Článek
Tento ikonický předmět (neblaze zpopularizovaný čtvrtým dílem Indiana Jonese) v sobě nese příslib prastaré magie, mimozemských technologií a ztracené moudrosti civilizací, které měly přístup k nadpozemským nástrojům. Dva nejznámější exempláře tohoto fenoménu si dodnes drží auru mystiky, i když nad nimi laboratoře už dávno vynesly nekompromisní ortel.
Londýnský zírající fantom
První z našich exponátů dlouhá léta hypnotizoval návštěvníky v Muzeu lidstva (Museum of Mankind), tehdejším etnografickém oddělení Britského muzea v Londýně. Tato lebka, vytesaná z jediného kusu čirého horského křišťálu, byla muzeem zakoupena v roce 1897 od newyorského klenotnictví Tiffany & Co. Její rysy jsou stylizované, spodní čelist je pevně spojená se zbytkem lebky a celý artefakt působí mírně asymetricky.
Po desetiletí byla prezentována jako mistrovské dílo předkolumbovské (pravděpodobně aztécké) kultury. Návštěvníci i zaměstnanci muzea si šeptali historky o tom, že lebka v noci mění barvu, vydává zvláštní zvuky a lidem v její přítomnosti se dělá nevysvětlitelně špatně. Byla to dokonalá viktoriánská záhada.
Lebka zkázy z Lubaantunu
Opravdovou superhvězdou mezi křišťálovými lebkami se ale stal až exemplář, který světu představila Anna Mitchell-Hedges. Ta tvrdila, že tuto dechberoucí lebku objevila v roce 1924, přesně v den svých 17. narozenin, pod oltářem zborcené mayské pyramidy v prastarém městě Lubaantun ve středoamerickém Belize.
Lebka Mitchell-Hedgesových je řemeslný zázrak. Na rozdíl od londýnského exempláře je anatomicky naprosto přesná a její spodní čelist je oddělitelná a pohyblivá. Její adoptivní otec, britský dobrodruh F. A. Mitchell-Hedges (člověk, který o sobě s oblibou tvrdil, že objevil Atlantidu), ji nazval „Lebkou zkázy“. Prohlašoval, že je stará 3 600 let, k jejímu vybroušení bylo potřeba 150 let nepřetržité lidské práce (broušením pomocí písku a vody) a že ji mayští velekněží používali k rituálům, při kterých dokázali pouhou silou vůle zabíjet.
Neúprosný mikroskop
Na první pohled máme co do činění s důkazy o vyspělé, možná až nelidské technologii. Křišťál má na Mohsově stupnici tvrdosti hodnotu 7. Bez moderních nástrojů s diamantovým povrchem nebo karborunda je jeho opracování do takto dokonalých tvarů noční můrou. A právě tady nastupuje chladná věda.
Proč by to nemělo být možné: Pokud by Mayové nebo Aztékové chtěli vyrobit takovou lebku, museli by používat nástroje z kosti, dřeva a směsi abrazivního písku s vodou. Byla by to mezigenerační práce, která by zanechala specifické, nepravidelné rýhy. Když ale experti z Britského muzea a Smithsonova institutu vložili obě zmíněné lebky (a několik dalších) pod skenovací elektronový mikroskop (SEM), objevili něco, co do předkolumbovské Ameriky absolutně nepatří.
Laboratorní analýzy odhalily na povrchu lebek naprosto pravidelné, paralelní mikroškrábance. Tyto stopy nemohly vzniknout ručním třením. Jsou to jednoznačné stopy po vysokorychlostních rotačních bruskách a klenotnických kotoučích. U lebky Mitchell-Hedgesových se navíc v mikroskopických rýhách našly stopy syntetického karborunda (karbidu křemíku) – abraziva, které bylo vynalezeno až na konci 19. století.
Cesta zpět k podvodu: Skutečný původ obou lebek nevede k mayským pyramidám, ale s největší pravděpodobností do klenotnických dílen v německém Idar-Obersteinu v 19. století, které tehdy zpracovávaly obrovské množství brazilského křišťálu. Londýnskou lebku do oběhu původně nevypustili Aztékové, ale francouzský obchodník se starožitnostmi Eugène Boban, muž proslulý prodejem pochybných artefaktů.
A „Lebka zkázy“ z Lubaantunu? I tento mýtus se zhroutil jako domeček z karet, když se v archivech našel aukční lístek z aukční síně Sotheby's. Ten jasně dokazuje, že pan F. A. Mitchell-Hedges lebku nevykopal v džungli, ale prostě a jednoduše ji koupil v roce 1943 v Londýně za 400 liber od obchodníka s uměním Sydneyho Burneyho.
Křišťálové lebky tak možná nejsou důkazem magie starých Mayů, ale zato jsou fascinujícím pomníkem lidské geniality – geniality mistrů padělatelů 19. století a obrovské lidské touhy věřit v něco, co přesahuje hranice našeho chápání.
Ondřej
V Protokolu 404 nehltáme staré učebnice a nebojíme se podívat na drsnou realitu lidské historie. Sledujeme stopy z naší zapomenuté minulosti až po nejmodernější boj o přežití. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
Použité zdroje:
- Sax, M., Walsh, J. M., Freestone, I. C., Rankin, A. H., & Meeks, N. D. (2008). The origins of two purportedly pre-Columbian Mexican crystal skulls. Journal of Archaeological Science.
- Walsh, J. M. (2008). Legend of the Crystal Skulls. Archaeology Magazine.
- Mitchell-Hedges, F. A. (1954). Danger My Ally. Elek Books.
- Morant, G. M. (1936). A Morphological Comparison of Two Crystal Skulls. Man.
