Kdy se z České televize stala anomálie a hrobník sebe sama?

Když studujete nevysvětlitelné fenomény, obvykle narazíte na bod zlomu – moment, kdy věci přestanou dávat smysl. U České televize se tento bod hledá těžko, protože podivných „glitchů v realitě“ tu v poslední době přibývá exponenciální řadou. Namísto toho, aby ČT v době krize a debat o poplatcích vytáhla svůj nejsilnější kalibr a dokázala národu svou nepostradatelnost, stává se skanzenem plným paradoxů, ve kterém redaktoři pláčou do médií a vedení se paralyzuje samo.

Pojďme si otevřít složku s těmi největšími anomáliemi z Kavčích hor.

Nedávný odchod Václava Moravce je dokonalou ukázkou selhání všech zúčastněných stran. Ruku na srdce: formát OVM byl už dvě dekády přežitý. V době kontinuálního zpravodajství ČT24 je čekání na nedělní poledne, abychom se dozvěděli, co se děje v politice, naprostý anachronismus. Stejnou anomálií byla i samotná dramaturgie pořadu – z veřejnoprávní diskuse se postupně stal elitářský klub, kde osobní antipatie moderátora rozhodovaly o tom, kdo (byť sebevíc kontroverzní) dostane prostor a kdo nikoliv.

Jenže konec tohoto pořadu nebyl triumfem modernizace. Byla to ukázka naprosté rezignace vedení, které nedokázalo ustát vnější tlaky. A co následovalo po Moravcově konci? Zjistili jsme dvě věci. Za prvé: svět i politika bez OVM naprosto v klidu existují dál. Za druhé: ČT absolutně selhává v krizovém řízení. Zcela jasně si lze představit tu byrokratickou paralýzu, kdy namísto bleskového pondělního rozhodnutí seděl zkamenělý management nad kávou až do pátku, aby se „diskutovalo“, čím tu nedělní díru zalepit. Výsledkem byl náhradní formát, který působil tak neprofesionálně, až to fyzicky bolelo.

Pamatujete na to absurdní předolympijské nařízení? ČT se tehdy zcela odtrhla od reality a zavelela, že se musí tvrdě přechylovat i příjmení Češek bez „ová“ (byť s absurdními výjimkami typu Kristýna Mäki). Vizuální médium – televize – tehdy s vážnou tváří tvrdilo divákům, že bez koncovky „ová“ by zkrátka nepoznali, jestli na obrazovce běží muži, nebo ženy. I přes to, že na obrazovce svítí jasný grafický titulek „400m Women“. Divák byl oficiálně degradován na idiota.

Střih do současnosti. O uplynulém víkendu se z dvacetileté české komety Lurdes Glorie Manuel stala halová mistryně světa. Internet a tištěná média okamžitě zaplavily titulky: „Zlatá Manuel!“ nebo „Paráda pro Manuel!“. I lidé v diskuzích to přijali s naprostou samozřejmostí. Co se stalo s českým jazykem? Nezhroutil se. Svět totiž naprosto bez problému funguje i bez „ová“. Je to jen Česká televize, která tuto realitu odmítá pochopit a zůstává zakonzervovaná ve svém vlastním jazykovém vesmíru.

Když instituce bojuje o svou prestiž a budoucnost, velí pud sebezáchovy postavit do jejího čela toho nejsilnějšího a nejkvalifikovanějšího lídra. Když se ale podíváme na poslední volbu generálního ředitele, logika opět opustila místnost. Nejzkušenější a nejkvalifikovanější mediální manažerka z výběru (Libuše Šmuclerová) nevyhrála. Kormidlo místo ní převzal ekonom a úředník Hynek Chudárek. Následky tohoto „úřednického“ přístupu vidíme v přímém přenosu.

Místo toho, aby ČT dnes sebevědomě ukazovala svou modernost a dominanci, nabízí nám vizuální a obsahový úpadek. Programové schéma primetimu je zoufale přeplněné reprízami 40 a více let starých filmů s Belmondem a Delonem, které byly vyčpělé už za našeho dětství.

A když přepnete na zpravodajství? Znělky s neposlouchatelnou hudbou, „béčková“ grafika, která zamrzla v čase, a zastarale působící studia, ve kterých není po snaze o „světovost“ či moderní evropský vizuál ani památky.

Česká televize se v současné krizi stala anomálií, která se požírá zevnitř. Možná je na čase přestat plakat v médiích nad poplatky a začít konečně dělat televizi pro 21. století.

Politika a televizní management někdy nedávají smysl, ale my v našem archivu řešíme případy, u kterých zůstává rozum stát úplně. Kompletní složky z našich vyšetřování fenoménů a historických událostí najdete zde: