Článek
Znáte Záboje a Slavoje? Pokud jste někdy byli na Vyšehradě, nejspíš jste je viděli. Dva kamenní bojovníci od Josefa Václava Myslbeka tam stojí už desítky let. Kolem nich chodí turisté, školní výlety i maminky s kočárky. Málokdo z nich ale ví, že ti dva staří hrdinové se nikdy nenarodili. Vymyslel je mladý muž někdy kolem roku 1817.
Tenhle příběh je jedním z nejpodivuhodnějších v našich dějinách. A hlavně, po víc než dvou stoletích pořád není úplně u konce.
Nález, který přišel jako na objednávku
V září 1817 prohledával Václav Hanka kostel svatého Jana Křtitele ve Dvoře Králové nad Labem. Byl mladý, vzdělaný a hlavně zapálený vlastenec. A právě tam, jak později vyprávěl, našel několik starých pergamenových listů. Byly na nich básně ve staré češtině. Čtrnáct básní o bitvách, lásce a hrdinech, jako byli Záboj, Slavoj nebo pěvec Lumír.
O rok později přišlo hraběti Františku Kolovratovi, zakladateli dnešního Národního muzea, anonymní psaní. Uvnitř ležel další rukopis, prý ze zámku Zelená Hora u Nepomuku. Byl v něm Libušin soud, báseň o moudré kněžně, která rozsuzuje spor dvou bratří. Ten měl být ještě starší, snad z 9. nebo 10. století.
Abychom pochopili, co ty nálezy tehdy znamenaly, musíme se přenést do doby, kdy byla čeština jazykem venkova. Kdo chtěl něco znamenat, mluvil německy. Češi museli Evropě i sami sobě dokazovat, že nejsou jen národ sedláků a služek. A najednou tu byl důkaz černé na bílém. Měli jsme hrdinské eposy starší než Němci. Bylo to až příliš krásné na to, aby to byla pravda.
Kdo se odvážil pochybovat
Většina obrozenců přijala rukopisy s nadšením. Věřili jim Josef Jungmann, František Palacký, František Ladislav Čelakovský i Karel Jaromír Erben. Zato Josef Dobrovský, největší znalec staré češtiny své doby, prohlásil zelenohorský rukopis za padělek skoro okamžitě. Vlastenci mu to nikdy úplně neodpustili.
Podezření padalo hlavně na Hanku a na jeho přítele a spolubydlícího, básníka Josefa Lindu. Ani jeden se ale nikdy k ničemu nepřiznal. A nevyvratitelný důkaz, že rukopisy napsali právě oni, nemáme dodnes. Kdo poslal ten zelenohorský, se ukázalo až po čtyřiceti letech. Byl to Josef Kovář, správce šlechtického panství. To už ale přes dvacet let ležel v hrobě.
V roce 1858 začal pražský německý list Tagesbote aus Böhmen otiskovat anonymní články, které Hanku přímo obviňovaly z padělatelství. Hanka se bránil u soudu a vydavatele Davida Kuha zažaloval pro urážku na cti. A vyhrál. Pro Čechy to byl jasný signál… rukopisy jsou pravé a kdo o nich pochybuje, chce národu škodit.
Libuše na jevišti, Záboj v kameni
Mezitím se z rukopisů stala součást národní duše. Libušin soud inspiroval Bedřicha Smetanu k opeře Libuše. Myslbek vytesal sousoší Záboje a Slavoje i Lumíra s Písní. Pochybovat o nich už nebylo jen vědecké téma, bylo to skoro jako urážet vlast.
A pak přišel rok 1886.
Masaryk proti národu
V únoru toho roku vyšel v časopise Athenaeum článek jazykovědce Jana Gebauera. Ten trpělivě ukázal chyby v jazyce, které by středověký písař nikdy neudělal. Vydavatelem časopisu byl mladý profesor Tomáš Garrigue Masaryk. A ten šel ještě dál. Tvrdil, že básně byly ve skutečnosti napsány moderní češtinou a teprve pak převedeny do staré.
Ve stejném roce zkoumal Rukopis královédvorský chemik Antonín Bělohoubek. Zaznamenal na něm skoro sedmdesát zkoušek. Společnost se rozdělila na dva tábory a Masaryk se pro část veřejnosti stal zrádcem, který Čechům bere jejich slavnou minulost. Je zvláštní pomyslet, že člověk, který o třicet let později založil republiku, byl kdysi označován za nepřítele národa.
Dnes víme víc, ale ne všechno
Věda dnes považuje rukopisy za padělky z počátku 19. století. Další velký průzkum ještě proběhl v letech 1967 až 1971, kdy rukopisy zkoumal tým z tehdejšího Kriminalistického ústavu v Praze. Zabýval se inkoustem, pergamenem i původními texty, které někdo seškrábal, aby na jejich místo mohl napsat básně.
Honba za pravdou měla ale i smutnou stránku. Opakované chemické zkoušky rukopisy poškodily. Podle průzkumu Národního muzea z roku 2017 dnes pergamen nejvíc ohrožuje kyselina chlorovodíková z testů na konci šedesátých let. Na Rukopisu královédvorském zůstaly i modré skvrny po reakci činidel s inkoustem.
A přece rukopisy mají své obhájce i dnes. Působí Česká společnost rukopisná, která se snaží dokázat jejich pravost. Spor, který začal v době kočárů a husích brků, tak trvá i v době internetu.
Zdroje
https://en.wikipedia.org/wiki/Manuscripts_of_Dv%C5%AFr_Kr%C3%A1lov%C3%A9_and_Zelen%C3%A1_Hora
https://publikace.nm.cz/file/a2ab96998bba517e14fecaece274f6bb/20101/10644-Volume63-Issue1%E2%80%932_02_10.1515_amnpsc-2017-0043.pdf
https://czasopisma.upjp2.edu.pl/foliahistoricacracoviensia/article/view/3416
