeho vyprávění sepsaného v roce 1824.) Podle pravnuka měla Mary dost rozumu i taktu na to, aby před únosci hrála poslušnou a byla užitečná, a jednali s ní proto lépe než s ostatními.

Po cestě se zastavili u solného pramene nad ústím řeky Kanawha a zajatci tam museli v kotlících odpařovat slanou vodu a získávat z ní sůl (Maryin pravnuk o sto let později vyráběl sůl jen pár set metrů od toho místa). Po měsíci došli do hlavní šavanské vesnice u soutoku řek Ohio a Scioto. Zajatci tu podle zvyku museli proběhnout uličkou mezi dvěma řadami mužů, žen a dětí, kteří je šlehali pruty a holemi. Bettie s nezahojenou rukou běžet musela. Mary to odpustili.

Za pár dní si válečníci zajatce rozdělili. Čtyřletého Thomase odvedli někam k Detroitu, malého George neznámo kam a Bettie do jiné vesnice. Mary už své syny nesměla vídat. Zůstala sama mezi cizími lidmi, jejichž řeči nerozuměla, a musela vařit, pracovat a napínat kůže.

Pak do vesnice přijeli francouzští obchodníci s plátnem a Mary, která uměla dobře šít, jim začala šít košile. Kostkované košile byly u Šavanů tehdy velmi oblíbené. Když jeden z mužů dostal hotovou košili, nasadil si ji prý na tyč a běžel s ní přes celou vesnici, aby všem ukázal, jak šikovnou bílou ženu tu mají.

Asi po třech týdnech vyrazila skupina Šavanů s Francouzi do Big Bone Lick, solného bažiniska na území dnešního Kentucky, a vzala s sebou i Mary a další zajatce. Místo nese jméno po obřích kostech, které tam ležely všude kolem: tisíce let tu do bahna zapadala pravěká zvířata, mamuti a mastodonti, která chodila lízat sůl. Kly dlouhé dva a půl metru a žebra velká jako trámy pozdější průzkumníci používali jako tyče na stany.

Mary tu znovu vařila sůl a dozrálo v ní rozhodnutí. „Rozhodla se, že je opustí a pokusí se dostat domů, nebo zemře v lesích,“ napsal syn. Získala pro útěk další zajatkyni, starší ženu, které rodina později říkala „stará Holanďanka“. Jméno se nedochovalo. Holanďanka ji nejdřív zrazovala a nedivme se jí. Uprchlé zajatce, které indiáni chytili, čekal často krutý trest a obchodníci z té doby popisují, jak jednu dopadenou zajatkyni před celou vesnicí ubili a skalpovali. Nakonec ale Holanďanka dostala strach, že zůstane mezi indiány sama, a přidala se.

Někdy kolem 19. října 1755 si obě ženy vyprosily, že půjdou do lesa sbírat divoké hrozny. S sebou měly deku, tomahavk a nůž. Nic dalšího si vzít nemohly, aby nevzbudily podezření. „Často jsem slyšel matku vyprávět, že si vyměnila tomahavk s jedním ze tří Francouzů, kteří seděli na jedné z těch velkých kostí a louskali vlašské ořechy,“ zapsal syn. Mary prostě směnila tupý tomahavk za ostřejší a odešla. Když se ženy večer nevrátily, indiáni je hledali a nakonec usoudili, že zabloudily nebo je sežrala zvěř.

Jediným vodítkem byla řeka Ohio. Mary věděla, že když po ní půjde proti proudu, dojde k ústí Kanawhy a odtud k řece New River a k domovu. Po čtyřech nebo pěti dnech došly naproti šavanské vesnici. Na jejich břehu stál opuštěný srub s trochou kukuřice a v ohradě se pásl starý kůň se zvonečkem na krku. Zvoneček ucpaly listím, naložily na koně kukuřici a vyrazily dál, s vesnicí na dohled. Ten den kolem nich prošla skupina indiánských lovců a ženy jen zázrakem zůstaly v houští neviděné.

U první větší řeky, kterou nešlo přebrodit, šly několik dní proti proudu, až narazily na hromadu naplavených klád, která vedla napříč tokem. Holanďanka trvala na tom, že kůň přejde. Uprostřed se mu ale nohy propadly mezi kmeny a zůstal tam viset, neschopný pohybu. Musely ho nechat jeho osudu. Holanďanka mu sundala zvoneček a z nepochopitelných důvodů ho nesla s sebou celou cestu (o tom zvonečku ještě uslyšíme).

