Článek
Pokud by na naší planetě přistál cizinec z dalekého vesmíru, nebo kdybychom se na náš český rybníček podívali z čisté perspektivy ptáků letících k jihu, asi by nad námi kroutili hlavou. Sedíme ve vyhřátých kavárnách, mračíme se do displejů a stěžujeme si. Že už je zase podzim. Že prší. Že je ráno mlha, večer tma a venku lezavo.
Přitom z ptačího pohledu – a možná i z pohledu mimozemšťana – obýváme ten nejkrásnější a nejhřejivější kout galaxie. Žijeme v naprostém klimatickém luxusu, na který jsme ale tak strašně moc zvyklí, že jsme vůči němu otupěli.
Zkuste se na chvíli zastavit a podívat se z okna. Co vidíte?
Příroda kolem nás právě teď rozehrává divadlo, které polovina planety nikdy neuvidí. Stromy se oblékly do odstínů hořčice, mědi a šarlatu. Když na ně zasvítí nízko položené, zapadající podzimní slunce, celý les doslova hoří zlatým světlem. Vzduch voní vlhkou hlínou, tlejícím listím, jehličím a houbami. Je to hluboká, uklidňující vůně podzimního klidu. Chodníky jsou posypané lesklými hnědými kaštany a žaludy v čepičkách, které nás podvědomě nutí strčit si aspoň jeden do kapsy – jen tak, pro štěstí, pro ten hladký pocit v dlani.
My lidé jsme ale tvorové nespokojení. Často sníme o krajinách blízko rovníku. Představujeme si věčné léto, palmy a slunce. Jenže realita tam dole je jiná. Tamní obyvatelé se celoročně dusí v lepkavém, nehybném horku. Jsou neustále zmožení, propocení a na déšť čekají jako na nejvyšší smilování, protože horko unavuje nejen tělo, ale i duši. Žijí v nekonečném, monotónním stereotypu jednoho počasí.
To my máme obrovský dar. Během jediného roku prožijeme čtyři naprosto odlišné životy. Čtyři proměny téže přírody. Sotva nás unaví zimní lyžování a horký čaj, příroda se probudí do jarního květu. Sotva se nabažíme letního koupání a horkých nocí, přijde čas zpomalit. Náš život díky tomu má rytmus. Nenudíme se. Máme na výběr z tolika sportů a aktivit, o kterých se lidem v tropech ani nezdá.
A právě teď nastal čas té nejkrásnější disciplíny: umění zalézt do pelíšku.
Podzimní plískanice totiž nejsou trest. Je to legální povolenka od samotné přírody k tomu, abychom se zastavili. Jako by nám říkala: „Už jsi se naběhal dost. Celé jaro a léto jsi byl venku, teď pojď domů. Odpočiň si.“
Představte si ten moment. Venku bubnuje déšť do okenních tabulí, vítr si hraje s listím a vy sedíte v bezpečí a teple. Máte přes sebe přehozenou tu nejměkčí, nejnadýchanější plyšovou deku. V jedné ruce držíte hrnek horkého čaje, ze kterého stoupá pára s vůní skořice a hřebíčku, v druhé ruce držíte oblíbenou knihu. Na stolku tiše praská svíčka a hází hřejivé stíny po místnosti.
Tohle je čas pro blízkost. Kdy jindy bez výčitek strávit celé odpoledne s rodinou nebo přáteli u deskových her, smát se nad padající věží nebo soupeřit ve videohrách? Kdy jindy si udělat radost a přinést si domů kousek té podzimní nádhery? Stačí pár větviček šípků do vázy, miska s kaštany, dýně na zápraží nebo vlastnoručně vyrobený věnec na dveře, který vám připomene, že svátky klidu a rodiny už pomalu ťukají na vrata.
Podzim není depresivní. Je hřejivý, smířlivý a plný útulnosti. Tak až se příště podíváte z okna na zataženou oblohu, nepolykejte vztek. Usmějte se. Máme obrovské štěstí, že můžeme tohle všechno prožívat.
Vždyť co může být lepšího než se jít na chvíli projít do barevného, voňavého lesa, nechat si větrem ošlehat tváře a pak se vrátit domů, do toho voňavého, teploučkého bezpečí?
Zkusme si podzim letos užít s vděčností a v klidu.
