Z převráceného trajektu Joola na něj mávali živí lidé a potápěč neměl jak pomoci. Zemřelo jich 1 863

Ve čtvrtek 26. září 2002 večer to na palubě trajektu Joola vypadalo jako na výletě. Na horní palubě hrály desítky vysokoškoláků karty a flirtovaly daleko od očí přísných rodičů. V kajutách první třídy běžel film Air Force One s Harrisonem Fordem a v přeplněné třetí třídě zpíval dorostenecký fotbalový tým, který jel na turnaj. Dole v restauraci měl koncert imitátor Youssou N'Doura, kterého si mnozí Češi pamatují z duetu 7 Seconds s Neneh Cherry.

Pak začalo pršet, lidé se nahrnuli dovnitř a trajekt se naklonil doleva. Za pár minut ležel v moři dnem vzhůru. Zemřelo 1 863 lidí, víc než na Titaniku, a v době míru se víc lidí utopilo jen na filipínském trajektu Doña Paz v roce 1987. Mimo Senegal o neštěstí přesto skoro nikdo neslyšel a i v Senegalu ho mnozí dodnes berou jako vůli Boží nebo jako nepřízeň počasí.

Úrodný jih Senegalu, kraj Casamance, je od zbytku země odříznutý Gambií, úzkým státem, který se do Senegalu zařezává od pobřeží hluboko do vnitrozemí. Pro Čechy je to, jako kdyby mezi jižními Čechami a Prahou ležel cizí stát. Silnice na východě byla rozbitá a během separatistického povstání v Casamanci na ní docházelo k přepadením. Nejbezpečnější cestou do Dakaru tak byla loď. Od roku 1995 trajekt provozovalo námořnictvo, mimo jiné proto, aby mohlo kontrolovat totožnost cestujících.

Joola, pojmenovaný po národu Jola z Casamance, postavili v Německu a Senegalu ho předali v roce 1990. Měřil 79 metrů a jezdil dvakrát týdně. Od roku 1996 ale neměl platné osvědčení o bezpečnosti a od roku 1998 ani povolení k plavbě.

V srpnu 2001 trajekt odstavili a skoro rok opravovali, mimo jiné mu vyměnili levý motor. Do provozu se vrátil 10. září 2002 slavnostní plavbou a na palubě byli dva ministři, dopravy a ozbrojených sil. Ministr dopravy o všech nedostatcích věděl. Jeho kolega z armády pak vyšetřovatelům přiznal, že se nikdy nezajímal, jestli má loď platné papíry, a spoléhal na slovo náčelníka námořnictva. Náčelník zase v účasti ministra dopravy viděl morální souhlas úřadů, které měly lodě kontrolovat. Tři dny před neštěstím prošla loď kontrolou. Kontroloři si nevšimli, že záchranné vory jsou přivázané k lodi a k sobě navzájem a že jejich automatické uvolnění nefunguje.

V úterý 24. září v pět odpoledne zastavil prodavač v Ziguinchoru prodej lístků, protože dosáhl 550 míst, která zákon povoloval. Když ale do přístavu připlul kapitán Issa Diarra, povolil prodávat lístky do třetí třídy dál, a to bez jakéhokoli omezení. V Ziguinchoru se nakonec prodalo 809 lístků.

K tomu jely děti do pěti let, které neplatily, a muzikanti, kteří neplatili a nefigurovali na žádném seznamu. Každý člen posádky směl vzít jednoho člověka zadarmo a s vojáky a četníky cestovaly jejich rodiny. Palubní pokladník vybíral peníze od černých pasažérů a zároveň vedl bar i ošetřovnu. Lidé pak nastupovali v davu zadními vraty garáže a nikdo je pořádně nepočítal.

Ve čtvrtek ve 13:30 trajekt vyplul a mezi cestujícími bylo hodně studentů, kteří se po prázdninách vraceli na univerzitu do Dakaru, protože Casamance vlastní vysokou školu neměla. Jedním z nich byl Ousmane Keita, student geografie v prvním ročníku, který si dřív vydělával na dřevěných člunech, které k trajektu vozily zboží, a Joola znal dobře. Prodavač mang Ousseynou Djiba vezl zboží na trh.

Odpoledne trajekt zakotvil u ostrova Karabane v ústí řeky Casamance, kde žádný přístav nebyl. Lidé a zboží se nakládali z pirog bočními vraty a prodalo se dalších 178 lístků. Cestující se nahrnuli k zábradlí, aby se dívali, jak nastupují noví, a loď se naklonila o osm až deset stupňů. Kolem šesté vyplula, už zase rovně, a krátce před sedmou nabrala kurz na Dakar.

