Článek
Kolem půlnoci se na Velehradě rozlehl křik. Na dveře bušili muži v civilu i v uniformách. Policejní rozkazy, ať všichni vstávají. Bylo 13. dubna 1950 a jednadvacetiletý novic Vlastimil Ovčáčík právě zažíval noc, na kterou už nikdy nezapomněl.
Měli jen pár minut. Sbalit se směli jen to nejnutnější. Venku čekaly autobusy. Z Velehradu ten den odvezli 25 jezuitů a 46 noviců. A nebyli zdaleka jediní.
Noc, která měla být rychlá
Tu samou noc obklíčili příslušníci Státní bezpečnosti, policie a Lidových milicí 75 klášterů v Čechách a na Moravě a 62 na Slovensku. O několik týdnů později přišla na řadu další. Celkem režim zabral 219 klášterů a internoval 2 376 řeholníků. Mise dostala jednoduchý název, Akce K. Lidé jí později začali říkat Barbarská noc.
Všechno mělo proběhnout rychle. Plánovači nechtěli, aby někdo stihl utéct, ukrýt cennosti nebo svolat lidi k protestu. Mnichům říkali, že kláštery se zabírají „z vůle lidu“ kvůli jejich protistátní činnosti.
Půdu si režim připravoval měsíce. Propagandistický film o Číhošťském zázraku měl lidem ukázat, že kněží jsou podvodníci. Osm dní před akcí skončil vykonstruovaný proces s řeholníky, ve kterém padly doživotní a dlouholeté tresty. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský pak prohlásil, že se kláštery stávají centry protistátní činnosti. Cesta byla volná.
„Klid!“
V autobuse z Velehradu bylo ticho. Jen jeden z mnichů, Josef Koláček, polohlasem recitoval latinský žalm. Estébák na něj zakřičel: „Klid!“ Koláček později pracoval jako redaktor Vatikánského rozhlasu.
Nikdo z nich nevěděl, kam jedou. Nejvíc se báli Sibiře. Mladí novicové proto sledovali hvězdy na obloze. Když pochopili, že autobus míří na západ, a ne na východ, ulevilo se jim.
Jinde to bylo podobné. V Českých Budějovicích mniši při nakládání zpívali modlitbu a přidali se k nim i lidé z okolí. V Hodoňovicích se před klášterem salesiánů sešlo osmdesát až sto lidí, kteří protestovali. Podle historika Vojtěcha Vlčka ale byl v českých zemích odpor spíš výjimečný. Větší protesty zaznamenali na Slovensku.
Z kláštera do tábora
Velehradské mnichy odvezli do internace v Bohosudově. Mladší pak čekala „převýchova“ a nakonec těžká práce na stavbě přehrady Klíčava u Lán. Asi 350 mladých řeholníků skončilo u Pomocných technických praporů, kde dřeli na stavbách a v dolech.
Podmínky byly kruté. Kněz Antonín Huvar, který sám prošel vězením, popsal, že mniši dostávali 180 gramů chleba a litr vody denně. Někdy jen jednou za dva tři dny. Většina strávila v internaci dva až tři roky. Poslední tábor zavřeli až v roce 1960.
Vlastimil Ovčáčík později onemocněl, pracoval ve zbrojovce ve Vsetíně a v zemědělství. Ani jemu se nevyhnulo vězení.
Kláštery bez mnichů
Z klášterů zmizely cennosti. Něco skončilo v galeriích a muzeích, něco prostě zmizelo ze záznamů. Režim sliboval, že v budovách vzniknou nemocnice a byty pro rodiny. Většina ale připadla ministerstvu vnitra a armádě. Břevnovský klášter v Praze, nejstarší v zemi, se stal státním archivem ministerstva vnitra.
V létě a na podzim 1950 přišly na řadu ženské kláštery. Z nich muselo odejít asi čtyři tisíce řeholnic. Mnohé skončily na nucené práci v textilkách, nemocnicích nebo ústavech.
Tvrdší než u nás byl postup proti řádům ve východním bloku snad jen v Maďarsku. V Polsku nebo ve východním Německu mužské kláštery s omezením přežily.
Na obnovu si řády počkaly až do roku 1989. Mnoho mnichů se návratu do svých klášterů nedožilo.
Zdroje
https://english.radio.cz/node/8103215
https://en.wikipedia.org/wiki/Operations_K_and_R_(Czechoslovakia)
https://eurozpravy.cz/domaci/zivot/akce-k-pametnici-vzpominaji-na-brutalni-zasah-komunistu-proti-klasterum.b1ee2fdf