Tohle se pak opakovalo u každého přítoku. Ohio je široká řeka a do ní ústí desítky dalších. Když přítok nešel u ústí přebrodit, musely jít proti proudu, někdy celé dny, a pak zase zpátky. Historici napočítali na jejich cestě nejméně 145 řek a potoků. Ani jedna z žen přitom neuměla plavat, a tak hledaly brody a jednou si prý dokonce svázaly klády do voru. Měly ale štěstí v tom, že byl podzim a voda byla neobvykle nízká.

Živily se vlašskými ořechy, divokými hrozny a sladkými plody stromu, kterému Američané říkají pawpaw. Když nenašly nic, vyhrabávaly kořínky, o kterých netušily, jestli nejsou jedovaté. Jednou podle dobových novin narazily na indiána, který u cesty stahoval jelena. Schovaly se za kmen, jenže lovcův pes na ně začal štěkat. Indián se vyděsil, rychle dodělal práci a utekl, a zvíře tam nechal. Ženy se poprvé po týdnech najedly masa. Mokasíny se jim postupně rozpadly, šaty potrhalo trní, a když se ochladilo, spaly v dutých kmenech nebo pod skalními převisy, zahrabané v listí.

Hlad a vyčerpání změnily Holanďanku k nepoznání. Vyčítala Mary, že ji přemluvila k útěku a že kvůli ní obě zemřou v lesích. Byla mnohem větší a silnější a několikrát se ji pokusila zabít. Mary ji pokaždé uklidnila laskavými slovy a slíbila jí prý i peníze od tchána, až se dostanou domů. U ústí Kanawhy, kde měly ženy za sebou jen o málo víc než polovinu cesty, se zdálo, že spolu dojdou.

Někdy kolem 26. listopadu, asi šedesát až osmdesát kilometrů od domova, se ale Holanďanka na Mary znovu vrhla, tentokrát vážně s úmyslem ji zabít. Newyorské noviny New-York Mercury v únoru 1756 napsaly, že se ji pokusila zabít, „jak se předpokládalo, aby ji snědla; ale ona se po prudkém zápasu vyprostila a utekla“.

Mary se schovala pod říčním břehem a čekala, až Holanďanka půjde dál. Když se setmělo a vyšel měsíc, uviděla u břehu kánoi napůl zasypanou listím a hlínou. Podle syna to byla tatáž kánoe, ve které je indiáni převáželi přes řeku cestou do zajetí. Pádlo v ní nebylo, a tak si Mary našla odštípnutou desku z vyvráceného stromu. Kánoi nikdy předtím neřídila, ale po několika pokusech se jí to podařilo a přeplula na druhý břeh.

Tam našla opuštěný srub lovců a políčko, na kterém kukuřici sežrali bizoni a medvědi. Ráno vyhrabala ze země dva malé tuříny, první skutečné jídlo po dlouhé době. Pak se na protějším břehu objevila Holanďanka. Prosila a zapřísahala se, že jí neublíží, jen ať se pro ni vrátí. Mary chvíli váhala, ale nakonec usoudila, že bude bezpečnější nechat mezi nimi řeku. Pokračovala sama.

Z šatů jí už nezbylo nic, byla bez oblečení a začal padat sníh. Noci trávila v dutých kmenech, kam si nanosila listí. Nohy měla omrzlé a tak oteklé, že sotva chodila. Pak jí cestu zatarasil skalní útes, který spadal kolmo do řeky. Zkusila ho obejít vodou, ale byla tam hluboká tůň. Noc přečkala na holé skále, mokrá a promrzlá. Ráno se nemohla skoro postavit, ale začala lézt nahoru, krok za krokem, celý den. Několikrát se prý podívala dolů a lákalo ji pustit se a mít konečně pokoj. Nepustila se!

Za útesem uviděla kukuřičné políčko a začala volat. Na poli zrovna sklízel kukuřici Adam Harman se dvěma syny, bývalý soused z Draper's Meadows. Když uslyšeli ženský hlas, popadli pušky, protože se báli, že je to indiánská léčka. Pak Harman hlas poznal. Znal ho z dob, kdy byli sousedé, a nemohl věřit vlastním uším. Podle pravnuka Mary v tu chvíli omdlela.

