Článek
Biofilie: potřeba přírody jako součást člověka
Psychobiolog Edward O. Wilson pojmenoval v 80. letech 20. století fenomén, který mnozí z nás pociťují naprosto přirozeně – potřebu spojení s přírodou. Nazval ji biofilií: vrozenou tendencí člověka vyhledávat kontakt s živými tvory a přírodními jevy. Někteří vědci ji považují za stejně přirozenou a nezbytnou jako schopnost učit se jazyku nebo sociálním pravidlům. Být ve vztahu s přírodou byl vždy klíčový adaptační mechanismus – člověk se po tisíciletí učil vnímat krajinu kolem sebe, aby přežil. Rychlé rozpoznání predátora, bezpečného úkrytu nebo jedlých plodů bylo otázkou života.
Dnes už nás sice v západním světě neohrožují šelmy na každém kroku, ale náš nervový systém se nezměnil. Stále reaguje na přirozené podněty – barvy, pohyb stromů, zpěv ptáků – uklidněním, zklidněním dechu, lepší pozorností. Nejinak to platí pro děti. Nicméně důležitost kontaktu dětí s přírodou tkví ještě v něčem dalším. V jejich vlastním vývoji.
Děti a krajina: propojení, které nezmizelo
Vývojová psychologie často zdůrazňuje vliv rodiny a sociálního zázemí. Méně už se mluví o tom, jak důležitou roli v dětském vývoji hrálo (a stále hraje) enviromentální prostředí, což se dříve rovnalo přírodě. Evoluční vývoj nezmizel – jen ho dnes často podhodnocujeme. Děti dnešní doby se při narození nijak neliší od těch před 10 000 lety. Jejich mechanismy přežití se jen vtipně přesunuly do jiného prostředí - do moderního světa. Všimněte si, že děti stále mají strach z hadů dřív než z aut, hledají útočiště v malých prostorách, fascinovaně pozorují detaily v trávě nebo staví bunkry.
Moderní děti = méně přírody? Ne tak úplně.
Možná jste slyšeli, že dnešní děti tráví venku méně času než předchozí generace. Výzkumy ale ukazují, že to není tak jednoznačné. Například český průzkum Nadace Proměny Karla Komárka (2016) uvádí, že děti tráví venku průměrně přes 14 hodin týdně, z toho přes 7 hodin v zeleni – a většina z nich říká, že jsou venku „velmi rády“. Americké studie (např. Larson et al., 2011) ukazují podobné výsledky. S tím časem možná nebude až takový problém. Nicméně stále porovnáváme mezi sebou jen pár generací. 2 hodiny denně je, přiznejme si, velký rozdíl oproti 24 hodinám před tisíci lety.
Problém ale není jen o čase – jde hlavně o typ převažujících aktivit. Pobyt venku se stále častěji (v tom lepším případě) mění v místo pro sport, v tom horším jen v kulisu pro scrollování na telefonu. Skutečný kontakt s divokou přírodou – kempování, rybaření, sběr plodů a především toulání a prozkoumávání krajiny - to se objevuje stále méně. A právě tento kontakt s přírodou je ale podle názoru mnoha oborníků tím, co v dětském vývoji zanechává stopu.
Příroda jako prostor pro růst
Že mohou být děti pohybující se více venku fyzicky zdatnější, napadne kdekoho, ale děti si venku dokonce hrají jinak, přemýšlejí jinak a jinak tvoří vztahy. Volná hra v přírodě v nich podporuje kreativitu, schopnost řešit problémy, sociální dovednosti i sebeřízení (Burdette & Whitaker, 2005; Barker et al., 2014). Je to prostor, kde si děti osvojují důvěru v tělo, v pohyb i v rozhodování.
V přírodě totiž nejde jen o kyslík a zelenou barvu (i když i tyto vlastnosti přinášejí pro lidskou psychiku i fyzické tělo velké benefity). Jde o vnitřní zkušenost. A když dětem tenhle prostor chybí – ať už ze strachu, nebo kvůli přeplněnému rozvrhu – přicházejí i o část svého přirozeného vývoje.
Co s tím?
Nemusíme se hned vracet k lovu a sběru. Stačí vrátit dětem prostor. Nechat je být venku – nejen na hřišti, ale i mezi stromy. Ať už v lese nebo v parku. Dát jim čas ztratit se v křoví, postavit si přístřešek, vymyslet vlastní hru. Možná tím nezískají víc bodů do systému (i když zlepšení pozornosti by mohlo, že?). Ale propojí se s něčím, co v nich už dávno je – s přírodou. Protože k přírodě se nelze nevztahovat. Můžeme s ní být v souladu, můžeme se odcizit, nemůžeme ji však potlačit, protože MY JSME PŘÍRODA.
Zdroje
Barkow, J. H., Cosmides, L., & Tooby, J. (Eds.). (1995). The adapted mind: Evolutionary psychology and the generation of culture. New York: Oxford University Press.
Barker, J. E., Semenov, A. D., Michaelson, L., Provan, L. S., Snyder, H. R., & Munakata, Y. (2014). Less-structured time in children's daily lives predicts self-directed executive functioning. Frontiers in Psychology, 5, 593.
Burdette, H. L., & Whitaker, R. C. (2005). Resurrecting free play in young children: looking beyond fitness and fatness to attention, affiliation, and affect. Archives of Pediatrics & Adolescent Medicine, 159(1), 46–50.
Heerwagen, J. H., & Orians, G. H. (2002). The ecological world of children. In P. H. Kahn Jr. & S. R. Kellert (Eds.), Children and nature: Psychological, sociocultural, and evolutionary investigations (pp. 29–64). Cambridge, MA: MIT Press.
Kellert, S. R. (2006). Building for life: Designing and understanding the human-nature connection. Washington, DC: Island Press.
Larson, L. R., Cordell, H. K., Betz, C. J., & Green, G. T. (2011). Children's time outdoors: Results from a national survey.
Louv, R. (2010). Last child in the woods: Saving our children from nature-deficit disorder. London: Atlantic Books.
Nadace Proměny Karla Komárka. (2016). České děti venku: Reprezentativní výzkum, kde a jak tráví děti svůj čas.
Verbeek, P., & de Waal, F. B. M. (2002). The primate relationship with nature: Biophilia as a general pattern. In P. H. Kahn Jr. & S. R. Kellert (Eds.), Children and nature: Psychological, sociocultural, and evolutionary investigations (pp. 1–27). Cambridge, MA: MIT Press.
White, R., & Stoecklin, V. (1998). Children's outdoor play & learning environments: Returning to nature. Early Childhood News, 10(2), 24–30.
Wilson, E. O. (1986). Biophilia. Cambridge, MA: Harvard University Press.