V garáži stál nákladní vůz s rajčaty a čajem z Gambie, chladírenský vůz, pick-up a čtyři osobní auta. Nic z toho nebylo připoutané, ačkoli úchyty v garáži byly. Vyšetřovací komise později spočítala, že jen v jedné prostoře horní paluby se tísnilo 337 lidí místo 128. Loď byla nahoře těžká a dole lehká, protože balastní nádrže na dně byly podle všeho prázdné. S plnými nádržemi by se podle výpočtů komise nepřevrátila ani v mnohem silnějším větru. Kapitán ale podle vyšetřovatelů výpočty stability nikdy nedělal.

Djiba chtěl večer spát na hromadě záchranných vest, ale strážný ho vyhnal, a tak šel do restaurace. Vesty byly totiž svázané k sobě. Bývalý potápěč námořnictva Ismaila Ndaw, který měl na lodi do posledních dnů na starosti bezpečnost, to později vysvětlil: „Byl to zmatek. Kdykoli se stal sebemenší incident, všichni se hnali, aby si jednu vzali.“

Ve 22:00 zavolal radista naposledy základnu námořnictva v Dakaru a hlásil, že je všechno v pořádku. Další spojení se obvykle navazovalo až při příjezdu. Předpověď na tu noc hlásila prudké deště, bouřky a silný vítr na patnáct až třicet minut, jenže ji dostával jen přístav v Dakaru. Rádiem se nevysílala a posádka se na počasí neptala.

Kolem třičtvrtě na jedenáct zachytila hlídka na radaru tropickou bouřku. Ve 23:00 udeřila do pravého boku lodi s prudkým deštěm a silným větrem. Žádný hurikán to nebyl, komise ho odhadla na 45 až 55 kilometrů za hodinu. Loď se naklonila doleva a lidé začali padat a klouzat na levou stranu. Při dvaceti stupních se v garáži utrhla nepřipoutaná auta a náklad a při dvaadvaceti začala dovnitř okénky na hlavní palubě proudit voda. Poškodil se i velký generátor a loď se ponořila do tmy.

„Lilo jako z konve. Pak jsme viděli, že se loď naklání doleva. Za tři minuty se převrátila a přišla obrovská voda,“ vypověděl Cheikh Niang, který pracoval v nákladním oddělení trajektu. Proplaval napůl otevřeným okénkem.

Kapitán Diarra stál na můstku a podle jednoho z přeživších, poručíka, dal jediný rozkaz, zastavit motory. Žádné SOS ani MAYDAY z lodi neodešlo. Kolem 23:10 ležela Joola převrácený asi třicet kilometrů od gambijského pobřeží v moři hlubokém pětadvacet metrů.

Léandre Coly byl v restauraci. „Za necelých deset minut se loď převrátila a všichni jsme byli v pasti. Voda začala pronikat dovnitř a lidé se jeden druhého chytali a volali Alláha,“ vzpomínal po letech pro senegalský deník Le Soleil. U nohou cítil těla lidí, o kterých věděl, že jsou už mrtví. Je katolík, a tak se vyzpovídal ze svých hříchů a modlil se, zatímco voda pomalu stoupala ke stropu. Pod hladinou se chytil něčí nohy a ten člověk se mu vytrhl. Coly si řekl, že možná našel východ, a pak uviděl otevřené okénko. Nechal se jím vynést proudem nahoru.

Lamine Coly byl na záchodě, když se loď začala převracet. Vyplaval okénkem nohama napřed a skoro hodinu se ho držel. Ze vsi Affiniam jelo tím trajektem šestatřicet lidí a on je jediný, kdo se vrátil.

Djiba vyskočil okénkem restaurace do moře a snažil se chytit převráceného trupu. Ten byl ale porostlý řasami a klouzal, voda chutnala po naftě a vlny ho shazovaly zpátky. Když mu docházely síly, chytily ho zespodu za nohy dvě ruce. „Musel jsem se potopit, abych se ho zbavil. Pak mě v jednu chvíli pustil,“ řekl listu The New York Times.

Mariama Diouf musela okénko rozbít. „Jediné, na co jsem myslela, bylo dostat se z lodi. Věděla jsem, že umím plavat, ale byl to skutečný boj s vlnami, než jsem si našla místo na převrácené lodi,“ vypověděla tehdy. Byla těhotná a ze všech víc než šesti set žen na palubě přežila jediná ona.

