Článek
Ve speciálních ocelových nádržích s tekutým dusíkem v americké Arizoně (v nadaci Alcor) a na pár dalších místech po světě dnes „odpočívá“ přes pět set lidí. Často jde o velmi bohaté jedince, kteří odmítli přijmout vlastní smrtelnost. Nechali si po zástavě srdce odsát krev, napumpovat do žil nemrznoucí směs a ponořit svá těla (nebo v mnoha případech pro ušetření peněz jen odříznuté hlavy) do teploty -196 °C.
Čekají, až budoucí super-medicína vyléčí jejich rakovinu, opraví jejich těla a znovu je oživí. Je to nádherný technologický sen. A zároveň absolutní biologický nesmysl.
Dýky z ledu
Lidské tělo je tvořeno zhruba ze 60 % vodou. A jak ví každý, kdo si někdy zapomněl skleněnou lahev s pivem v mrazáku, voda se při mrznutí rozpíná.
Pokud byste člověka prostě jen zmrazili, mikroskopické krystalky ledu by zafungovaly jako miliony miniaturních dýk. Doslova by propíchaly a roztrhaly buněčné membrány zevnitř. Z vašeho těla by po rozmrazení nezbyla funkční tkáň, ale jen buněčná kaše.
Mozek ze skla a popraskané vzpomínky
Kryonické společnosti tohle samozřejmě vědí. Proto používají proces zvaný vitrifikace. Krev pacienta nahradí toxickými kryoprotektanty (v podstatě lékařským fridexem). Cílem je zabránit krystalizaci vody. Tělo nezmrzne na led, ale promění se v jakousi pevnou, sklovitou hmotu.
Fanoušci kryoniky zde obvykle vítězoslavně končí svou argumentaci. Zastavili jsme čas, buňky jsou neporušené, šach mat, smrtelnosti! Jenže zamlčují to, co se děje dál.
Když podchladíte tkáň na -196 °C, hmota se smrští. Mozek, orgán s konzistencí měkkého želé, se při vitrifikaci zmenší a ztvrdne. A protože se objem zmenšuje, vzniká obrovské mechanické pnutí. Výsledek? Mozek popraská. Vzniknou v něm makroskopické trhliny, které přeruší miliardy neuronových spojení. Rozláme se jako kus křehkého skla, do kterého bouchnete kladivem.
Budoucnost nemá plánek
Lidské vědomí, vaše vzpomínky, vaše osobnost – to všechno je zakódováno v přesné struktuře synapsí, v tom, jak jsou neurony fyzicky propojeny. Když tyto spoje popraskají a roztrhnou se, informace se nenávratně ztratí.
Představte si, že vezmete harddisk plný rodinných fotek, rozmlátíte ho na tisíc kousků a ty kousky schováte do mrazáku. Zastánci kryoniky věří, že „nanoboti v roce 2500“ tyto kousky vezmou a složí zpět. Jenže nanoboti (i kdyby existovali) nebudou vědět, jak ty kousky k sobě patřily. Nemají plánek. Vaše osobnost není uložena někde v cloudu, je v té fyzické struktuře, kterou právě zničil mráz a toxická nemrznoucí směs.
Kryonika není cestování časem. Je to jen extrémně drahý způsob pohřbu pro lidi, kteří mají příliš mnoho peněz a panický strach z konce. Až tyto ocelové termosky za stovky let někdo otevře, nenajde v nich spící cestovatele čekající na probuzení. Najde jen toxické, popraskané biologické schránky, ze kterých to, co je dělalo lidmi, dávno vyprchalo.
Ondřej
Nebojíme se podívat smrti ani děsivým faktům přímo do očí. Pokud vás zajímá racionální, tvrdý a občas dost cynický pohled na hranice přežití a známého světa, zapněte si audio-dokumentární podcast Protokol 404. Volně dostupné spisy naleznete na Spotify. Ty nejdrsnější materiály pak v archivech exkluzivně na HeroHero.
