Dolomity v létě - aktivní dovolená, která ale není pro každého

Když se řekne letní dovolená v Itálii, většina lidí si představí pláže, zmrzlinu a líné večery u moře. Já mám ale Itálii spojenou s něčím úplně jiným. S obrovskými skalními věžemi, horskými chatami, ranním chladem a stezkami, které člověka odmění výhledy, na které jen tak nezapomene. Dolomity jsem navštívil několikrát a pokaždé jsem si odvážel stejný pocit – je to jedno z nejkrásnějších míst v Evropě, ale zároveň to rozhodně není dovolená pro každého.

Na internetu člověk často narazí na fotky usměvavých turistů v nových botách, kteří vypadají, že právě vyšli z parkoviště a náhodou se ocitli pod monumentálními štíty. Realita je ale trochu jiná. Dolomity umí být nádherné, ale také umí člověka velmi rychle prověřit. A říkám to jako někdo, kdo se nepovažuje za úplného začátečníka. Něco už mám nachozeno, kondici bych označil za slušnou, pravidelně sportuji, ale i přesto jsem několikrát stál pod nástupem na stezku a rozhodl se, že tentokrát prostě ne.

Jedna věc je přečíst si, že trasa měří deset kilometrů a převýšení je sedm set metrů. Druhá věc je zjistit, že těch sedm set metrů vede prakticky pořád do kopce, po kamenech a často ve výšce přes dva tisíce metrů nad mořem. Člověk se zadýchá mnohem rychleji než doma a nohy dostávají zabrat.

Právě tohle mě na Dolomitech překvapilo asi nejvíc. Nejde ani tak o délku tras, ale o jejich charakter. Mnoho stezek je kamenitých, místy kluzkých a vyžadují soustředění při každém kroku. Není to procházka lesem po zpevněné cestě. Často se stane, že poslední dva kilometry člověk jde skoro dvakrát déle než první čtyři.

Na některých túrách jsem si připadal skvěle a říkal jsem si, že bych zvládl i něco náročnějšího. Pak jsem ale dorazil pod úsek zajištěný ocelovým lanem, podíval se nahoru a uvědomil si, že moje hranice končí právě tady. A vůbec se za to nestydím.

Mám pocit, že spousta lidí odjíždí do Dolomit s představou, že během týdne projdou všechna slavná místa, vyfotí se na ikonických vyhlídkách a ještě zvládnou několik ferrat. Jenže fotografie na internetu většinou neukazují, kolik potu, času a někdy i strachu za nimi stojí.

Viděl jsem spoustu turistů, kteří byli evidentně vyčerpaní už po první hodině chůze. Někteří podcenili počasí, jiní vybavení a další zase vlastní schopnosti. Hory ale nejsou místo, kde člověk něco „ukecá“. Buď na to má, nebo nemá.

Právě proto si myslím, že je důležité mluvit i o tom, že není ostuda některý výšlap vzdát. Mně samotnému se to stalo několikrát. Když člověk cítí, že mu docházejí síly nebo že se necítí bezpečně, je lepší se otočit a vrátit se dolů než riskovat zbytečný problém.

Ještě před první návštěvou jsem měl pocit, že ferrata je jen trochu náročnější horská stezka. Dnes už vím, že to byla dost naivní představa.

I lehčí ferraty vyžadují jistotu pohybu, práci s vybavením a hlavně psychickou odolnost. Některé úseky vedou po úzkých policích nebo téměř kolmo vzhůru. Když člověk nemá rád výšky, může se dostat do velmi nepříjemné situace.

Přiznám se, že právě ferraty jsou pro mě oblast, kde znám svoje limity. Rád se na ně dívám, obdivuji lidi, kteří je zvládají, ale nemám potřebu dokazovat něco sám sobě. Raději si vyberu delší horskou túru s krásnými výhledy než několik hodin bojovat se strachem.

A upřímně, v Dolomitech je tolik nádherných míst, že člověk vůbec nemusí lézt po lanech, aby si dovolenou užil naplno.

Jedna z věcí, na kterou člověk z českých hor není úplně připravený, je rychlost změny počasí. Ráno vyrážíte v krátkém rukávu, obloha je úplně modrá a za dvě hodiny se nad vrcholky začnou objevovat tmavé mraky.

Zažil jsem odpolední bouřku v horách a nebyl to zážitek, který bych chtěl opakovat. Najednou člověk řeší úplně jiné věci než výhledy a fotografie. Hledá bezpečné místo, sleduje vzdálenost blesků a snaží se co nejrychleji dostat níž.

Od té doby beru plánování mnohem vážněji. Raději vstávám brzy ráno a náročnější túry začínám co nejdříve. Odpoledne pak často věnuji odpočinku nebo kratším procházkám kolem jezer a horských chat.

Možná právě proto mě tohle pohoří tolik baví. Člověk si tady velmi rychle uvědomí, že příroda je mnohem silnější než on. Nezáleží na tom, kolik kilometrů běhá nebo kolik výšlapů už absolvoval. Každý den je jiný a každá trasa může překvapit.

Někdy mám pocit, že největší zážitek není samotný vrchol, ale cesta k němu. Zastavit se, sednout si na kámen, vytáhnout svačinu a jen sledovat obrovské skalní stěny kolem sebe. Nikam nespěchat a nesnažit se za jeden týden stihnout úplně všechno.

Právě to jsem se v Dolomitech naučil. Neporovnávat se s ostatními a přijmout, že moje dovolená nemusí vypadat jako video od horského influencera.

Pokud někdo hledá místo, kde si odpočine na lehátku a udělá pár kroků na pláž, Dolomity pravděpodobně nebudou správnou volbou. Tohle je dovolená, kde večer často padnete únavou do postele a ráno vás bolí svaly, o kterých jste ani nevěděli.

Na druhou stranu odměnou jsou scenérie, které člověk jen těžko hledá někde jinde v Evropě. Tyrkysová horská jezera, nekonečné louky, horské chaty a monumentální skalní masivy vytvářejí atmosféru, která se jen těžko popisuje slovy.

Jen je dobré odjet s tím, že není potřeba zdolat všechny vrcholy a projít všechny slavné trasy. Někdy stačí ujít o pár kilometrů méně, dát si na chatě espresso a štrúdl a užít si, že člověk může být na tak výjimečném místě.

A možná právě v tom spočívá skutezné kouzlo Dolomit. Neučí nás být silnější než ostatní. Učí nás znát vlastní limity a respektovat hory takové, jaké jsou.

zdroj fotografií: vlastní fotoalbum

zdroj mapy: https://mapy.com

zdroj: https://it.wikipedia.org/wiki/Dolomiti