Gervaseova kronika: Viděli středověcí mniši explozi na Měsíci, nebo šlo o dokonalou kosmickou iluzi?

Horní roh měsíčního srpku se podle jejich slov náhle rozpoltí vedví. Z prostředku této trhliny vyšlehne obrovská ohnivá pochodeň, která do prostoru chrlí žhavé uhlíky a jiskry. Měsíc samotný se prý začne svíjet a pulzovat „jako zraněný had“. Tento apokalyptický výjev pečlivě zapíše do své kroniky anglický mnich Gervase z Canterbury. A tím odstartuje astronomickou záhadu, která vědcům nedá spát ani o osm století později.

Záznam v Gervaseově kronice zapadl v archivech, dokud ho v roce 1976 neoprášil americký geofyzik Dr. Jack B. Hartung. Ten text podrobil důkladné vědecké analýze a zvažoval tři možné teorie toho, co mniši vlastně viděli. První dvě (meteor v zemské atmosféře a optický klam) zpočátku odsunul a přiklonil se k fascinující třetí teorii: mniši se ten večer stali vůbec prvními a jedinými lidmi v zaznamenané historii, kteří na vlastní oči pozorovali masivní dopad asteroidu přímo na povrch Měsíce.

Hartung dokonce našel pro svou teorii hmatatelný „důkaz“. Přesně v oblasti, kterou mniši popisovali (horní pravý roh tehdejší fáze Měsíce), se nachází obrovský kráter Giordano Bruno s průměrem 22 kilometrů. Kráter má kolem sebe obrovskou a jasně viditelnou síť „paprsků“ vyvrženého materiálu, což v planetární geologii značí, že je kráter extrémně mladý. Během druhé poloviny 20. století měla vědecká obec za to, že Hartung tuhle osm set let starou záhadu definitivně rozlouskl. Mniši zkrátka viděli zrod kráteru Giordano Bruno.

Na přelomu tisíciletí se ale do Hartungovy teorie začali opírat další astronomové, zejména Paul Withers z Arizonské univerzity v roce 2001, a přišli s novými fyzikálními modely, které třetí teorii zasadily smrtelnou ránu.

Pokud by na Měsíc v roce 1178 dopadl asteroid dostatečně velký na to, aby vyhloubil dvaadvacetikilometrový kráter, uvolnila by se energie ekvivalentní stovkám tisíc megatun TNT. Vyvržený měsíční materiál by v obrovském množství (odhadem desítky milionů tun) vystřelil do vesmíru a Země by do tohoto mračna úlomků během pár dní nevyhnutelně vletěla.

Výsledek? Na Zemi by se spustila apokalyptická meteorická bouře. Obloha by celosvětově „hořela“ týden v kuse a padalo by až 100 000 meteorů za hodinu. A to je ten hlavní problém. V červnu 1178 (ani týdny poté) neexistuje v evropských, arabských ani pečlivých čínských a korejských astronomických záznamech jediná zmínka o padajících hvězdách. Celý svět by musel oslepnout, aby si něčeho takového nevšiml.

Kde je tedy pravda? Věda se dnes přiklání zpět k jedné ze zavržených možností, a to sice k naprosto ojedinělé optické iluzi způsobené zemskou atmosférou.

Mniši s největší pravděpodobností viděli meteor, který ale nezasáhl Měsíc. Vstoupil do zemské atmosféry přesně – doslova na zlomek úhlové vteřiny – v přímé linii viditelnosti mezi pozorovateli v Canterbury a horním rohem Měsíce. Jak meteor letěl přímo směrem k pozorovatelům a hořel v naší atmosféře, z optického hlediska to vypadalo, jako by vybuchl samotný Měsíc. Turbulenci a „svíjení hada“ pak pravděpodobně způsobily vrstvy teplého a studeného vzduchu v atmosféře, které obraz tělesa zkreslovaly, podobně jako se tetelí vzduch nad horkou asfaltovou silnicí.

Gervaseova záhada nám tak ukazuje, jak ošidné mohou být historické prameny. Není to příběh o mimozemšťanech ani o zkáze Měsíce, ale příběh o neuvěřitelné kosmické náhodě, geometrii a partě vyděšených mnichů, kteří se ocitli ve správný čas na tom nejlepším možném místě pro pozorování padající hvězdy.

Ondřej

V Protokolu 404 nehltáme staré učebnice a nebojíme se podívat na drsnou realitu lidské historie. Sledujeme stopy z naší zapomenuté minulosti až po nejmodernější boj o přežití. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.

Použité zdroje: