Článek
V archivech Protokolu 404 se obvykle zabýváme kryptozoologií nebo anomáliemi v divočině.
Dnes ale musíme otevřít spis, který se týká divočiny v diskuzních fórech pod články o Eurovizi. Aktuální zprávy naznačují, že Česká televize zvažuje odchod z této celoevropské show. A reakce davu? Jsou fascinující ukázkou kolektivní psychózy, kterou nemůžeme nazvat jinak než chybou v matrixu.
Definice anomálie: Kult zapšklosti
Když projdete komentáře pod články na toto téma, narazíte na vzorec, který se opakuje s děsivou pravidelností. Diskutující (často s profilovou fotkou pejska nebo západu slunce) se předhánějí v tom, kdo Eurovizi víc pohrdne.
Nejčastější argumenty? „Je to předražený bizár,“ „Hnusná show pro LGBT,“ nebo „Tam se vůbec nezpívá.“
Argument o LGBT komunitě je mimochodem obzvlášť vtipný. Ano, Eurovize je pro LGBT komunitu obrovská událost. A hádejte co? Česká televize je médium veřejné služby. Má vysílat pro všechny. Tedy i pro LGBT komunitu, i pro ty, co mají rádi dechovku, i pro ty, co sledují jen opery. Považovat existenci menšiny na veřejnoprávní obrazovce za důvod k bojkotu je anomálie myšlení, která by zasloužila vlastní kapitolu v psychiatrické příručce.
Ale to, co nás v Protokolu 404 udivuje nejvíc, není nenávist k flitrům. Je to absolutní, křečovitá neschopnost uvolnit se.
Matrixový filtr: Operní inkvizice a kulturní zombie
Z komentářů to vypadá, že průměrný český divák se doma od rána do večera nedívá na nic jiného než na Wagnerovy opery v přímém přenosu z Bayreuthu. Jakákoliv zábava, která není zatížena existenciálním úmrtím hlavního hrdiny v pátém dějství, je považována za „pokleslou“.
Tihle inkvizitoři dobrého vkusu ale zároveň jako příklad „skutečné kvality“ omílají díla stará 50 let. Gott, Vondráčková, Schelinger. Jako by se čas v jejich matrixu zastavil v roce 1978. Zapomněli, že i tihle umělci ve své době dělali popovou, bezmyšlenkovitou zábavu, která měla lidi jen bavit, ne nutit k filozofickým úvahám o smyslu bytí.
Ztratili jsme pojem o kultuře jako o živém organismu. Kultura není jen muzeum s nápisem „Nesahejte na to“. Je to i tenhle bláznivý, třpytivý taneček zasazený do reálií dnešní doby.
Biologický Protokol: Načančat se a vyniknout
V Protokolu 404 se snažíme najít logické, často biologické kořeny mýtů. A Eurovize není nic jiného než moderní, digitalizovaný, globální rituál. Rituál, který máme společný s prakticky všemi tvory na této planetě.
Podívejte se na přírodopisné dokumenty. Namlouvací rituály zvířat nejsou o tom, jak sameček předvede hlubokou znalost kontrapunktu. Jsou o tom, jak hezky roztáhne své nesmyslně barevné peří, jak legračně tancuje nebo jak nahlas dokáže řvát. Jde o to „načančat se“ a vyniknout. Je to přirozená zvířecí (a lidská) vlastnost.
Eurovize je jen náš moderní „paví ocas“. Nic víc. Je to zábavný rituál, který nám umožňuje na chvíli zapomenout na složenky a politiku.
Stejnou chybu v matrixu vidíme u uvadající popularity soutěží krásy. Organizátoři se z nich snaží křečovitě dělat „něco víc“, než čím jsou (tedy povrchní volbou té nejkrásnější), a možná právě proto o ně lidé ztratili zájem. Lidé vědí, že je to povrchní rituál, a chtějí ho mít takový. Chtějí se dívat na krásné lidi, ne poslouchat jejich názory na světový mír. U Eurovize je to stejné – chceme bizár a třpytky, ne symfonii.
Pragmatický konec: Dveře do světa
A pak je tu ten nejrozumnější argument, který haterům úplně uniká. Eurovize stále ještě platí za jednu z mála platforem, které otevírají mladým umělcům dveře k publiku, o kterém se jim ani nesnilo. Måneskin by bez Eurovize možná dodnes hráli na ulici v Římě.
Chtít po Eurovizi, aby z ní vzešly hity, které se navždy zařadí do zlatého fondu odrhovaček vedle Abba, je v dnešní době přehlcené tvůrci nesmysl. To ale nevyvrací fakt, že umělci z malých zemí (jako je ta naše) mají díky ní často jedinou šanci být na chvíli součástí „něčeho velkého“ a oslovit miliony lidí mimo své hranice.
Považovat tohle za „zbytečné vyhazování peněz“ je anomálie ekonomického myšlení. Je to investice do kulturního exportu a zviditelnění země, která stojí zlomek toho, co jeden kilometr dálnice, kterou stejně nikdy nedostavíme.
Takže, drazí diskutující, sundejte si ty operní kukátka a zkuste na chvíli vypnout ten matrixový filtr zapšklosti. Eurovize není útok na vaše kulturní dědictví. Je to jen paví ocas. A občas je potřeba se jen tak dívat na peří a nehledat v tom hlubší smysl. To je totiž ten skutečný mechanismus přežití v moderní době.
Ondřej
Zajímá vás temná stránka historie a drsná realita, kterou v učebnicích nenajdete? Připojte se k nám v audio-dokumentárním podcastu Protokol 404. Bereme si na mušku záhady z celého světa, ale na mimozemšťany nehrajeme – realita je totiž mnohem znepokojivější. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