Na převrácený trup se postupně vyškrábalo asi dvacet lidí. Zůstali tam celou noc v dešti a slyšeli pod sebou křik a bouchání. Uvnitř lodi zůstali živí lidé ve vzduchových kapsách, které ji zároveň držely nad vodou. Jeden z přeživších doplaval ke kýlu kolem čtvrté ráno a ukázal ostatním, kudy se dá vylézt nahoru.

Francouz Patrice Auvray vyskočil okénkem se svou přítelkyní Corinne. Plavali spolu asi hodinu, než ji, oslabenou záchvatem malárie, odnesly dvoumetrové vlny. On se na trup dostal. Později o té noci napsal knihu a v ní o sobě: „Měl bych tu být pohřbený, a Coco se mnou. Měl bych se jmenovat číslo třicet pět.“ Myslel tím hroby obětí, které nikdo nepoznal.

Léandre Coly se ve vlnách přidal ke skupince lidí, kteří se drželi nafukovacího člunu, jenž se nerozevřel. Jeden z nich byl tak vyčerpaný, že si na člun zkusil sednout, a ten je všechny shodil do vody. Toho muže už neviděli. O pár hodin později jim další řekl, že už nemůže. „Rozloučili jsme se a on se nechal potopit,“ vyprávěl Coly.

Šest jiných trosečníků se několik hodin snažilo rozlomit bezpečnostní obruče, kterými byl jeden z vorů stažený. Když se jim to povedlo, našli uvnitř světlici a kolem čtvrté ráno ji jeden z nich odpálil. Nouzové bóje, které se mají při potopení samy spustit a přes satelit nahlásit polohu lodi, se neozvaly. Technik, který naposledy kontroloval rádiové vybavení trajektu, je tam v roce 2001 vůbec neviděl.

Ráno v 6:45 vytáhli první přeživší z trupu rybáři v dřevěných pirogách a předali je na rybářské trawlery. Kapitán trawleru Artemios v 8:15 zavolal majiteli, ten zavolal firmě, která trawlery řídila, ta přístavu a přístav námořnictvu. Námořnictvo přitom podle vlastních důstojníků vědělo už dřív, podle jednoho v sedm, podle jiných ve 7:25 nebo ve 7:45. V 9:10 poslalo do pobřežní rádiové stanice jen naléhavé upozornění pro lodě, místo aby vyhlásilo tíseň.

Náčelník letectva nechal letadla stát na zemi až do 11:45. Francouzský průzkumný letoun Breguet Atlantic, který stál v Dakaru, senegalská armáda nejdřív nepovažovala za užitečný, protože vrak už našli rybáři. Vzlétl až poté, co naléhali velitel francouzských sil, šéfka civilního letectví a francouzský velvyslanec. Mezi námořnictvem a letectvem se za celý den nekonala ani jedna porada.

Trawler Argo 1 vylovil 23 živých, gambijská loď Deggo 25. Vojenské lodě z Dakaru potřebovaly na cestu sedm až devět hodin a oficiální záchranáři, tedy armáda a hasiči, dorazili kolem šesté večer. To bylo devatenáct hodin poté, co se trajekt převrátil. Francouzští potápěči byli na místě dříve. Léandre Coly a další přeživší dorazili do Dakaru až ve dvě ráno následujícího dne.

Mezi prvními potápěči byl i Ismaila Ndaw. Odpoledne vstoupil do lodi přes restauraci a našel tam stovky těl, někteří se ještě drželi za ruce. Prodral se k přídi, kde byly kajuty první třídy. Byly uzavřené, voda do nich nevnikla a za okénky mávali živí lidé.

Potápěči ale neměli svářecí soupravy, aby trup prořezali. Kdyby otevřeli dveře kajut, voda by vnikla dovnitř a loď, která se ještě držela na hladině, by šla ke dnu. Nikdo z lidí, které Ndaw v kajutách viděl živé, se nezachránil. Rozkaz zněl vytahovat těla a on s kolegy to dělal deset dní. Dodnes trpí depresemi a poruchami spánku a nutkavě si drbe chřípí, prý kvůli tomu zápachu.

Ve 14:45 vytáhli rybáři z trupu posledního živého. Podle některých zdrojů to byl patnáctiletý chlapec, který potvrdil, že uvnitř jsou ještě živí. V sobotu ráno dorazili po dvanáctihodinové plavbě potápěči ekologa Haïdara El Aliho a začali vynášet mrtvé. Potápěči soukromé firmy loď uvázali, dokud ještě plavala, a čekali na pokyn, aby ji odtáhli. Ten pokyn nikdy nepřišel a trajekt se nakonec potopil.

