Článek
Bydlení za socialismu dnes rozděluje lidi podobně jako málokteré jiné téma. Jedni připomínají, že nájem stál zlomek platu a byt nakonec dostal skoro každý, zatímco druzí vzpomínají na léta strávená v jednom pokoji u rodičů a na úplatky, bez kterých se pořadník nehýbal. Pravdivé je obojí, a proto stojí za to podívat se, jak se k bytu tehdy skutečně dalo dostat.
Nájem za zlomek platu
Výše nájemného se řídila vyhláškou z roku 1964, která stanovila sazbu 2,50 koruny za metr čtvereční. Podle Seznam Zpráv se tato částka až do roku 1989 nezměnila. Za byt 3+1 o rozloze sedmdesáti metrů čtverečních tak rodina platila 175 korun měsíčně, k tomu pouze energie a vodu, zatímco průměrná hrubá mzda činila na konci roku 1989 zhruba 3170 korun.
Byt se však nedal koupit. Většina bytového fondu patřila státu a jediným způsobem, jak v něm legálně bydlet, bylo získat takzvaný dekret, tedy právo byt užívat. Ten přidělovaly národní výbory podle pořadníků, do nichž se lidé zapisovali často už krátce po svatbě.
Roky v pořadníku
Čekání trvalo v mnoha městech deset i více let. Přednost dostávaly rodiny s malými dětmi, které v pořadníku sbíraly více bodů, ale také příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci z povolání a straničtí funkcionáři. Lepší šanci měli i zaměstnanci podniků, které lákaly pracovníky na podnikové byty, o jejichž přidělení rozhodoval mimo jiné závodní výbor ROH.
Mladé rodiny mezitím bydlely u rodičů, někdy i s prarodiči. Seznam Zprávy popisují čtyřčlennou rodinu, která v roce 1965 žila v jednom pokoji s malou kuchyní a staršího syna musela poslat k babičce na venkov. Paní Alena podle Pražského deníku vstoupila do družstva ve dvaceti letech a byt na Jižním Městě dostala až v roce 1980, kdy jí bylo kolem třiceti. Do té doby žila se třemi malými dětmi v jednom pokoji bytu svých rodičů na Žižkově.
Alternativou byly družstevní byty, na které museli zájemci složit členský vklad a zbytek splácet v nájmu. Ani ty se však nedaly prodat. Užívací právo šlo převést jen na jiného člena družstva, přitom se běžně platilo neoficiální „finanční vyrovnání“.
Úplatky, fiktivní nájemníci a veksláci
Kdo nechtěl čekat, hledal jiné cesty. Za úplatek nebo díky známostem se dalo v pořadníku posunout výrazně dopředu a výhodu měli i lidé, kteří měli přístup k nedostatkovému zboží, třeba řezníci nebo zelináři. Získání bytu dost často vyžadovalo úplatek nebo jinou protislužbu.
Rozšířené byly i úřední triky. Lidé se nechávali hlásit k trvalému pobytu u starších příbuzných nebo známých, aby po jejich odchodu převzali nájem. Stavbyvedoucí Milan Heroudek vzpomínal, že v rodinných domech určených k demolici bylo na papíře hlášeno i patnáct lidí, protože majitelé měli nárok na náhradní byty. Na konci osmdesátých let měli podle Deníku dekrety na několik bytů i někteří veksláci.
Panelákový zázrak
Režim se bytovou krizi snažil vyřešit masovou výstavbou. Podle Českého statistického úřadu vzniklo v letech 1970 až 1980 téměř osm set tisíc nových bytů a v polovině sedmdesátých let se ročně dokončovalo kolem sto tisíc bytů. Celkem se v panelových domech postavilo zhruba 1,2 milionu bytů, ve kterých v roce 1989 bydlely přes tři miliony lidí.
Kvalita však za tempem zaostávala. Obyvatelé nových sídlišť řešili netěsnící okna, zatékající střechy i špatnou zvukovou izolaci. V Brně-Líšni chybělo rok po dokončení veřejné osvětlení a v pražských Bohnicích se nájemníci museli vměstnat do pokoje širokého 170 centimetrů. Obyvatelé na Jižním Městě vzpomínali, jak se brodili blátem a před jedinou telefonní budkou stála fronta.
Přesto byl byt v paneláku pro většinu rodin výhrou. Na rozdíl od starých domů měl ústřední topení, teplou vodu a vlastní koupelnu, i když s umakartovým jádrem, kterých se v českých zemích instalovalo kolem 1,2 milionu.
Co přinesl konec dekretů
Po roce 1989 obce začaly obecní byty levně prodávat nájemníkům, protože se chtěly zbavit nákladů na opravy. Část domů se v restitucích vrátila původním majitelům i s nájemníky, kteří v nich dál bydleli za regulované nájemné, což vedlo k dlouholetým sporům. Bytová výstavba zároveň prudce klesla a v roce 1995 se dokončilo o 87 procent méně bytů než v roce 1975.
Socialistické bydlení tak nebylo ani ráj levných nájmů, ani pouze příběh úplatků. Stát dokázal postavit stovky tisíc bytů a nájem byl dostupný téměř pro každého, cenou za to však byly roky čekání, závislost na úřednících a stranických známostech a sídliště, která se dodnes opravují. Paneláky přitom zůstávají domovem pro miliony lidí a pro mnohé jsou dnes jedinou cestou k vlastnímu bydlení.
Zdroje
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-najem-v-3-1-vysel-za-socialismu-na-175-korun-ziskat-byt-ale-bylo-tezke-282912
https://www.denik.cz/bydleni/panelove-domy-komunismus.html
https://prazsky.denik.cz/zpravy-region/panelak-byla-vyhra-lide-se-do/
https://www.archiweb.cz/en/n/home/panelaky-resily-bytovou-krizi-diky-cene-i-dnes-lakaji-kupce
https://www.hyponamiru.cz/jak-se-financovalo-bydleni-pred-50-lety-ve-srovnani-s-dneskem/
https://csu.gov.cz/produkty-archiv/41n1-02-2001-i__vyvoj_bytoveho_fondu





