Hlavní obsah

Bydlení za socialismu: Nájem 175 korun, čekací lhůta 10 let a úplatky

Foto: Wikimedia Commons/ Dezidor/ CC BY 3.0

Pamětníci vzpomínají na levné nájmy, ale také na roky v pořadníku. Za socialismu stál byt 3+1 jen 175 korun měsíčně, jenže dostat ho bez známostí nebo úplatku bylo téměř nemožné.

Článek

Bydlení za socialismu dnes rozděluje lidi podobně jako málokteré jiné téma. Jedni připomínají, že nájem stál zlomek platu a byt nakonec dostal skoro každý, zatímco druzí vzpomínají na léta strávená v jednom pokoji u rodičů a na úplatky, bez kterých se pořadník nehýbal. Pravdivé je obojí, a proto stojí za to podívat se, jak se k bytu tehdy skutečně dalo dostat.

Nájem za zlomek platu

Výše nájemného se řídila vyhláškou z roku 1964, která stanovila sazbu 2,50 koruny za metr čtvereční. Podle Seznam Zpráv se tato částka až do roku 1989 nezměnila. Za byt 3+1 o rozloze sedmdesáti metrů čtverečních tak rodina platila 175 korun měsíčně, k tomu pouze energie a vodu, zatímco průměrná hrubá mzda činila na konci roku 1989 zhruba 3170 korun.

Byt se však nedal koupit. Většina bytového fondu patřila státu a jediným způsobem, jak v něm legálně bydlet, bylo získat takzvaný dekret, tedy právo byt užívat. Ten přidělovaly národní výbory podle pořadníků, do nichž se lidé zapisovali často už krátce po svatbě.

Roky v pořadníku

Čekání trvalo v mnoha městech deset i více let. Přednost dostávaly rodiny s malými dětmi, které v pořadníku sbíraly více bodů, ale také příslušníci Veřejné bezpečnosti, vojáci z povolání a straničtí funkcionáři. Lepší šanci měli i zaměstnanci podniků, které lákaly pracovníky na podnikové byty, o jejichž přidělení rozhodoval mimo jiné závodní výbor ROH.

Mladé rodiny mezitím bydlely u rodičů, někdy i s prarodiči. Seznam Zprávy popisují čtyřčlennou rodinu, která v roce 1965 žila v jednom pokoji s malou kuchyní a staršího syna musela poslat k babičce na venkov. Paní Alena podle Pražského deníku vstoupila do družstva ve dvaceti letech a byt na Jižním Městě dostala až v roce 1980, kdy jí bylo kolem třiceti. Do té doby žila se třemi malými dětmi v jednom pokoji bytu svých rodičů na Žižkově.

Alternativou byly družstevní byty, na které museli zájemci složit členský vklad a zbytek splácet v nájmu. Ani ty se však nedaly prodat. Užívací právo šlo převést jen na jiného člena družstva, přitom se běžně platilo neoficiální „finanční vyrovnání“.

Úplatky, fiktivní nájemníci a veksláci

Kdo nechtěl čekat, hledal jiné cesty. Za úplatek nebo díky známostem se dalo v pořadníku posunout výrazně dopředu a výhodu měli i lidé, kteří měli přístup k nedostatkovému zboží, třeba řezníci nebo zelináři. Získání bytu dost často vyžadovalo úplatek nebo jinou protislužbu.

Rozšířené byly i úřední triky. Lidé se nechávali hlásit k trvalému pobytu u starších příbuzných nebo známých, aby po jejich odchodu převzali nájem. Stavbyvedoucí Milan Heroudek vzpomínal, že v rodinných domech určených k demolici bylo na papíře hlášeno i patnáct lidí, protože majitelé měli nárok na náhradní byty. Na konci osmdesátých let měli podle Deníku dekrety na několik bytů i někteří veksláci.

Panelákový zázrak

Režim se bytovou krizi snažil vyřešit masovou výstavbou. Podle Českého statistického úřadu vzniklo v letech 1970 až 1980 téměř osm set tisíc nových bytů a v polovině sedmdesátých let se ročně dokončovalo kolem sto tisíc bytů. Celkem se v panelových domech postavilo zhruba 1,2 milionu bytů, ve kterých v roce 1989 bydlely přes tři miliony lidí.

Kvalita však za tempem zaostávala. Obyvatelé nových sídlišť řešili netěsnící okna, zatékající střechy i špatnou zvukovou izolaci. V Brně-Líšni chybělo rok po dokončení veřejné osvětlení a v pražských Bohnicích se nájemníci museli vměstnat do pokoje širokého 170 centimetrů. Obyvatelé na Jižním Městě vzpomínali, jak se brodili blátem a před jedinou telefonní budkou stála fronta.

Přesto byl byt v paneláku pro většinu rodin výhrou. Na rozdíl od starých domů měl ústřední topení, teplou vodu a vlastní koupelnu, i když s umakartovým jádrem, kterých se v českých zemích instalovalo kolem 1,2 milionu.

Co přinesl konec dekretů

Po roce 1989 obce začaly obecní byty levně prodávat nájemníkům, protože se chtěly zbavit nákladů na opravy. Část domů se v restitucích vrátila původním majitelům i s nájemníky, kteří v nich dál bydleli za regulované nájemné, což vedlo k dlouholetým sporům. Bytová výstavba zároveň prudce klesla a v roce 1995 se dokončilo o 87 procent méně bytů než v roce 1975.

Socialistické bydlení tak nebylo ani ráj levných nájmů, ani pouze příběh úplatků. Stát dokázal postavit stovky tisíc bytů a nájem byl dostupný téměř pro každého, cenou za to však byly roky čekání, závislost na úřednících a stranických známostech a sídliště, která se dodnes opravují. Paneláky přitom zůstávají domovem pro miliony lidí a pro mnohé jsou dnes jedinou cestou k vlastnímu bydlení.

Zdroje

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-najem-v-3-1-vysel-za-socialismu-na-175-korun-ziskat-byt-ale-bylo-tezke-282912

https://www.denik.cz/bydleni/panelove-domy-komunismus.html

https://prazsky.denik.cz/zpravy-region/panelak-byla-vyhra-lide-se-do/

https://www.archiweb.cz/en/n/home/panelaky-resily-bytovou-krizi-diky-cene-i-dnes-lakaji-kupce

https://www.hyponamiru.cz/jak-se-financovalo-bydleni-pred-50-lety-ve-srovnani-s-dneskem/

https://csu.gov.cz/produkty-archiv/41n1-02-2001-i__vyvoj_bytoveho_fondu

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz