Článek
Psycholožka amatérka: Pojďme se od gen Z učit, boomeři. Nezáviďme.
Je mi 52 let a sametová revoluce mě zasáhla v 16 letech. Byla jsem nadšená a u vytržení, jak žije „západní“ svět, jak vše mohou, jak mají dostupné krásné oblečení, cestování po celém světě, práci kdekoliv se rozhodnou. Seznámila jsem se s jedním cizincem, který se rozhodl zde žít a ten se mnou začal komunikovat způsobem, který jsem neznala a který mě velmi oslovil a posunul. Nebylo to musíš, nesmíš, řekl jsem, mám pravdu, jsem starší, prostě tam půjdeš, protože tam všichni jdou a každá holka se chce přece vdát a mít děti, u ní ty školy nejsou tak důležité. A nezapomeň si uklidit, protože jinak si Tě nikdo nevezme.
Člověk, který byl vychovaný v jiném systému, v jiném zřízení se prostě choval jinak. Uviděla jsem něco nového, jiného, co jsem v duší cítila, ale tady se to nenosilo. Netlačil, dával mi prostor a neskutečně mě podporoval. Jen tak. Za to, že jsem. Poprvé jsem od něj slyšela větu - učíme se chybami, nikoliv že chybu udělat nesmíš, protože pak následuje trest. Naučil mě, že mohu vydělávat peníze i na škole, že mohu být samostatná a byla jsem na to nesmírně hrdá. Měl radost, že se mi daří. Už jako dítěti se mi nelíbili „autoritativní“ otcové, kteří četli noviny, zatímco ostatní nevěděli, kam dřív skočit. Když se jich dítě zeptalo, jestli něco může, tak odpověď byla „řekl jsem ne“ bez vysvětlení, bez důvodu. Nelíbily se mi ty ženy, jejichž jedinou náplní bylo být vdaná, přišlo mi to hrozně málo a pokud se to „nepovedlo“, tak byly divné, protože si „je“ nikdo nevybral. Ne že ony si vybraly nebo po dohodě. „Je“ si nikdo nevybral, tak s ní asi bude něco špatně. Cílem bylo udržet si muže a bát se, aby náhodou nešel jinam, protože to by byla ostuda hlavně pro tu ženu. Diskuse jsme neznali, pravda byla jen jedna.
Gen Z, která se narodila do jiného zřízení má to štěstí, že takto žít nemusí. Společnost už to nevyžaduje. Jsou zase jiné problémy, ale to sem teď nepatří. My, boomeři, máme to štěstí, že si můžeme vzít to dobré z minula i ze současnosti, ale většina z nás se s tím pere. Jakoby naše generace záviděla, že Gen Z se může rozhodovat, jak bude žít. Jakoby je chtěla napasovat do těch starých pravd, co už v dnešním světě prostě neplatí, do přístupů, které už nikam nevedou. Proto asi tak zmatkujeme. Proto je pořád kritizujeme a oni neví za co. Oni se narodili a už to bylo jinak. Oni neví, co jsme prožívali my. Prostě všichni starší všude i učitelé ve školách před důchodem, jim říkají, jak jsou špatní, jak nic nevydrží, jak nic nedokážou. Co to je za podporu? Co je to za vedení, kam je tedy chceme dovést? Mám pocit z různých komentářů a proslovů lidí po padesátce, že chtějí, aby Gen Z „trpěli“ a jako my, stejně nesmyslně. Jsme pyšní, že jsme vydrželi to, co se vydržet nemá. Přístup „protože já jsem to tak měl, tak Ty to budeš mít taky tak“ je hodně nevyspělý a omezený. Pamatuji si souseda – „můj otec mi taky nekoupil kolo, tak ať si na něj děti našetří samy“. Jeho děti? A jak na základce? To jde?
V době, kdy se Gen Z učí diskutovat, dávat zpětné vazby, což dřív bylo považováno za neslušné, si z nás prostě nesednou na zadek, pokud jim to nedává smysl. Co je špatného na tom, že chtějí žít podle sebe, že se nechtějí přepracovávat, že nesouhlasí s člověkem jen proto, že je starší, že si chtějí užívat života a nastavit si ho podle sebe. Proč je pořád komentujeme – závidíme, nevíme, jak se s tím fenoménem poprat? My bychom se tedy chtěli narodit v době plné protichůdných informací, obrovského stresu? Ruku na srdce, tím, že byli všichni za socialismu ve tři doma a nikdo neměl odpovědnost v práci za výsledek, nikoho nemohli vyhodit z práce, vždycky byla výplata a lékař za Vámi běžně málem dojel až domů a zadarmo? V době civilizačních nemocí, které neznáme, a proto je zlehčujeme a zesměšňujeme je (deprese, úzkosti, syndromy vyhoření apod – ale o tom jindy). Ne, opravdu to není slabost a nevyřeší se to jednou fackou nebo přidáním práce, abys věděl, za co to teda máš.
Nechme Gen Z žít a pojďme se od nich učit. Není lehké to přijmout a nebýt škarohlídem ve více než středním věku, ale jejich jiný přístup může obohatit nás všechny. U nás v práci pracujeme v malém kolektivu s věkovým rozmezím 27-52 let. Nemáme žádný problém s prací. Vše je udělané. U Gen Z jsem překvapená, kolika pohledy se lze dívat na jednu věc, kolik existuje pravd a způsobů, jak pracovat a žít. Naučili mě si vymezit hranice, naučili mě se nepřepracovávat, nezaměřovat se jen na peníze, naučili mě jinak jíst, přivedli mě k jiným druhům cvičení, filmů, cestování, učí mě „on-line“. Tak je pojďme neurážet stylem „sněhové vločky“, pojďme jim dát respekt, ne pro ně, ale u nás, v sobě. Nekritizujme je za to, že jsou mladí a mají jiné možnosti než my. Nezáviďme, nebuďme nepřející. Oni za to opravdu nemůžou 😊.
Tento článek nebyl napsán ani upraven umělou inteligencí.
18.8.2026
