Článek
Tuzex patří k místům, na která pamětníci vzpomínají se smíšenými pocity. Jedni si pamatují vůni západní čokolády, první džíny a radost z vysněného kazeťáku, druzí obchody, do kterých se běžný člověk bez známostí a peněz navíc nikdy nedostal. Obě vzpomínky jsou pravdivé, protože Tuzex sloužil zároveň jako výkladní skříň Západu i jako nástroj, kterým stát sbíral od svých občanů cizí měnu.
Obchod, který nebral koruny
Podnik zahraničního obchodu Tuzex vznikl v roce 1957 a jeho název vychází ze spojení „tuzemský export“. Navázal na obchody Darex, které od roku 1948 prodávaly zboží za tvrdou měnu hlavně cizincům. Komunistický režim potřeboval dolary a marky na nákupy v zahraničí, a proto lidem nabízel zboží, které jinde sehnat nešlo, výměnou za valuty.
V obchodech se neplatilo korunami, ale odběrními poukázkami, kterým se běžně říkalo bony. V roce 1961 existovalo jen čtrnáct prodejen, v roce 1988 už jich bylo kolem 170 a prodaly zboží v hodnotě přes 250 milionů dolarů. Seznam Zprávy uvádějí, že na konci osmdesátých let do Tuzexu ročně zavítalo přes deset milionů zákazníků, z nichž většinu tvořili Čechoslováci.
Džíny, kazeťáky a auta ze Západu
Regály nabízely západní cigarety, alkohol, kosmetiku, sladkosti, kazetové magnetofony, televizory a později i videorekordéry nebo osobní počítače. Největším lákadlem však byly džíny, které stály zhruba třicet až sto bonů. Kazeťák vyšel na sedmdesát bonů a švýcarská čokoláda na dva.
Za bony se daly koupit i automobily značek Saab, Volvo, Ford nebo Toyota. Podle Seznam Zpráv byl v polovině osmdesátých let hitem Fiat Uno za zhruba 26 tisíc bonů. Na rozdíl od škodovek, na které lidé čekali roky v pořadníku, bylo zboží v Tuzexu k dostání hned, pokud měl zákazník čím zaplatit.
Kdo měl bony a kdo je musel shánět
Legálně se k bonům dostali hlavně lidé, kteří pracovali v zahraničí, diplomaté, zaměstnanci podniků zahraničního obchodu nebo ti, kterým posílali peníze příbuzní z emigrace. Valuty museli nabídnout bance a místo nich dostali buď koruny za velmi nevýhodný kurz, nebo bony. Oficiálních účtů v Tuzexu ale podle historika Adama Havlíka existovalo jen kolem sto tisíc.
Ostatní museli bony sehnat na černém trhu, nejčastěji přímo před prodejnami. Jeden bon se tam podle dobových svědků prodával za tři až sedm korun, nejčastěji za pět. Džíny za sto bonů tak běžného zákazníka vyšly zhruba na pět set korun, tedy na nemalou část tehdejšího měsíčního platu.
Veksláci, kterým režim přivíral oči
Obchod s bony a valutami ovládli veksláci, jejichž název pochází z německého slova „Wechsel“, tedy výměna. Měli propracovanou hierarchii od pouličních „komárů“ přes „trasaře“, kteří vykupovali měnu od turistů v autobusech, až po „bankéře“, kteří obchodovali ve velkém. Ti nejúspěšnější si v osmdesátých letech vydělali i několik set tisíc korun měsíčně, zatímco dělník bral pár tisíc.
Část bohatství pak veksláci investovali velmi viditelně. Miroslav Provod koupil vilu Karla Gotta a František Mrázek, pozdější kmotr podsvětí, prý získal od lékaře potvrzení o invalidním důchodu výměnou za Saab. Svět veksláků zachytil v roce 1988 i film Víta Olmera Bony a klid.
Úřady o vekslácích dobře věděly, ale většinou je nechávaly být. Podle historika Havlíka se režim přímo obával, že by tvrdé stíhání omezilo přísun valut do státní kasy. Řada veksláků podplácela příslušníky Veřejné bezpečnosti a někteří spolupracovali se Státní bezpečností. Vrátný hotelu Evropa Vít Chaloupka podle ČT24 podepsal spolupráci s StB, měnil peníze západním turistům a zároveň na ně donášel.
Tolerovaná špína
Beztrestné to však nebylo pro všechny. Vácslav Nývlt, který vykupoval bony od Jugoslávců, dostal kolem roku 1988 nepodmíněný trest jednoho roku vězení. Policie navíc před Tuzexy pravidelně pořádala razie, při kterých zadržovala hlavně drobné prodejce, zatímco velké ryby zůstávaly stranou.
Sami veksláci dnes svou minulost hodnotí různě. Někteří se v rozhovorech pro Paměť národa označují za bojovníky proti komunismu, kteří režimu brali valuty. Jiný bývalý vekslák ji popsal jako tolerovanou špínu a veřejné tajemství. Pravda bude nejspíš někde uprostřed, protože z jejich obchodů měl prospěch i stát, který tvrdou měnu nakonec stejně získal.
Konec bonů
Po sametové revoluci a přechodu na volně směnitelnou korunu ztratily bony smysl.Jejich prodej skončil 30. června 1992 a Tuzex začal nabízet zboží za koruny. S konkurencí soukromých obchodů si však neporadil a v roce 1998 vstoupil do likvidace.
Tuzex tak zůstal symbolem doby, kdy se o přístupu k obyčejnému zboží nerozhodovalo podle peněz, ale podle známostí a toho, kdo měl příbuzné za hranicemi. Pro mnoho lidí byl jediným kouskem Západu, na který si mohli sáhnout, a zároveň připomínkou, že ani v zemi, která hlásala rovnost, si nebyli všichni rovni.
Zdroje
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-veklsaci-tuzex-bony-269109
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/meli-kapsy-plne-dolaru-a-marek-bojovali-jsme-proti-komunismu-tvrdi-vekslaci-z-vaclavaku-87971
https://zpravy.kurzy.cz/519384-pro-dziny-jedine-do-tuzexu-na-bonech-se-tenkrat-poradne-vydelavalo-jak-jsme-se-oblekali/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/dziny-sustaky-kazetak-facko-walkman-hity-socialistickych-vanoc-84954
https://en.wikipedia.org/wiki/Tuzex
https://en.wikipedia.org/wiki/Bony_a_klid
