Článek
Znáte to. Podzim, padá listí, sychravo. V Protokolu 404 jsme se rozhodli, že do našeho jinak chladného, cynického archivu vneseme trochu „tepla domova“ a připravíme podzimní výzdobu. Úkol zněl jasně: zajít do místního městského parku, nasbírat košík kaštanů a pár snítek jeřabin. Banální záležitost na patnáct minut, kterou by zvládlo i cvičené morče.
Já si vzal klasický proutěný košík. Naše asistentka Hana si ale vzala něco jiného. Vzala si to k srdci.
Taktický sběr plodů
Když se Hana objevila na parkovišti, myslel jsem, že se přihlásila do výběrového řízení k SAS. Jak můžete vidět na přiložené fotografii, byla vybavena na měsíční pobyt v nepřátelském území. Zatímco já měl na sobě lehkou bundu (stylovou) a v ruce košík, Hana dorazila v plné polní: taktická vesta s dvanácti sumkami (v nich byly energetické gely a dva turnikety), taktické rukavice, red-dot na hlavě (kulich se jménem její ‚jednotky‘ – EKSPEDION) a v rukou křečovitě svírala nůž s pevnou čepelí.
„Šéfe, připravena na průnik do zelené zóny. Počasí je nestabilní, hrozí hypotermie třetího stupně,“ hlásila vážně. Venku bylo dvanáct stupňů a svítilo slunce.
Na fotografii (image_0.png) vidíte moment, kdy jsme byli zhruba padesát metrů od auta. Já už měl v košíku slušnou hromádku kaštanů. Hana? Hana si pletla realitu s outdoorovou expedicí a zrovna se pokoušela „zajistit perimetr“ tím, že se snažila pomocí paracordu přivázat izotermickou fólii k keři jeřabiny.
„Co to děláš, Hano?“ zeptal jsem se unaveně.
„Buduji nouzový přístřešek, šéfe! Vidím, že kořist je blízko, ale nesmíme podcenit riziko náhlé změny klimatu.“
Lekce ze survivalu: Jak nepoužívat nůž
To, že Hana není zrovna nejostřejší tužkou v penále, jsme věděli. Ale v parku to nabralo nové dimenze. Když jsem jí ukázal jeřabiny a poprosil ji, aby jich pár ustřihla nůžkami (které jsem jí naivně půjčil), Hana nůžky odmítla. Namísto toho začala větev křečovitě řezat svým taktickým nožem, přičemž se málem dvakrát bodla do nohy a třikrát do rukavice.
„Nůž je spolehlivější, nůžky jsou pro amatéry,“ vysvětlila, zatímco větev stále držela na stromě.
Potom, co se jí podařilo zničit jeden trs jeřabin a málem se zmrzačit, přešli jsme ke kaštanům. Tady Hana narazila na intelektuální bariéru. Nechápala princip sběru.
Představte si to: v parku leží tisíc kaštanů. Já je sbírám a dávám do košíku. Hana? Hana stála nad jedním kaštanem, zarytě ho sledovala a čekala.
Co děláš teď?"
„Čekám, až vyleze.“
„Kdo? Kaštan?“
„No jo, šéfe! Jak to mám ulovit, když se to nehýbe?“
Po patnácti minutách vysvětlování, že kaštany nejsou zvířata a že se prostě jen berou ze země, se konečně zapojila. Její metoda byla, že každý kaštan předtím, než ho dala do košíku, olízla, aby „otestovala toxicitu“.
Návrat do reality (a k záchodům)
Jak můžete vidět na snímku, v pozadí se jasně tyčí směrovky. „DĚTSKÉ HŘIŠTĚ 50m“ a „ZÁCHODY“. Celou dobu jsme byli v podstatě na dohled od veřejných toalet, obklopeni maminkami s kočárky a důchodci na procházce. Hana se ale i tak pokusila o Dakota fire hole v pískovišti ("pro případ nouzového vaření vody") a když uviděla veverku, okamžitě padla k zemi a plazila se k ní s nožem v zubech ("Zabezpečuji masitou stravu!").
Nakonec jsme výpravu přežili. Já, Hana i kaštany. Máme podzimní výzdobu. A máme taky ponaučení: Pokud jdete do parku za roh, nenuťte Hanu, aby vám pomáhala. Ona je sice hrozně milá, ale její představa o „podzimní vycházce“ by unavila i Beara Gryllse. Příště ji necháme v archivu, tam je to pro ni (a pro veverky) bezpečnější.
Ondřej
Nebaví vás naivní sci-fi a dáváte přednost drsným, pragmatickým a občas cynickým faktům o přežití v divočině (té skutečné, ne městské)? Přesně takové záhady otevíráme v audio-dokumentárním podcastu Protokol 404. Otevíráme staré spisy a nebereme si servítky. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