Harmanovi ji odnesli do srubu, zahřáli jí nohy v teplé vodě a krmili ji zvěřinou a polévkou jen po lžičkách, aby se po dlouhém hladovění nepřejedla. Druhý den ráno Harman zabil mladý kus dobytka, jen aby jí mohl uvařit hovězí vývar, o kterém slyšel, že je pro vyhladovělé nejlepší. Mary byla na cestě 42 a půl dne. Podle syna ušla sedm až devět set mil, přes tisíc kilometrů, moderní odhady počítají s osmi sty až tisícem kilometrů. Zhruba tolik je z Prahy do Paříže, jenže bez cest, map, kus i bez oblečení a bot.

Do pevnosti Dunkard's Bottom ji Harman odvezl na koni. Manžel tam nebyl. S jejím bratrem odjel k Čerokíům, aby přes ně zjistil něco o zajatých rodinách a vykoupil je. Vraceli se s nepořízenou a noc strávili jen jedenáct kilometrů od pevnosti. Ráno přijeli a našli tam Mary.

A Holanďanka? Mary prosila Harmana, ať pro ni pošle syny. Ti odmítli, protože po tom, co slyšeli, neměli chuť. Nakonec se pro ni vypravili muži z pevnosti. Holanďanka mezitím narazila na opuštěný tábor lovců s kotlem uvařeného masa, kde si odpočinula a oblékla staré kožené kalhoty. Chytila tam i starého koně a vyrobila mu uzdu z lýka. Muži ji našli, jak na koni pomalu jede podél řeky a halasně volá, aby ji někdo slyšel. Na krku koně jí zvonil ten samý zvoneček, který nesla přes celou divočinu. V pevnosti si obě ženy padly kolem krku a plakaly. Na to, co se stalo u řeky, už podle rodinného vyprávění nikdo nevzpomínal (aspoň ne nahlas).

Mary měla na předtuchy štěstí. V červnu 1756 přemluvila manžela odstěhovat se z pevnosti, kde bydleli, dál na východ. Ten samý den pevnost přepadli indiáni s Francouzi a Williamův bratr tam zahynul. Bettie Draperová se z indiánské vesnice vrátila až po šesti letech, když ji manžel John, Maryin bratr, vykoupil. Malý George zemřel v zajetí. Thomas byl vykoupen v roce 1768, po třinácti letech. Bylo mu sedmnáct, anglicky už neuměl a mluvil jen jazykem Šavanů. Několik let ho pak u známého lékaře znovu učili žít mezi bělochy. Osud ho ale nešetřil ani potom: v roce 1782 mu indiáni unesli manželku a tři děti a dvě z nich při jejich záchraně zahynuly.

Mary s Williamem měli ještě čtyři děti a v roce 1762 založili na řece New River přívoz s hostincem, který nesl jejich jméno. V květnu 1779 u nich přespal Henry Hamilton, britský důstojník, kterého Američané zajali ve válce za nezávislost a vezli do vězení. Do deníku si zapsal, že Mary kdysi utekla Šavanům. „Hrůza a utrpení však zanechaly v její mysli tak hluboký otisk, že se zdála pohroužená do hluboké melancholie a vedení domácnosti i přijímání cizích lidí přenechávala své milé dceři,“ napsal.

Mary Inglesová zemřela v roce 1815 ve věku třiaosmdesáti let. O jejím útěku napsal James Alexander Thom v roce 1981 román a americká televize podle něj v roce 1995 natočila film Follow the River (Útěk ze zajetí), kde Mary hrála Sheryl Lee, kterou čeští diváci znají jako Lauru Palmerovou z Městečka Twin Peaks. V roce 2019 dostala Mary sochu před virginským Kapitolem v Richmondu. Další bronzová socha stojí v Kentucky, nedaleko Big Bone Lick, odkud kdysi s vyměněným tomahavkem odešla „sbírat hrozny“. O staré Holanďance se ví jen to, že odjela vozem do Winchesteru a se sebou si vezla ten zvoneček.

Zdroje:

https://www.americanheritage.com/indian-captivity

https://blueridgecountry.com/archive/mary-draper-ingles/

https://www.nps.gov/neri/learn/historyculture/mary-draper-ingles.htm

https://www.nps.gov/blue/learn/historyculture/thomas-ingles.htm

https://www.lva.virginia.gov/collections/educator-resources/changemakers/items/show/196

https://radfordva.gov/501/Ingles-Farm

https://www.dhr.virginia.gov/historic-registers/077-0013/

https://www.virginiaplaces.org/military/frontierforts1750.html

https://bcplundiscovered.org/who-is-that-lady-standing-out-in-the-cold-in-front-of-the-library/

https://www.kinobox.cz/film/213526-utek-ze-zajeti