Článek
Likvidace vysílacích stožárů Liblice B vyvolala emoce. Pro řadu lidí nešlo jen o odstranění technického zařízení, ale o ztrátu výjimečné stavby, která po desetiletí patřila k české krajině a představovala pozoruhodný kus technické historie.
Přesto mi v celé debatě chyběla jedna otázka: Kdybychom dnes rozhodovali o stavbě podobných věží na zelené louce, kolik obcí by s nimi skutečně souhlasilo?
Obávám se, že příliš mnoho by jich nebylo.
Když už stavba stojí, začneme ji obdivovat
Dva stožáry Liblic B, vysoké 355 metrů, patřily k mimořádným technickým dílům. Byly dokladem inženýrských schopností své doby a nezaměnitelnou dominantou krajiny. Není proto divu, že jejich plánované odstranění vyvolalo nesouhlas.
Technické památky mají svou hodnotu, i když už přestávají plnit původní účel. Připomínají vývoj techniky, schopnosti předchozích generací i dobu, ve které vznikly.
Jenže je tu jeden paradox. Když podobná stavba už desítky let stojí, dokážeme v ní vidět technickou krásu. Kdybychom ji měli teprve postavit, možná bychom ji odmítli.
Představme si, že by dnes někdo navrhl vybudovat poblíž několika obcí dva nové, 355 metrů vysoké stožáry. Jak by taková debata asi vypadala?
Objevily by se obavy z narušení krajinného rázu, poklesu hodnoty nemovitostí i z toho, že taková dominanta změní charakter okolí. Následovaly by petice, veřejná projednávání a požadavky na nalezení jiné lokality. Místní politici by jen obtížně vysvětlovali, proč by právě jejich obec měla takovou stavbu přijmout.
A pokud by se konalo referendum, výsledek by pro investora mohl být velmi nepříjemný.
Samozřejmě nelze tvrdit, že by podobný projekt odmítli úplně všichni. Záleželo by na jeho účelu, umístění a přínosech. Přesto je těžké si představit, že by dnes takto mohutné věže vznikaly snadno a bez výrazného odporu veřejnosti.
Minulost posuzujeme jinak než budoucnost
Tento rozpor se netýká pouze vysílačů. Podobně přistupujeme k průmyslovým areálům, mostům nebo jiným technickým stavbám. Když vznikají, vnímáme především jejich dopady. Když po desetiletích mizí, začínáme oceňovat jejich historickou hodnotu a výjimečnost.
Nový projekt posuzujeme podle toho, co nám vezme. Starou stavbu často podle toho, co nám po sobě zanechá.
Je to lidské, ale zároveň poněkud nespravedlivé. Stavby, které dnes považujeme za samozřejmou součást krajiny, musel někdo kdysi prosadit a postavit. Jejich dnešní přijetí přitom neznamená, že by za současných podmínek vůbec získaly povolení.
U Liblic B se střetly dva legitimní zájmy: snaha zachovat mimořádné technické dědictví a otázka smysluplnosti dalšího provozu či nákladů na zachování. Památková hodnota totiž automaticky neznamená, že lze nebo je účelné uchovat každé zařízení navždy.
To však neznamená, že bychom měli historickou hodnotu posuzovat pouze podle ekonomické výhodnosti. Jsou to dvě odlišné věci.
Technické dědictví nemůžeme chránit jen vzpomínkami
Skutečná ochrana technických památek nemůže začínat až ve chvíli, kdy se objeví plán na jejich demolici. Vyžaduje dlouhodobou debatu o tom, které stavby mají výjimečnou hodnotu, proč ji mají a jak s nimi naložit, až přestanou plnit svůj původní účel.
Jinak budeme stále opakovat stejný scénář: stavbu desítky let přehlížet, nechat ji dosloužit a teprve při oznámení demolice se rozhořčovat nad jejím zánikem.
Případ Liblic B proto nemusí být důkazem, že jsme ztratili vztah k technickým památkám. Je ale připomínkou toho, jak rozdílně posuzujeme stavby, které už existují, a ty, které teprve mají vzniknout.
U staré věže se rozhodujeme, zda něco ztratíme. U nové bychom rozhodovali, zda vůbec připustíme změnu svého okolí.
A to je podstatný rozdíl.
Možná bychom si proto při příštím sporu o demolici měli položit jednoduchou otázku: Hlasovali bychom pro vznik takové stavby, kdybychom o něm rozhodovali dnes?
Pokud ne, měli bychom se alespoň zamyslet nad tím, proč jsme ochotni obdivovat technické dědictví minulosti, ale podobné projekty současnosti bychom ve svém okolí nejraději nikdy neviděli.
Protože pokud budeme chtít zachovat pouze to, co už dávno stojí, a každou podobnou novou stavbu odmítneme, naše technické dědictví se postupně promění v muzeum rozhodnutí minulých generací.
