Článek
Dne 2. července 1937 odstartovala Amelia Earhartová a její navigátor Fred Noonan z Papuy-Nové Guineje. Jejich cílem byl Howlandův ostrov. Zkuste si to představit: letíte ve dvoumotorovém letadle Lockheed Electra, navigační přístroje z třicátých let jsou v podstatě jen glorifikované buzoly a vaším cílem je najít kus pevniny, který je dlouhý dva kilometry a leží uprostřed největší vodní plochy na planetě Zemi. Je to jako hledat konkrétní zrnko písku na pláži, se zavázanýma očima, zatímco vám dochází palivo.
Matematika prázdnoty
Základním problémem nebyla magie, ale komunikace. Loď americké pobřežní stráže Itasca, která na ně u ostrova čekala, je slyšela. Earhartová vysílala zoufalé zprávy, že ostrov nevidí a že jim dochází palivo. Jenže kvůli naprosto fatálnímu nedorozumění v rádiových frekvencích a anténách Earhartová neslyšela loď.
Poslední zpráva byla chladná a mrazivá: „Jsme na linii 157 337. Tuto zprávu budeme opakovat. Budeme ji opakovat na 6210 kilocyklech. Počkejte. Letíme na linii sever a jih.“ Pak už jen šum. Žádný záblesk na obloze, žádná exploze. Jen obrovský, tichý oceán.
Ztroskotání není to nejhorší. Přežití ano.
Většina lidí doufá, že letadlo zkrátka spadlo do hlubin a posádka zemřela při nárazu. To by byla milosrdná smrt. Moderní vyšetřování (zejména organizace TIGHAR) ale už roky pracuje s mnohem temnější, tzv. „Nikumaroro hypotézou“. A ta je z pohledu survivalu naprostou noční můrou.
Podle této teorie letadlo nespadlo do vody. Změnili kurz a podařilo se jim nouzově přistát na vysychajícím korálovém útesu atolu Nikumaroro (tehdy Gardnerův ostrov), asi 600 kilometrů jižně od jejich cíle.
Ta představa je děsivá. Přežili jste pád. Jste na pevnině. Slunce praží. Jenže Nikumaroro je korálový hřbitov. Není tam žádná pitná voda. Denní teploty přesahují 40 stupňů Celsia a odrážejí se od bílého korálu, který vám pálí sítnice. Vaše letadlo s vysílačkou postupně pohlcuje stoupající příliv.
Palmoví zloději
A tady nastupuje ten pravý horor. Na ostrově se našly stopy ohnišť, zbytky ženských bot ze 30. let, krabička od sextantu a v roce 1940 dokonce třináct lidských kostí. Proč jen třináct? Kde byl zbytek kostry?
Odpovědí je místní fauna. Atol Nikumaroro je domovem Birgus latro, kraba palmového (tzv. palmového zloděje). Jde o největšího suchozemského členovce planety, který má rozpětí nohou až jeden metr. Tito gigantičtí krabi mají klepeta schopná rozlousknout kokosový ořech. A co hůř, mají neuvěřitelně citlivý čich na mrtvé (nebo umírající) maso.
Pokud Amelia a Fred na ostrově přežili pád, umírali dny na dehydrataci. A když se přestali hýbat, ostrov si je vzal zpět. Krabi rozebrali jejich těla, což přesně odpovídá tomu, proč byly kosti roztroušené po celém atolu a proč se nikdy nenašla kompletní kostra.
Oceánu jsou jedno vaše letecké rekordy i to, jak moc jste slavní. Zmizení Amelie Earhartové není romantickým tajemstvím. Je to drsná připomínka toho, že když se vydáte za hranice civilizace špatně připraveni, příroda neprojeví ani kapku lítosti.
Ondřej
Baví vás odkrývat skutečnou, často drsnou a pragmatickou pravdu za slavnými záhadami? Přesně to děláme v audio-dokumentárním podcastu Protokol 404. Otevíráme staré spisy, řešíme survival a odmítáme laciná vysvětlení. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
