Článek
„Mohla byste ve stručnosti popsat, jak k tomu došlo?“
Já a moje mladší sestra jsme jely na prázdniny k babičce, která si po rozvodu s mým dědou našla nového přítele. Byly jsme pozvány na chatu k jejímu příteli, kde byli i jeho synové a další vzdálenější členové rodiny.
Jednoho večera nás babička pustila dívat se na film k jejímu novému nevlastnímu synovi, který měl svou chatu o několik metrů dál. Myslím, že mu v té době bylo kolem třiceti let. Byly jsme tam já, moje sestra a další dva kluci v podobném věku jako my se sestrou.
Během filmu ostatní děti odešly z místnosti a my jsme zůstali s pachatelem sami. Posadil si mě na klín a začal mě obtěžovat. Opakoval mi, že je to takhle v pořádku a že se nemusím bát. Pamatuji si moment, kdy jsem nevěděla, jak se z toho vyvlíknout, a neuměla jsem říct, aby přestal.
Řekla jsem mu, že potřebuji jít na záchod. Šel tam se mnou a ptal se mě, kolik mi je let. Když jsem mu to řekla, nic to nezměnilo. Stál ve dveřích a čekal, než se vyčůrám. Nemohla jsem se zamknout, protože dveře byly rozbité. Poté mě vzal zpátky nahoru, znovu si mě posadil na klín a dál mě obtěžoval, detaily nechci uvádět. Začal mě lákat do ložnice, která prý byla ve vedlejší místnosti, kde mi chtěl prý něco ukázat.
Věřím, že mě v tu chvíli ochraňoval Bůh, protože přišla moje sestra a ostatní do místnosti a já jsem našla sílu říct, že už odcházíme. Chtěla jsem to říct své babičce, ale pachatel byl schválně vždy ve stejné místnosti. Pokračoval v takovém chování po celou dobu mé návštěvy.
Mým největším úkolem bylo ochránit moji mladší sestru a zajistit, aby s ním nikdy nebyla sama v místnosti.
„Kolik vám tehdy bylo let, když se to stalo?“
Bylo mi asi jedenáct let. Upřímně si to nedokážu přesně vybavit, pravděpodobně proto, že jsem tuto zkušenost na mnoho let vytěsnila. Teď si zpětně nedokážu přesně vzpomenout. Vím pouze, že mi bylo mezi devíti a jedenácti lety.
„Jak tomu dnes, s odstupem času, rozumíte?“
Vždycky cítím zlost, i když jsem pachateli odpustila a nezlobím se přímo na něj. Zlobím se spíše na to, jak se k celé situaci postavila moje rodina. Nikdo mi tehdy nevysvětlil, co se vlastně stalo, a já si to v tom věku neuměla uvědomit ani pojmenovat.
„Co si z té doby pamatujete nejvýrazněji?“
Asi to, že jsem nechápala, co se děje. Nikdo mě nikdy nepřipravil na to, že by se takové věci vůbec mohly stát.
„Pamatujete si, co jste tehdy cítila, i když jste to možná neuměla pojmenovat?“
Nepamatuji si konkrétní pocity. Byla jsem „zmražená“. Ani dnes zpětně necítím emoce, když se do té situace vracím.
„Jak vás tato zkušenost ovlivnila v dospělosti?“
Úplně přesně to nedokážu říct, protože jsem tuto zkušenost nikdy neřešila v terapii. Vím ale jistě, že zásadně urychlila můj vývoj v oblasti vztahů s muži a sexuálního života, do kterého jsem vstoupila velmi brzy.
Asi ve třinácti letech se mi stala podobná věc ve škole s učitelem. Tentokrát jsem ale vycítila nebezpečí, zareagovala a odešla. Nikomu jsem to však neřekla, nevím proč.
