Článek
Když se jakákoliv instituce dostane pod politický a ekonomický tlak, má v zásadě dvě možnosti. Buď zatne zuby, zbaví se přebytečného tuku a vytáhne ten nejsilnější, nejmodernější kalibr, aby veřejnosti dokázala svou nepostradatelnost. Nebo stáhne ocas, zaleze do ulity a začne si podřezávat vlastní větev v bláhové naději, že když bude dostatečně neviditelná a konzervativní, nikdo si jí nevšimne.
Vedení České televize si právě vybralo druhou možnost. Oznámený balíček úspor ve výši 350 milionů korun (což jsou pouhá čtyři procenta z celkového rozpočtu 8,5 miliardy) není chirurgickým řezem. Je to diagnóza instituce, která rezignovala na budoucnost, odepsala moderního, produktivního diváka a rozhodla se dožít v bezpečném skanzenu sedmdesátých a osmdesátých let.
Konec oken do světa, nastupuje Belmondo po stopadesáté
Začněme tím nejviditelnějším symbolem – oficiálním odstoupením z Eurovize. Můžeme si o této soutěži myslet cokoliv, ale v kontextu malého, uzavřeného českého rybníčku plnila zásadní veřejnoprávní roli: byla jedním z mála funkčních exportních oken pro mladé domácí hudebníky na globální trh. Dávala současné české scéně šanci být součástí celoevropského popkulturního dění.
ČT tímto krokem dává jasně najevo, že moderní kultura a mladá generace ji nezajímají. Namísto otevírání nových trhů se Kavčí hory vrátí k tomu, co považují za „sázku na jistotu“. Můžeme se těšit na další nekonečné reprízy filmů s Belmondem a Delonem, třicáté osmé opakování Četníků, přehlídku patnácté řady generických kriminálek, kde vyhořelý detektiv v pláštěnce kouká do mlhy, a vrchol televizního podzimu v podobě StarDance. Tedy formátu, který Česká televize přežvykuje v jeho nejzákladnější, sterilní podobě, jakou už západní televizní trhy dávno opustily nebo radikálně zmodernizovaly. A když bude nejhůř, vždycky se dá z archivu vytáhnout Televarieté a nostalgicky vzpomínat na zlaté časy normalizačních estrád.
Jak zabít zpravodajství: Udělejte z něj měsíčník
Ještě děsivější pohled nabízí škrty na zpravodajském kanálu ČT24. Zrušení nočního kontinuálního vysílání u stanice, jejíž hlavní devízou je okamžitá reakce na krizové události ve světě, je samo o sobě popřením smyslu zpravodajské televize. Skutečnou likvidací obsahu je ale proměna týdeníků jako Newsroom ČT24 nebo Zkraje na měsíčníky.
Dělat v roce 2026 z analytické a mediální publicistiky měsíčník je mediální oxymóron. V době, kdy se informační prostor mění z minuty na minutu, nemůže pořad s měsíční periodicitou jakkoliv relevantně reagovat na aktuální dění, ani si udržet stabilní diváckou základnu. Je to jen alibistický způsob, jak pořad fakticky zabít, aniž by vedení muselo oficiálně přiznat, že ho zrušilo.
Co nám na ČT24 zbude? Pražský newsroom, který už dávno polevil v dravé žurnalistice a velkou část denního vysílání vyplňuje tím nejlevnějším možným způsobem: nekonečnými živými přenosy z tiskových konferencí politiků o ničem. Místo kontextu, lidských příběhů a kritické analýzy dostáváme nefiltrovaný držák na mikrofon.
Syndrom stockholmského rukojmího a digitální skanzen
Celý tento ústup z pozic navíc nese jasné známky syndromu stockholmského rukojmího. Politická reprezentace ještě ani nestihla změnu financování veřejnoprávních médií reálně prosadit či legislativně dotáhnout, a vedení ČT už v předklonu preventivně likviduje kritickou publicistiku, analytické formáty a regionální zpravodajství. Místo aby televize ukázala sebevědomí a bojovala za svou nezávislost tím nejlepším a nejodvážnějším obsahem, sama se předběžně vykleští, aby politikům předvedla poslušnost a rozpočtovou kázeň.