Z 46 miminek a batolat na palubě nepřežilo ani jedno a mezi mrtvými bylo nejméně 444 dětí. Oběti pocházely z dvanácti zemí, bylo mezi nimi kolem dvaceti Francouzů a samotný Ziguinchor přišel skoro o tisíc obyvatel. Z moře vytáhli 551 těl a poznat se podařilo jen 93. Ostatní pohřbili na zvláštních hřbitovech v Senegalu a v Gambii.

Kapitán senegalské reprezentace Aliou Cissé, rodák ze Ziguinchoru, porazil s týmem v květnu 2002 na mistrovství světa obhájce titulu Francii a došel až do čtvrtfinále. V září hrál za anglický Birmingham City a o neštěstí se dozvěděl z televize. Druhý den mu zazvonil telefon. Na lodi bylo dvanáct jeho příbuzných včetně sestry. „Nejhorší bylo čekání. V jednu chvíli lidi říkali, že to není pravda, že loď dorazila. Člověk se vydýchá, a o půl hodiny později slyší: Ne, ne, ne, není to pravda, loď pořád nedorazila,“ vzpomínal. Celý týden trénoval, nikomu nic neřekl a celý zápas proti West Hamu odehrál.

Vyšetřovací komise v listopadu 2002 sice vinila kapitána, ale stejně tvrdě i vládu, která loď svěřila vojákům bez civilní kvalifikace. Na vině byl podle ní i úřad námořní plavby, který vyplutí nikdy nezakázal, a námořnictvo, které podle zprávy soustavně pohrdalo nejzákladnějšími pravidly. Prezident odvolal premiérku Mame Madior Boyeovou i s celou vládou. Rodinám stát nabídl zhruba patnáct tisíc dolarů, asi 350 tisíc korun, pod podmínkou, že ho nebudou žalovat.

V srpnu 2003 senegalská prokuratura řízení odložila. Vinu nesl jen kapitán Diarra, který se utopil se svou lodí. Nikdo nebyl obviněn ani souzen. Rodiny francouzských obětí odškodné odmítly a obrátily se na soud ve Francii. Soudce Jean-Wilfrid Noël v září 2008 vydal devět mezinárodních zatykačů, mimo jiné na bývalou premiérku, ministra ozbrojených sil a náčelníka generálního štábu. Senegal na oplátku vydal zatykač na francouzského soudce. Francouzská justice pak zatykače zrušila a v roce 2014 řízení zastavila, protože mezinárodní pravidla jí nedovolují stíhat neštěstí, které se stalo u Gambie. Její vlastní vyšetřování přitom napočítalo devatenáct porušení pravidel pro provoz lodi.

Vrak leží dvacet metrů pod hladinou a uvnitř zůstaly ostatky většiny obětí. Rodiny dodnes žádají, aby loď vyzvedli a ostatky pohřbili. V Ziguinchoru od roku 2007 funguje univerzita, na trase jezdí od roku 2008 nový trajekt a v lednu 2024 tam otevřeli památník a muzeum.

Zdroje:

https://www.nytimes.com/2022/09/25/world/africa/senegal-ferry-joola.html

https://lesoleil.sn/actualites/societe-fait-divers/survivant-leandre-coly-se-confie-sur-la-nuit-du-naufrage/

https://emedia.sn/24-ans-de-souffrance-le-temoignage-bouleversant-dun-rescape-du-joola/

https://information.tv5monde.com/afrique/il-y-quinze-ans-le-naufrage-du-joola-3372

https://www.africanews.com/2022/09/26/senegal-ferry-disaster-town-remembers-20-years-after-1900-drowned/

https://www.lemonde.fr/afrique/article/2022/09/25/senegal-il-y-a-vingt-ans-un-naufrage-nomme-joola_6143094_3212.html

https://www.lemonde.fr/afrique/article/2019/09/26/senegal-en-souvenir-du-joola-le-titanic-africain_6013200_3212.html

https://www.skysports.com/football/news/2247020/cisse-s-family-tragedy

https://www.afrik.com/aliou-cisse-le-lion-meurtri-par-le-joola

https://www.thenewhumanitarian.org/fr/actualit%C3%A9s/2008/09/22/naufrage-du-joola-%E2%80%93-les-familles-des-victimes-demandent-toujours-justice