Poté se mi stala další podobná zkušenost na dovolené v Egyptě, kam jsem letěla se svým dědou. Bylo mi čtrnáct let. Asi pět zaměstnanců hotelu mužů mě zavřelo do místnosti pod záminkou toho, že se se mnou chtějí vyfotit a obtěžovali mě. Oficiálně se ptali mého dědy, který jim to dovolil, i přestože jsem ho prosila, že nechci. Po dobu dovolené si to mezi sebou zaměstnanci řekli a chodili mě obtěžovat i k jídelnímu stolu.
Až v dospělosti jsem si uvědomila, že jsem byla sexuálně napadena také svým tehdejším přítelem. Několikrát jsem ho prosila, že s ním sex nechci, ale fyzicky mě donutil.
Možná kdybych za sebou neměla takovou zkušenost z dětství, nemuselo k tomu dojít. Partnery jsem si nevybírala správně. Dnes už vím, že jsem neměla zdravý přístup k mužům a vlastně jsem vůbec nechápala mužskou roli v ženském životě.
„Objevují se u vás pocity studu nebo viny, i když dnes víte, že jste za to nenesla odpovědnost?“
Vůbec ne. Naopak o tom chci mluvit, aby ostatní rodiče věděli, že je důležité s dětmi o těchto věcech mluvit a snažit se jim předcházet. Přijde mi, že v Česku se málo řeší, že děti často přespávají u kamarádů, aniž by rodiče dobře znali prostředí, ve kterém se jejich děti pohybují, nebo kdo s nimi sdílí jednu domácnost.
„Řekla jste o tom tehdy někomu dospělému?“
Řekla jsem to pouze své starší sestře s prosbou, aby to nikomu neříkala. Vyprávěla jsem jí to spíše jako zvláštní věc, která se mi stala u babičky na prázdninách. Tehdy jsem ještě nevěděla, že se jedná o něco, co by se mělo řešit a že by pachatel měl být potrestán.
„Jaké byly reakce a jak vás ovlivnily do dalších let?“
Sestra to řekla mým rodičům. V té době jsem měla pocit, že mě zradila, ale dnes chápu, že udělala to, co bylo správné.
Bohužel moji rodiče to pouze oznámili babičce a tím to skončilo. Nikdy se to dál neřešilo a já jsem nikdy nepochopila proč. Dokonce moje mamka reagovala slovy: „To asi nebylo tak hrozné, ne?“ Přitom mě nutila vyprávět všechny detaily, i když jsem nechtěla. Celá situace se zametla pod koberec. Pachatele jsem už nikdy neviděla, ale babička o něm dodnes mluví jako o členu rodiny a všichni ho omlouvali tím, že byl prý „nemocný“.
„Co vám pomohlo přežít období, kdy jste o tom nemluvila?“
Asi to, že se mi podobné věci děly po celé období dospívání, a tak jsem je postupně začala brát jako něco normálního.
„Je něco, co vám dnes dává sílu nebo naději?“
Ano. Dnes mám tuto zkušenost v sobě zpracovanou, mám zdravé manželství a dokázala jsem odpustit všem pachatelům. Naději vidím v tom, že se o těchto tématech dnes mluví více než dříve.
„Změnil se váš vztah k sobě samé od doby, kdy jste si dovolila o tom mluvit?“
Naprosto. Moji rodiče se snažili z toho udělat tabu nebo téma, o kterém se nemluví, ale já jsem se rozhodla pro opak. Budu o tom mluvit dál – kvůli svým sestrám, které mají děti, kvůli mým dětem, ale i kvůli každému, kdo děti má a může je chránit. Především chci, aby děti věděly, že pokud se jim něco takového stane, není to v pořádku, a to bez ohledu na to, co jim pachatel namlouvá.
Rozhovor zároveň upozorňuje na význam prevence a včasného vzdělávání dětí v oblasti osobních hranic a bezpečí. Klíčovou roli zde hrají rodiče a blízcí dospělí, kteří by měli věnovat pozornost prostředí, v němž se děti pohybují, a otevřeně s nimi o těchto tématech mluvit. Právě informovanost a citlivý přístup dospělých mohou významně přispět k ochraně dětí před sexuálním násilím.