Stejně krátkozraké je i oznámené „odkládání investic“. Zatímco západoevropské veřejnoprávní stanice v čele s britskou BBC nebo severskými televizemi masivně investují do moderní distribuce, interaktivních prvků a odvážných formátů pro digitální platformy, aby podchytily diváky pod 40 let, Kavčí hory zařazují zpátečku. Zmrazit technologický a digitální rozvoj v době, kdy lineární vysílání u mladších ročníků prakticky neexistuje, znamená jediné: ČT dobrovolně buduje digitální skanzen a stahuje se zpět k televizním návykům z minulého století.
Pražský centralismus a falešný obraz českého „vidlákova“
Zvláštní kapitolou je pak osekání výroby v regionálních studiích v Brně a Ostravě a stažení pořadů čistě do Prahy. Jako Pražák musím s naprostou upřímností říct, že zejména ostravské studio odvádělo v posledních letech v mnoha ohledech mnohem autentičtější a dravější práci než unavená pražská centrála.
Zařezat regionální tvorbu a současně rušit formáty zaměřené na konkrétní lidské osudy (13. komnata, Gejzír) jen prohloubí propast mezi Kavčími horami a reálným životem v Česku. A jak Česká televize tento výpadek regionální autenticity kompenzuje ve své hrané tvorbě? Naprosto urážlivě.
Když už se ČT rozhodne opustit pražské kulisy a ukázat život mimo metropoli, naservíruje nám absurdní, přiblblé zápletky o karikaturních buranech z venkova. Postavy v těchto seriálech a filmech připomínají spíše mentálně zaostalé figurky z devatenáctého století než obyvatele země v srdci Evropy v 21. století. Tento pražský, blahosklonný pohled na „venkov“ nejenže vůbec neodpovídá realitě, ale přímo dehonestuje lidi žijící mimo hlavní město. Na obrazovce ČT přitom zcela chybí příběhy běžné, produktivní a moderní střední třídy – lidí, kteří drží tuto zemi ekonomicky nad vodou, žijí v regionech i ve městech, řeší reálné současné problémy a necítí potřebu u toho vypadat jako vesnický idiot z komedie pana Trošky.
Generace šedesátníků nevyrostla na dechovce, ale na Rolling Stones
Celá tato úsporná strategie odhaluje hluboké nepochopení vlastní cílové skupiny. Vedení ČT v panice vsadilo vše na kartu konzervativního diváka 60+, protože tato demografická skupina u lineárního vysílání ještě sedí. Jenže i k této generaci přistupují Kavčí hory s urážlivou nadřazeností.
Dnešním šedesátníkům a sedmdesátníkům bylo v roce 1989 kolem třiceti let. Nejsou to stařečkové z chaloupek, kteří chtějí poslouchat dechovku a dívat se na estrády s Jiřinou Bohdalovou. Je to generace, která vyrostla na Rolling Stones, Pink Floyd a nové vlně, zažila divoká devadesátá léta, používá chytré telefony a cestuje po světě. Podsouvat jim programové schéma poskládané z normalizačního archivu a laciných kriminálek je fackou i jim.
Česká televize zkrátka tváří v tvář krizi nezačala šetřit na své byrokratické těžkopádnosti. Začala šetřit na svém smyslu existence. Až se za pár let budou na Kavčích horách divit, proč se jich mezi mladší a střední generací nemá kdo zastat, odpověď najdou přesně v tomto úsporném balíčku.
Ondřej
Zajímá vás temná stránka historie a drsná realita, kterou v učebnicích nenajdete? Připojte se k nám v audio-dokumentárním podcastu Protokol 404. Bereme si na mušku záhady z celého světa, ale na mimozemšťany nehrajeme – realita je totiž mnohem znepokojivější. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
