Článek
Často zaznívá názor, že mladí mají „všechno“ a přesto si stěžují. Ale opak je pravdou. Za tichou apatií a únavou se skrývá hluboký stav vyhoření, osamělosti a existenční nejistoty. Tento stav má své jméno: doomer lifestyle.
Doomer není jen internetový vtip nebo nový trend. Je to psychologická poloha, ve které se ocitlo stále více mladých lidí. A místo abychom je odsuzovali, je potřeba pochopit, co k tomu vedlo.
Kdo je doomer?
Doomer je člověk, který ztratil motivaci snažit se o „normální život“, protože už v něj nevěří. Nejde o lenost nebo slabou vůli. Jde o hluboce zakořeněný pocit, že všechny důležité dveře už jsou zavřené – a že žádný směr nevede k lepšímu životu.
Typicky jde o mladého muže mezi 20–35 lety. Má vzdělání nebo aspoň určitou kvalifikaci. Má přístup k informacím, technologiím, světu. Ale nemá důvěru. Nemá víru. Nemá budoucnost. Žije v přítomnosti, která ho dusí, a minulosti, která nikdy nebyla tak růžová, jak mu ji starší líčili.
Původ doomerské psychiky
1. Ztráta důvěry v „systém“
Doomer vyrůstal ve světě, který mu celý život říkal: „Když budeš makat, uspěješ.“ Místo toho viděl:
- Rodiče, kteří pracovali celý život, ale žili od výplaty k výplatě.
- Učitele, kteří učili zastaralé věci, zatímco realita se měnila každým dnem.
- Politiky, kteří lžou, selhávají, kradou – a nikdy se nic nestane.
- Pracovní trh, kde i s diplomem dostaneš práci za 25 tisíc měsíčně.
- Společnost, kde je úspěch výjimkou, ne výsledkem férového úsilí.
Doomer si přestal dělat iluze. Uvědomil si, že systém není nastaven tak, aby mu pomohl. A že většina lidí jen přežívá. Pracují, aby mohli jíst. Jedí, aby mohli pracovat. A mezitím pomalu umírají.
2. Nedostupnost základních jistot
Doomer si nechce koupit Lamborghini. Chce jen to, co měli jeho rodiče: skromný byt, práci, která dává smysl, a možnost žít důstojně. Ale:
- Byty jsou pro něj nedosažitelné. Hypotéky jsou astronomické. Nájemné žere polovinu výplaty.
- Stabilní zaměstnání jsou vzácností. Místo nich smlouvy na dobu určitou, agentury, střídání pozic.
- Úspory? Málokdo ze současných mladých vůbec něco našetří. Všechno spolykají náklady na život.
Doomer si spočítal, že za celý život možná ani nebude vlastnit střechu nad hlavou. A začal si klást otázku: „Proč bych se měl snažit?“
3. Sociální rozpad
Doomer je často sám. Ne protože by nechtěl lidi, ale protože je těžké je najít.
- Přátelství mizí – každý má svoje starosti, nikdo nemá čas.
- Randění je plné zklamání – důvěra je slabá, vztahy se rozpadají, city bolí.
- Rodina často nerozumí – „Za nás to bylo horší a nebrečeli jsme!“ slyší místo podpory.
Je izolovaný. Sám ve svém bytě. Sám se svými myšlenkami. Sám ve světě, který ho nenaučil, jak žít.
Doomer ve východní Evropě: Kultura ztracených nadějí
Ve východní Evropě je tento fenomén doomerské mentality obzvlášť silně zakořeněný. Mladí lidé zde čelí nejen ekonomickým problémům, ale i kulturním a historickým zátěžím, které zanechávají hluboké stopy. Po pádu socialismu se otevřel prostor pro tržní ekonomiku, ale většina mladých lidí stále zápasí s důsledky této transformace – vysokou nezaměstnaností, nízkými platy a rostoucími náklady na bydlení. Společnost, která kdysi nabízela určité jistoty, dnes zůstala ve stínu své minulosti, kde mnozí lidé stále bojují o přežití.
Doomer ve východní Evropě vyrůstá v prostředí, kde:
- Rodiče celý život dřeli, často bez reálné perspektivy na lepší budoucnost, a dnes čelí zklamáním z ekonomik, které nefungují v jejich prospěch.
- Vzdělávací systém je zastaralý, nezohledňuje rychlé změny ve světě, a to vede k frustraci, že i s dobrým diplomem není snadné získat práci, která by odpovídala jeho vzdělání.
- Politické poměry jsou stále poznamenány postkomunistickými dědictvími, kde zkorumpovaní politici a nefunkční státní struktury nezajišťují mladým lidem stabilní životní podmínky.
Doomer, který vyrůstá v tomto prostředí, má pocit, že mu systém nikdy nenabídl nic víc než iluze o „lepším světě“, a čím dál tím víc si uvědomuje, že jeho vlastní budoucnost je stejně nejistá, jako ta minulá. Tím spíše se distancuje od systému, který mu nikdy nemohl nabídnout naději.
Jak vypadá život doomera?
Život doomera není bouřlivý ani dramatický. Je tichý. Pomalu plynoucí. Otupělý. Monotónní. Mnoho doomers říká: „Nebolí to. Ale nic necítím.“
Denní režim doomera
- Vstává pozdě, často bez budíku. Není proč vstávat dřív.
- Pracuje – obvykle v práci, která ho nebaví. Často jen proto, aby měl na nájem a jídlo.
- Po práci se nevrací domů „odpočívat“, ale existovat. Sedne si k počítači, pustí YouTube, zahraje hru. Bez radosti.
- Večer přichází nejhůř – prázdnota, samota, únava. Někdo pije, někdo se utápí v myšlenkách. Někdo jen zírá do stropu.
- Spí nepravidelně. Někdy vůbec. Někdy celý den.
Psychický stav doomera
- Otupělost – necítí radost ani bolest. Všechno je jako v mlze.
- Úzkost – ne kvůli konkrétním problémům, ale jako tiché napětí v pozadí všeho.
- Chronická únava – nejen fyzická, ale duševní. Všechno je těžké, i věci, které by měly být jednoduché.
- Ztráta identity – Neví, kdo je. Neví, co chce. Neví, co má smysl.
Role internetu a memů
Doomer nachází útočiště online. Ne proto, že by byl líný nebo asociální, ale protože internet je často jediné místo, kde nachází lidi, kteří rozumí.
Vznikla celá doomerská kultura:
- Memy – ironické, smutné, realistické. („Jediné, co mě drží při životě, je pasivní příjem z ironie.“)
- Hudba – melancholická, pomalá, bez velkých emocí. Vaporwave, post-punk, ambient.
- Diskuze – na fórech, anonymně. Mladí muži, kteří se bojí říct pravdu nahlas, ale anonymně ji sdílejí.
Memy nejsou vtip. Jsou způsob přežití. Ironický úsměv ve světě, kde se už nechce brečet.
Závěr
Doomer není jen mýtus. Je to skutečná reakce na změny ve společnosti, na frustraci, zklamání a ztrátu naděje. V tuto chvíli nemusí být mnoho, co bychom pro něj mohli udělat. Ale možná by stačilo začít naslouchat. Možná by stačilo přestat zlehčovat jeho problémy a pochopit, že není lenivý – jen ztratil víru v to, že může něco změnit.
